O počátku antropocénu – neboli věku člověka, který svými dovednostmi a věděním dokáže globálně ovlivňovat zemský ekosystém – se vedou spory. Mnozí ho nicméně spojují s jedním důležitým datem, a sice s 16. červencem 1945, kdy byl uskutečněn první pokusný výbuch jaderné pumy, test Trinity, provedený v rámci projektu ­Manhattan. Tehdy se totiž do atmosféry dostalo jaderné znečištění, které vyprodukoval člověk a které od tohoto momentu ohrožuje samu existenci lidského druhu, a země se proměnila v důsledku nevídané síly schopné zničit živou i neživou přírodu.

Začátek antropocénu je paradoxně i jeho koncem. Tento věk totiž nepatří člověku, ale vědě coby systému vědění, který se obejde bez člověka jako subjektu i bez moderních idejí a hodnot humanismu. Tato doba navíc uvolňuje v člověku cosi nelidského, co ho vrhá zpět do přírody a současně mu dává síly, které byly až dosud připisovány jen božstvům a jejich kosmologickým činnostem. Namísto člověka jako svrchovaného subjektu dějin a nositele hodnot před námi stojí rozervanec mezi božstvem a bestií. Však se také Oppenheimerovi při pohledu na atomový hřib údajně vybavily verše z Bhagavadgíty, v nichž Višnu prohlašuje, že se „stává Smrtí, bořitelem světů“.

Máme se tedy vrátit zpět k lekci antropologie, abychom pochopili geologický vývoj? Nebo máme vyměnit filosofii za biologii a přijmout Nietzscheho „radostnou vědu“, která dokáže právě tak tvořit, jako i ničit vše od kamene až po člověka? Nejsou nakonec všechny zásahy do globálního ekosystému, od testu Trinity až po klonování a umělou inteligenci, příkladem takového filosofování kladivem?

Tyto otázky mají svůj zvláštní filosofický kontext. V polovině šedesátých let minulého století Michel Foucault ostře ­na­padl Jeana­Paula Sartra, když kritizoval filosofický existencialismus s jeho vášní pro život, dějiny, politiku i univerzální smysl v absurdním světě a odkázal ho do roviny novodobé mytologie. Podle Foucaulta by filosofie naproti tomu měla obrátit pozornost k systému, jenž člověka udržuje v čase a prostoru a sám sebe organizuje jako vědění nebo řeč. Člověk jako subjekt je podle Foucaulta ve skutečnosti součástí struktur společnosti a vědění, ve kterých se může subjektivní já právě tak utvářet jako rozpouštět.

Podle Sartra takový přístup znamená „od­­mítnutí dějin“ – není archeologií pátrající po stopách minulých civilizací za účelem jejich rekonstrukce, ale geologií, jež sice odkrývá vrstvy půdy nanesené naší civilizací, ale vzhledem k jejich nespojitosti ne­umožňuje historickou reflexi. Abychom však porozuměli tomu, co vědci označují za antropocén, musíme namísto existencia­listického hledání smyslu dějin pokračovat ve Foucaultově archeologii vědění i za tu cenu, že nám ukáže jen geologické sedimenty našeho vědění.

Namísto antropocénu, tedy sedimentu člověka, bychom měli hovořit o sedimentu vědy, která je projevem lidskosti stejně jako nelidskosti. Tolik diskutovaný a Foucaultem ohlašovaný „konec člověka“ není nakonec ničím jiným než schopností systému vědění organizovat a proměňovat sebe sama. Systém pro svou existenci nepotřebuje subjekt, ale vystačí si s konceptuálními distinkcemi, jakými je v případě vědy rozlišení pravdivého a nepravdivého, v případě politického systému například vlády a opozice, v systému hospodářském rozdíl mezi ziskem a ztrátou a v systému pozitivního práva protiklad legality a ilegality. K našemu zděšení tyto distinkce fungují nezávisle na tom, co si moderní člověk zvykl označovat za humanitní ideály nebo lidský rozum.

Rozsah omylu marxistů a existencialistů, kteří Foucaulta buď kvůli neporozumění, nebo z ideologických důvodů označovali za reakcionáře nahrazujícího člověka systémem a politiku technologiemi moci, se ukázal naplno teprve později, když se Foucault začal zabývat moderní společností jako systémem normalizačních a totalizačních praktik. Dospěl přitom k zjištění, že se tradičně chápaná moc politického suveréna s právem „dát umřít nebo nechat žít“ mění v novou asymetrii „dát žít nebo nechat umřít“. Nejen vězení a psychiatrické kliniky, ale i jaderné testy, laboratoře genetického inženýrství, kybernetické konstrukce umělé inteligence nebo průmyslové rabování přírodních zdrojů je nutné číst v tomto novém režimu „práva dát žít“, které je typické pro moderní společnost a její systém vědění.

Podle Foucaulta dochází v moderní společnosti mimo jiné k „etatizaci biologična“, při níž ani domněle svrchovaný lid není ničím jiným než kázeňsky disciplinovanou populací. Také každá demokracie má proto svou populační politiku, kontrolující vše od plodnosti přes hygienická pravidla v restauracích až po zdravotní péči, bydlení nebo systém důchodového pojištění. Populaci nevládne právo, ale reguluje ji norma produkující podmínky, za nichž se určuje, „co má žít a co má zemřít“.

V těchto normách vládne vědění, které zabilo nejen Boha, ale i člověka. Diskuse o antropocénu tak může působit jako historická opožděnost. Možná se ale právě v této časové asymetrii paradoxně ukazují ranní červánky budoucího lidstva. A kdo dokáže tento paradox vyřešit?

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.