Nedávno proběhla britskými sdělovacími prostředky zpráva, že ministr pro anglické dědictví odmítl zařadit na seznam kulturních památek „památný“ londýnský 100 Club, v němž se od čtyřicátých let minulého století střídaly na pódiu jazzové a rockové hvězdy a který je neodmyslitelně spojen s punkrockovou vlnou sedmdesátých let a skupinami Sex Pistols nebo Clash. K velkému zklamání fanoušků úředníci dospěli k závěru, že se tyto prostory nijak neliší od jiných rockových klubů. Ministerské srdce neobměkčilo ani to, že klub podpořil i Mick Jagger, vyznamenaný šlechtickým titulem.

Jistěže je zábavné pozorovat, jak rockové hvězdy, které „nemohou nalézt žádné uspokojení“, vytvářejí tradice své kulturní rebelie, a jak se punková anarchie, pro kterou „královna není lidskou bytostí“, snaží získat úřední královské razítko na to, že je součástí kulturního kánonu a dědictví. Někdo by mohl celou iniciativu považovat za definitivní „rokenrolový švindl“, ale ve skutečnosti je mnohem zajímavější sledovat, jak i současná posttradiční a postkonvencionální společnost má stále silnější potřebu vytvářet si vlastní tradice a ukládat do kulturního kánonu a paměti i ty nejanarchističtější pokusy o rozbití všech tradic a konvencí.

Modernita znamená odmítnutí minulosti a upnutí se k budoucnosti. Jak tvrdí německý historik Reinhart Koselleck, moderní společnost stále více zápasí s časem, protože budoucí očekávání rostou a přítomné i minulé zkušenosti s nimi nestačí držet krok. Společenský vývoj se stále zrychluje, takže náš slovník je plný revolucí, transformací a očekávání. Každá nová vláda přichází s programem reforem, technologie jsou revolučnější, umělci originálnější a vědecké objevy překvapivější.

Modernismus je futurismus, který odvrhuje minulost, vychází z principu neustálé změny a odmítá cokoli považovat za jednou provždy dané a nezpochybnitelné, či dokonce svaté. V modernismu, který čerpal svou legitimitu výhradně z čistých racionálních forem a konstrukcí, neměly tradice a posvátno žádné místo. Tuto modernistickou utopii například velmi trefně shrnul architekt Ludwig Mies van der Rohe ve svém slavném výroku „Méně je více“. Důraz na budoucnost a spoléhání se na racionalistický konstruktivismus ale v posledku skončily tak, že se modernita zakousla do vlastního ocasu jako bájný had Uroboros a vytvořila si nové tradice.

Ukázalo se, že tradice nelze ani z moderního světa vymýtit, protože se v nich koncentrují společně sdílené zkušenosti a expresivní symboly sjednocující společnost. Postmodernismus potom není jen negace modernismu heslem „Méně je nuda“, ale především zpětného uznání legitimity tradice a toho, co francouzský filosof Jean­François Lyotard označoval za lokální, tzv. malá vyprávění. Historické poznání, že velké univerzální vyprávění rozumu a lidského pokroku současně vedlo k těm nejhorším politickým rituálům, společenským dogmatům a zbožšťování osob, vyvolalo zvýšenou potřebu vzájemné tolerance a uznání nejen nároků obecného rozumu, ale stejně tak i partikulárních tradic.

Bez tradic se neobejde ani postmoderní kultura, která ale na rozdíl od tradičních společností obsahuje poznání, že každá tradice je sociálně konstruovaná, neplatí věčně a má svůj začátek a také i předpokládaný konec. Bylo by tedy nemístné vysmívat se včerejším anarchistům pro snahu stát se součástí kulturních tradic, když společně se skotským filosofem Alasdairem MacIntyrem navíc víme, že i univerzální rozum se v moderní společnosti stává jen zvláštní tradicí.

Skutečnost, že i anarchie a rebelie se mohou změnit v tradici, patří k tomu, co americký sociolog Daniel Bell označil za „kulturní rozpory kapitalismu“. Každou kulturní hodnotu nebo symbol lze zhodnotit i tržně a zpeněžit, ale povaha peněz je sama o sobě příliš nestabilní, a proto se dožaduje nových tradic a hodnot. A modernita právě spočívá v tomto paradoxu nových tradic, které se rodí a umírají v procesu permanentní a stále rychlejší změny. Jak ostatně aristokraticky poznamenává don Fabrizio, hlavní hrdina Lampedusova románu Gepard, tváří v tvář nástupu moderní doby s jejím kapitalismem a revolucemi: „Chceme­li zachovat dosavadní stav věcí, bude třeba ho změnit.“

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.