Tvorba Takešiho Kitana je od začátku spojována s žánrem filmů o japonském organizovaném zločinu, ale přestože v mnoha Kitanových snímcích vystupují členové japonské mafie, většina jeho produkce se tradici filmů o jakuze vymyká. Ve filmech Říjen, 3:4 (3­-4x júgacu, 1990) nebo Ohňostroj (Hanabi, 1997) režisér spíše zkoumal střetávání obyčejných lidí s krutým světem gangsterů a ve své nejslavnější „jakuzárně“ Sonatine (1993) zase ukazuje všední život členů japonských gangů. Trilogie Ukrutnost, kterou Kitano loni uzavřel závěrečným dílem Finální ukrutnost (­Outrage: Saišúšó, 2017), se naopak plně soustředí na vztahy a konflikty uvnitř jednotlivých frakcí a klanů jakuzy. V mnoha ohledech je to klasické jakuzácké krimi plné intrik a zrad, ale Kitano svět organizovaného zločinu komentuje a k žánru přistupuje nenápadně inovativním způsobem.

Rodinný podnik

Filmy o jakuze vždy vycházely z faktu, že japonské gangy stojí na podobných principech jako celá japonská společnost. Rétorika a formální organizace jakuzy jsou spjaty se dvěma ústředními institucemi japonské společnosti – rodinou a obchodní korporací. Jednotlivé klany o sobě mluví jako o rodinných klanech a hierarchické hodnosti uvnitř gangů nesou názvy rodinných příslušníků: vrchní boss má titul „ojabun“, který označuje také pěstouna, a starší členové klanů jsou svými podřízenými oslovováni „aniki“, což je označení pro staršího bratra. Dynamika velení se pak odvíjí od konceptu senpai–kóhai (starší–mladší), rozšířeného v mnoha japonských institucích včetně firem a založeného na tom, že služebně starší člen daného společenství vystupuje coby „mentor“, zatímco mladší člen je jeho „chráněncem“. S japonským korporátem má jakuza společné i to, že od svých členů očekává maximální oddanost a ochotu obětovat se pro blaho společenství.

Ústředním motivem mnoha japonských krimi filmů je už od šedesátých let rozpor mezi etickým kodexem jakuzy a jeho nedodržováním v praxi. V takzvaných ninkjó eiga z šedesátých let hlavní hrdina obvykle čelil sporu mezi loajalitou vůči svému klanu a touhou jednat v osobním zájmu. Režisér Kindži Fukasaku ve svých filmech ze sedmdesátých let zase ukazoval, že jakuza dodržuje své principy jen naoko a ve skutečnosti se každý pomocí intrik žene za mocí a ziskem. V obou případech se ale vyprávění soustředilo na jediného protagonistu, který byl zpravidla ctnostnější než ostatní postavy filmu, anebo šlo naopak o mimořádně amorálního antihrdinu – to je třeba případ Fukasakova Hřbitova cti (Džingi no hakaba, 1975).

Stroj na zabíjení

Kitanovu trilogii Ukrutnost je možné chápat jako komentář k různým fenoménům spojovaným se současnou japonskou mafií. První díl Ukrutnost (Outrage, 2010) se zabývá právě vztahem mezi deklarovaným etickým kodexem jakuzy a jeho zneužíváním při intrikách uvnitř jednotlivých gangů. Jakuzácký boss Kato využije toho, že si jeden z nižších bossů Ikemoto při svém pobytu ve vězení vytvořil dobré vztahy se členem jiného jakuzáckého klanu, Murasem. Ikemotova pravá ruka Ótomo postupně provokuje Muraseho, oslabuje jeho gang a zabírá jeho území. To roztočí spirálu odvet, zrad a intrik, přičemž se postupně stupňuje brutalita i nejistota zúčastněných. Komplexní děj, v němž množství postav spřádá zrádné plány jedna proti druhé, je pro krimi filmy o jakuze typický. Ukrutnost ale oproti většině snímků tohoto žánru nemá žádného ústředního hrdinu, který by působil jako morální kompas. Sám Kitano v celé trilogii hraje jakuzáka Ótomu, ale ten vystupuje jen jako jeden z aktérů spletitého konfliktu. Snímek ukazuje fungování společenství, ve kterém sice zdánlivě fungují závazné ochranitelské vztahy, ve skutečnosti se tu však nedá nikomu věřit. Film má záměrně velmi mechanickou strukturu: brutální akce vyvolá ještě násilnější reakci. Kitano tak ukazuje jakuzu jako složitý sociální stroj, jejž pohání etika oko za oko, strach a touha po moci a který nakonec krvavě zlikviduje všechny své součásti.

Druhý díl Ukrutnost nade vše (Outrage Beyond, 2012) předkládá podobně destruktivní řetězec komplotů a násilí, který postupně požírá většinu zúčastněných. Více se ale soustředí na konexe jakuzy s policií a politickými představiteli. Jedním z hlavních hybatelů děje je zkorumpovaný policista Kataoka, který dlouhodobě udržuje vztahy s jakuzou. Když nabude podezření, že Kato, nový boss klanu Sanno, získal příliš velký vliv v japonské politice, rozhodne se rozpoutat konflikt. Nechá předčasně propustit z vězení bývalého člena gangu Ótoma, a ten rozpoutá krvavou pomstu. Propojení jakuzy s policií a politikou je fenomén, o němž se v japonské společnosti dlouhodobě diskutuje. Už od éry bublinové ekonomiky v osmdesátých letech se mluví o tom, že gangy jsou podílníky mnoha legálních korporací a zřejmě zasahují i do politických stran. Existují podezření na zmanipulování voleb, napojení významných politiků na gangy i politické vraždy.

Je to jen byznys

S tím souvisí i proměna současné jakuzy. Z ně­kdejších zločineckých gangů plných potetovaných násilníků se dnes staly skupiny uhlazených obchodníků v oblecích, kteří ovládají mnohem jemnější a sofistikovanější způsoby, jak si obcházením zákonů pomoci k zisku. Tento posun je jedním z témat posledních dvou Kitanových filmů.

Mezi druhým a třetím dílem Ukrutnosti natočil Kitano vynikající krimi komedii Sedm statečných seniorů (Rjúzó to šičinin to kobuntači, 2015) o skupině důchodců, kteří svůj život strávili jako jakuzáci. Ke stáru se z nostalgie rozhodnou obnovit svou organizaci a zjednat si trochu respektu obhroublým chováním a rváčským uměním. Namísto mladých chuligánů ale čelí šedivým úředníkům, zaskočeným jejich agresivním přístupem.

Děj Finální ukrutnosti zdánlivě kopíruje první díl. Pod nicotnou záminkou v něm šéf jakuzáckého klanu poštve proti sobě dva nižší bosse ze své organizace, protože se obává, že by mohli převzít jeho místo. Kitano ovšem v mnoha detailech reflektuje status jakuzy v japonské společnosti. Nový vůdce klanu Hanabiši je bývalý burzovní spekulant, který dosud neměl s organizovaným zločinem žádné zkušenosti. Místy se dovolává „rodinných“ tradic staré jakuzy, ale zároveň si nechává říkat „kaičó“, což je označení pro předsedu obchodní korporace, a podobně se i ostatní členové titulují hodnostmi převzatými z japonských firem. Ótomo naopak ztělesňuje starou jakuzu, která všechno řeší fyzickým násilím a vzbuzováním strachu. Policie je tentokrát naprosto bezmocná, protože do konfliktu promlouvá i mocný mafián, který korumpuje politické špičky v několika asijských státech. Nelítostné přerozdělování moci nakonec opět vede k likvidaci prakticky celého klanu, z čehož ve výsledku nemá užitek nikdo. Kitanova trilogie tak rozhodně není jen klasickou variací na schémata žánru, který má v Japonsku dlouhou tradici. Kitano – podobně jako v sedmdesátých letech Fukasaku – jemně mění pravidla celé žánrové hry, aby ukázal, jak se proměnila zločinecká komunita, o níž tyto filmy vypovídají.