Rada pro televizní a rozhlasové vysílání nechala vyrobit odstrašující klipy, které mají varovat, jak může masivní sledování televizních obsahů poškodit naše děti. Vyšla tím vstříc všeobecnému předpokladu o „zlých médiích“. Diskurs, který toto očekávání vytváří, asi všichni dobře známe, charakterizovatelný je nejlépe okřídleným označením „americký krvák“. K němu není třeba nic dodávat, každý ihned pochopí, o čem je řeč. Jenže řeči o amerických krvácích nemohou freudiána uspokojit. Psychoanalytická teorie médií musí být hlubší než vhled amatérských psychologů z mediálních rad. Ale opravdu taková je?

Nic si nenamlouvejme, ani psychoanalýza nemá k dispozici skafandr pro sestup do extrémních hloubek tématu médií. Pokusil jsem se na počátku publikační činnosti tajemství médií psychoanalytickou terminologií popsat. V zásadě jsem však ztroskotal, jediný širší koncept, k němuž se občas ještě vracím, je teorie o „mateřských médiích“ (k tomu doporučuji prostudovat můj esej Popelnice a mrtvá matka v internetovém Deníku Referendum). Ale definovat média (zvláště ta vizuál­ní a komerční) jako jakousi „náhradní matku“ naší industriální civilizace je v něčem přece jen matoucí. Ta metafora nám brání vidět na médiích cosi podstatného. Proto bude užitečné si souběžně říci, že především vizuální média jsou v soustavě industriální civilizace naším infantilním vědomím. Zní to primitivněji než teze o „mateřskosti“ médií, ale tato primitivnost nám umožní lépe pochopit kromě jiného i jejich bytostnou a neodstranitelnou
ambivalenci. Abychom ji ovšem opravdu pochopili, musíme jasně chápat, co je to vlastně dítě.

Fascinace padouchem

Dovolte mi tři střípky všednosti. Nejprve vzpomínku z mého husákovského dětství na sídlišti v Bohnicích. Když jsem chodil do školky, vyprávěli nám tam jednou o Leninovi. Blížilo se výročí Velké říjnové socialistické revoluce, a tak jsme vyslechli příběh o tom, jak hrdina jménem Lenin svrhl zlého cara. Když mne matka druhý den po tomto školení vedla do školky, povšiml jsem si, že na oknech již visí i výzdoba k výročí VŘSR – Leninův portrét. Chtěl jsem se matce pochlubit dosaženým vzděláním a radostně jí sdělil: „Hele, to je ten zlý pán, co ho zabili.“ Matka poněkud zavrávorala, neboť, ač bytostí zcela apolitickou, přece jen vytušila, že z podobných hlášek o vůdci proletariátu by mohly být potíže, načež s jistým zděšením poprosila soudružku učitelku, aby mi proboha vysvětlila, jak to s těmi zlými pány je. Dotyčná si vyslechla mou interpretaci její politologické přednášky, rovněž poněkud podklesla v kolenou, pak si mne
vzala stranou a asi třicet minut mi cosi starostlivě vysvětlovala. Spíš než jako námět pro epizodku v seriálu Vyprávěj vezměme tu historku jako psychologické zasvěcení: vykresluje dítě naprosto čistými tahy. Povšimněme si především, že jsem jako dítě považoval za zcela samozřejmé, že padouch je v mýtu stejně podstatný, ba podstatnější než hrdina, a že má tudíž právo být stejně oslaven a vyzdvižen. Že si na okno máme pověsit cara, právě proto, že byl zlý.

A přesně to vědí i tvůrci moderních vizuál­ních médií, přesně podle stejného vzorce cítí a tvoří. O tom je přece Tarantinův epos Kill Bill (2003, 2004), o nevyhnutelné popkulturní fascinaci padouchem, o jeho centralitě v ­popkultuře, o tom, že má­-li hrdina být vzrušujícím, musí vlastně s padouchem splynout.

Koncentrák v teplárně a válka za páskou

Druhý střípek. V pražských Holešovicích je teplárna. Ještě dnes můžete spatřit za hlavní budovou poněkud nevábnou tovární halu. Když jsme kolem jednou jeli tramvají s jedním spolužákem, ukázal na pochmurnou industriální stavbu a přiznal se mi ke zvláštní věci. „Když jsem byl malý, myslel jsem si, že tam je koncentrák,“ řekl.

Filmy o koncentrácích nebyly za našeho dětství v televizi nijak výjimečné. Každé dítě tehdy vědělo, co to koncentrák je, a každé dítě bylo také zákonitě tou ideou vzrušeno, fascinováno a přitahováno (neboť koncentrák byl stvořen infantilní myslí). Na tom není nic zvláštního. Zvláštní však přece je, jak dítě myslí: že považuje za zcela samozřejmé, že totální zlo je součástí naší běžné reality. Že se kolem něj jezdí tramvají.

K tomu ihned přidám analogický poslední střípek: byl jsem jako novinář jednou dělat reportáž z rekonstrukce historické bitvy ve Zbořeném Kostelci. Seděl jsem s asi stovkou diváků na kopečku a před našimi zraky zahájili milovníci historie středověkou řež. Ta mne bavila jen málo, na rozdíl od reakce jednoho z dětí, které podívané rovněž přihlíželo: „Mami, to začala válka?“ optal se jistý chlapeček, snad se špetkou úzkosti, rozhodně však zaujat. V tu chvíli naprosto věřil, že válka je podívaná, k níž se jezdí v neděli Posázavským pacifikem a nezúčastněně se pozoruje z návrší odděleného od vřavy krepovou páskou.

Takové dítě je: násilí a zlo pro něj nejsou nic cizího a vzdáleného. Umísťuje ho do svého světa, za plot teplárny nebo za krepovou pásku na louce, protože i v něm samém je toto základní násilí přítomno takto samozřejmě a ještě jen málo zapovězeno. I v něm samém čiré násilí od Já dělí jen symbolická krepová páska. To až mnohem později kulturní proces v dítěti natolik opevní institut neutrality (či spíše: vydefinuje Já právě jako takový institut), že temno zmizí z dohledu kamsi do zásvětí mysli a i při mapování světa se ztratí někam do nereálna, jeho vyhřeznutí počne být považováno za nepravděpodobné, za pohádkové, případně je zcela zachyceno v pasti perverzní sexuální hry. Takový jedinec je pak vítěz, kulturní hrdina, je zcivilizován a právem mu náleží úcta. Potíž je, že se mu může jednoho dne stát, že zcela spořádaně a civilizovaně nese své kufry k vlaku, který jede kamsi do Osvětimi, neboť zlo se
civilizovanému jedinci i ve chvíli rozpadu všeho jeví být jen málo pravdě­­podobné. Dítě tak naivní jako skutečně kulturní hrdina nikdy není. V něčem (ve vztahu ke zlu uvnitř světa) je realističtější. A právě z toho pramení veškerá ambivalence pokleslých médií, tohoto našeho kolektivního infantilního vědomí.

Ano, lidé si vizuální média pořídili pro možnost kochat se zlem, a v tom jsou krajně pochybná. Ale nelze pominout, že svou fascinací padouchem, svým vykreslováním světa, jež kopíruje mentální mapu dítěte (koncentrák v teplárně), jsou jakýmsi „mytickým způsobem realistická“. Neboť zlo je opravdu mezi námi, je v nás, není v pohádce. Média nás o tom dnes a denně poučují, stále znovu a znovu nám to připomínají, neustále obnovují dětskou blízkost temnému, čímž jsou nepochybně edukativní. Zasvěcují nás, trénují a odvracejí hrůzu parádenmaršů belle époque, kdy c. k. jednoroční dobrovolník s cvikrem na nose byl již natolik kulturním tvorem, až mu v rukách vybuchl šrapnel a on si ještě v poslední chvíli, než mu ulétly ruce do bláta, lebedil: ó, jaká kultura.

My nejsme chytřejší než on, rozhodně nejsme kulturnější, ale jsme určitě připravenější na výbuch zla, a to právě díky té záplavě „amerických krváků“.

Mezi kapitulací a šancí

Dítě je zcela zlé a násilné. Teologové si zvykli tvrdit, že zlo je způsobeno nedostatkem dobra. Je to však zcela opačně: dobro je způsobeno nedostatkem zla, dobro nastává jen tehdy, je­-li dostatečně neutralizováno dětské zlo v nás. Ambivalence médií spočívá v tom, že nás tímto zlem neustále vzrušuje a strhává k nízkosti – narušuje proces neutralizace – a přitom souběžně probouzí ze snění o člověku jako dobré bytosti, čímž nám brání propadnout se do nízkosti úplné, do nízkosti narkomana iluzí. Média vyvrhávají své cary a klonují je s Leniny, stavějí své koncentráky hned vedle tramvajových tratí běžné banality, a obnovují tak dětské vědomí, avšak nemůžeme je zcela zavrhnout, neboť svou regresivností také neustále revolucionalizují: zabraňují nám regresi i progresi idealizovat, a tím petrifikovat.

Jsou naším kompromisním útvarem mezi kapitulací a šancí. Proto, máme­-li být upřímní, museli bychom Radě pro rozhlasové a televizní vysílání doporučit, aby natočila varovné klipy i o tom, jak lze dopadnout bez vlivu šílených médií. Možná by stačil pohled na utrženou ruku jednoročního dobrovolníka ležící v blátě.

Autor je absolvent mediálních studií, vydal několik knih esejů.