Uprchlíci, všude samí uprchlíci, „čmoudi“ a „černý tlamy“. Téma imigrantů, běženců a xenofobie, která na ně v Evropě čeká, se nevyhnulo ani festivalu Divadelní svět Brno. Jeho letošní dramaturgie nabídla reprezentativní výběr ze současné české, slovenské, maďarské, polské, rakouské, slovinské, německé a britské činohry i hudebního a tanečního divadla, přestože označení „progresivní“ v podtitulu festivalu bylo možná přece jen poněkud nadsazené.

One­man show Aufstand (Vzpoura, uvedeno 17. října v HaDivadle), kterou přivezlo „levicové“ berlínské státní divadlo Maxim Gorki Theater, strhla publikum především propracovaným balancováním na hraně reality a fikce. Věrohodnost Mehmeta Yilmaza v roli rozzlobeného mladého kurdského umělce Bênava podporovaly funkční detaily: letáček s krátkou biografií umělce, který dostali diváci u vchodu do ruky, zdánlivě selhávající projekce, oslovování dramaturgyně HaDivadla sedící na balkóně, vkládaná videa Bênavových performancí z Turecka, „živé“ vstupy do galerie v Istanbulu… Promyšlené inscenování zakrývající stopy inscenovanosti.

Přestože se na základě textu německé spisovatelky kurdského původu Mely Kiyak hovoří o krušných událostech na tureckých demonstracích, systematickém vysídlování a symbolickém i fyzickém „mizení“ Kurdů, emocionálně vyhrocené okamžiky nikdy nesklouznou do patosu, vždy je po ruce drobný vtípek, vsuvka, odbočení, doplňující celek historických podrobností do podoby živého člověka, s nímž se na konci představení nechceme rozloučit. Hra Aufstand je velmi detailně propracovaná, nebanální, a přesto i dostatečně obecná odpověď na to, co jsou ony zbožštěné evropské hodnoty. A přitom pochází od „postmigrantů“. Náhoda? Nemyslím si. Nikdo nám do hlavy a do žaludku nevidí tolik jako cizinec, který je nucen s námi žít. Možná máme strach hlavně z toho, že se stane lepším Evropanem, než jsme my sami…

Člověk, který v posledních měsících přihlížel českému sebeobhajování a zběsilému kopání všude kolem sebe, mohl nabýt dojmu, že těch, kdo jsou schopni si v aktuální napjaté geopolitické situaci zachovat chladnou hlavu, je jako šafránu. Naštěstí ojedinělé ostrůvky odvahy se objevují čím dál častěji. Soubor Činoherák Ústí, který dokázal vyburcovat minulý rok ústecké obyvatele z politické letargie, se začátkem letošního roku vrátil do svého dřívějšího střekovského působiště. Ústí, tradiční bašta plamenných projevů vůči nepřizpůsobivým, potřebuje k tématu „jinakosti“ minority slyšet opoziční hlas jako koza drbání.

Hra Kopanec Andrease Veiela a Gesine Schmidtové (prezentovaná den po Aufstandu na stejném jevišti) se zabývá událostmi z roku 2002, kdy tři němečtí mladíci inspirovaní Kultem hákového kříže ubili k smrti svého kamaráda, kterého předtím donutili prohlásit se za Žida. Inscenace Michala Skočovského používá rovněž ve výrazné míře videoprojekce evokující dokumentárnost viděného a k dokonalosti kusu chybí málo. Například to, že problémy s technikou jsou tentokrát skutečné a snímání a projektování zadního plánu „klubovny“, v níž se kluci scházejí a v níž se vypráví o všem tom, co jejich činu předcházelo, probíhá nevyrovnaně dlouho. Bezútěšnost chudoby, alkoholismus dospělých i mladistvých, chybějící lokální ekonomika, natož kultura, odříznutost od světa, příliš milující maminka, sousedi, kteří si hledí svého – to vše vytváří smrtonosnou směsku, která jenom čeká na katalyzátor v podobě několika
skleniček vodky.

Nad srozumitelností Skočovského pojetí si člověk až povzdechne: právě tohle by měli vidět ti, co se „jiných“ nejvíc bojí. Opravdu totiž všichni nejsme Kurdové, jak se kdysi skandovalo v parku Gezi. Ale kdykoli nás může někdo násilím přimět k tomu se za „Kurdy“, „Židy“ či „Araby“ – podle momentální potřeby – prohlásit.