Období maurské nadvlády na španělském poloostrově se s oblibou vydává za příklad harmonického soužití různých etnik a náboženství. Stejně jako kterékoli iluzivní vyprávění však ani tento postmoderní mýtus nevydrží srážku s historickou realitou, která byla vedle období prosperity a stability také plná pogromů, násilí a diskriminace. Například uvnitř opevnění skalního města Granady žili a soupeřili spolu muslimové, křesťané a Židé, avšak Romové museli bydlet za hradbami, zcela bezprávní a vydaní na milost komukoliv.

Současné napětí mezi romskou menšinou a většinovou společností v severních Čechách však ukázalo, že v dnešní společnosti už rozdíl mezi sociálním centrem a periferií neplatí a že životy ve skalách, obrazně řečeno, se díky masmédiím odehrávají přímo v našich obývacích pokojích. Seznamy příčin dnešní krize budou jistě dlouhé a různorodé podle toho, budou-li je sestavovat sociální pracovníci, starostové, vládní úředníci, rasisté nebo lidé, kteří jimi byli bezprostředně postiženi. Nikdo se ale nemůže tvářit, že se ho výbuchy násilí a protesty netýkají, protože zdánlivá územní periferie Šluknovska i romské přežívání na okraji společnosti se ocitly v centru politického dění.

Periferie diktuje centru, co má dělat, a proto politici slibují řešení nebo se alespoň k celé situaci tajemně a neurčitě vyjadřují v televizi a dalších médiích. V pestré směsici názorů lze přece jen vysledovat jisté souznění, totiž že naprostá většina hlasů považuje za nezbytné „chránit společnost“ a s „nulovou tolerancí“ „tvrdě zasáhnout“. Před kým a čím je třeba společnost chránit a proti komu a čemu zasahovat, už však tak jasné není, takže si tam dle libosti lze doplnit „kriminálníky“, „nemakačenky“, „cikány“, ale zrovna tak „neonacisty“, „skinheady“ nebo prostě jen „dav“ s jeho vlastní představou spravedlnosti.

Tento posun od demokratické politiky konfliktů mezi protivníky směrem k populační politice boje proti sociální deviaci je projevem hlubší změny, v níž politici už nereprezentují své voliče a jejich zájmy, ale přímo celou společnost a její hodnoty. Na tuto změnu upozornil i francouzský filosof Michel Foucault, který svůj cyklus přednášek na Collège de France v polovině sedmdesátých let nazval dvojsmyslně a s jemnou ironií Je třeba bránit společnost (Il faut défendre la société, 1975––1976, vyšlo 1997, česky Filosofia 2005 v překladu Petra Horáka). Proti takové větě se přece nedá nic namítat! Kdo by nebránil společnost, je přece automaticky jejím vyvrhelem.

K nejvýznamnějším Foucaultovým analýzám jazyka a moci patří postřeh o postupné proměně moderní politické kategorie lidu na sociálně inženýrskou kategorii populace. Ve jménu populace a jejího zdraví potom lze odebírat děti ze „sociálně problematických“ rodin, jak tomu bylo donedávna v Austrálii, nebo sterilizovat romské ženy bez jejich vědomí, jak se dělo nejen v totalitních zemích východní Evropy, ale i ve skandinávských státech sociálního blahobytu. Lékař a úředník může v takových zemích rozhodovat o tom, kdo se z blahobytu vylučuje a na kom lze beztrestně páchat populační politiku. Jak je vidět, zrůdné nacionálně socialistické učení o nadřazené rase a potřebě jejího šlechtění nebylo izolovaným excesem evropské moderní civilizace, ale obludným naplněním jedné z jejích mnoha temných stránek.

Výzvy k pracovní povinnosti pro Romy a odebírání dětí z jejich rodin jsou v jistém smyslu nebezpečnější než otevřeně rasistické demonstrace, které slibují Romy vyhnat za hranice většinové společnosti. Té společnosti, ve které místní politici záměrně vytvářejí pro Romy ghetta, v nichž se platí nájemné jako v luxusních čtvrtích a na nichž spekulanti bohatnou skoro tak pohádkově jako lichváři, jejichž finanční i fyzický teror drží Romy v ekonomicky naprosto bezvýchodné situaci. Co je tady „sociální deviace“ a koho bychom vlastně měli označovat za „sociálně nepřizpůsobivé“ občany?

Sociální vyloučení českých Romů však nespočívá jen v tom, že stát toleruje zotročující lichvu kreditních společností, které cíleně útočí na ty nejzranitelnější a nejchudší, nebo ve zneužívání sociálního bydlení politiky i podnikavci nejrůznějšího druhu. Zatímco před očima vyrůstají romská ghetta, neslyšíme hlas Romů, kteří by proti takovému vývoji hlasitě protestovali, politicky se organizovali a hledali ve společnosti své politické spojence. A dokud budeme na takový hlas romského Martina Luthera Kinga čekat, náměstí a ulice bude plnit frustrovaná veřejnost a političtí extremisté, kteří ji budou svádět a pokoušet v temně mefistofelském duchu tragických evropských dějin.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.