Ochránci zvířat bývají v souvislosti s kampaní proti islámu konfrontováni s tématem rituálních porážek. Při košer či halal porážce jsou totiž zvířata podříznuta při plném vědomí a vykrvácejí nebo se udusí vlastní krví. Nesmějí být omráčena, protože podle tradice se musí v okamžiku smrti nacházet „při plném zdraví“. To je vlastně starozákonní nástroj ochrany zvířat – zraněná či nemocná zvířata byla neprodejná. Většinová populace to však hodnotí jako zbytečně kruté ve srovnání s naším evropským, moderním, vědeckým zabíjením. Je poněkud tragikomické vytrhávat oněch několik minut utrpení z kontextu celého života hospodářského zvířete. Zkušenost z jatek je pro zvíře děsivá, ať je nakonec zabito tak či onak. Navíc podle dat Evropské komise je asi pět procent standardně zabíjených zvířat omráčeno špatně a jsou poté při plném vědomí rozervána na kusy. Utěšujeme se tím, že je v pořádku zabíjet zvířata, která předtím prožila spokojený život.
Nechceme, aby zvířata umírala smutná, ale šťastná. Jsme přece civilizovaní.