Doživotní trest pro Beatu Zschäpeovou, jedinou dnes žijící členku Nacionálně socialistického podzemí (Nationalsozialistischer Untergrund – NSU), vyvolal vlnu desetitisícových demonstrací v mnoha německých městech. Nešlo přitom o nesouhlas s rozhodnutím mnichovského soudu, které padlo 11. července. Organizátorům protestů se naopak nelíbí zúžení rozsudku na jediného „obětního beránka“ – mluví se totiž o spoluúčasti tajných policejních agentů na teroristických zločinech skupiny. Skutečnost, že činnost NSU by těžko byla možná bez kooperace širší neonacistické scény, zavdává německé veřejnosti další příčinu podezřívat bavorskou justici z tradiční slepoty na pravé oko.

Mužské fantazie

Přestože se zatím poslední vlna neonacistického teroru na německém území projevila v politickém a mediálním diskursu, teroristé samotní po sobě nezanechali kromě výpovědí nic než své činy – a mrtvoly obětí. Upřednostnění praxe je možná to jediné, v čem by se neonacisté z NSU mohli shodnout s maoisty z Frakce Rudé armády (RAF), jimž však intelektuální kapacita Ulrike Meinhofové umožnila spojit činnost městské guerilly s teorií hlásanou v manifestech. I literární forma poněmčené verze Mao Ce­-tungova myšlení nicméně představovala přinejmenším zjednodušení oproti stovkám deníků a románů veteránů Freikorps, čtených bedlivým okem kulturního teoretika Klause Theweleita v literárně­-psychoanalytické studii Männerphantasien (Mužské fantazie, 1978), jež je jednou ze zásadních prací antipsychiatrického proudu psychoanalýzy i kritických mužských studií.

Příběh takzvaných dobrovolnických sborů, povolaných sociálnědemokratickou vládou k násilnému potlačení komunistického hnutí, ovšem nezačíná ani nekončí usmrcením jeho hlavních představitelů v lednu 1919, ale rozprostírá se v časové, personální a ideologické kontinuitě německého imperialismu – genocidou v někdejší Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibii) počínaje a holocaustem ve východní Evropě konče. Ústřední postavu této politiky představoval Franz von Epp, jenž získal ostruhy při rozdrcení takzvaného boxerského povstání v Číně, ale především při namibijském povstání Hererů v roce 1904. Tato koloniální represe proti půvdodnímu obyvatelstvu s více než sto tisíci mrtvými se stala první rasově motivovanou genocidou 20. století. A právě von Epp z bývalých koloniálních vojáků ke konci první světové války sestavil Freikorps, aby své zkušenosti s vyhlazováním Afričanů zužitkovali při zabíjení komunistů ze svržené Bavorské republiky rad. Pod jeho vedením se tyto jednotky později integrovaly v Reichswehru a spolu s ním na přelomu dvacátých a třicátých let také v řadách SA a NSDAP. Po převzetí moci nacisty se von Epp stal jedním z Hitlerových generálů. Zatímco bismarckovsko­-vilémovské „šíření civilizace“ mečem a krví v Africe se kvalitativně nevymykalo standardům belgického, francouzského nebo britského kolonialis­mu, hitlerovská aplikace obdobných metod na evropském území později vedla ke konsenzuální tabuizaci biologického rasismu.

Strach z těla a žen

Dějiny nahlížené psychoanalytickým mikroskopem ukazují, že interpretace zákrutů fašistické psyché prošla pozoruhodným vývojem: od Reichovy masové psychologie přes kritickou teorii až k momentu, kdy rhizomatická koncepce mikrofašismu podle Félixe Guatta­riho a Gillese Deleuze přemostila propast epistemologického zlomu jazykové psychoanalýzy reprezentované Theweleitem. Společným poznatkem všech zmíněných metod je však vždy mechanismus erotické touhy sublimované skrze středostavovskou morálku do tvrdé práce, vojenského drilu a fantazijních projekcí do druhých – jde o touhu po moci a poslušnosti zároveň a v krajním případě po zabíjení.

Co se týče mentální struktury příslušníků Freikorps, vesměs synků z rodin pruských junkerů a drobných úředníků, živnostníků a farmářů, Theweleit dospěl pomocí psychologické komparace jejich písemné pozůstalosti ke společnému jmenovateli v podobě strachu z lidské tělesnosti a sexuality, zvláště pak proletářských žen. V projekcích jejich sexuálních fantazií se sváří dichotomie počestné bezpohlavní „panny“ v úboru vojenské zdravotní sestry a divoké a agresivní „děvky“ z dělnické třídy. Tato sexualizovaná infernální figura evokuje ve vojákově imaginaci středověký archetyp čarodějnice obcující s ďáblem, která jej chce vykastrovat, a proto ji voják musí v domnělé sebeobraně zabít, nejlépe penetrací její vaginy bajonetem. Smyslem muže­-vojáka evropské kultury je negace prvku považovaného za ženský, ať už navenek podřízením ženy muži a jejím vyloučením ze společenství válečníků, nebo vnitřně vytěsněním a potlačením všech „ženských“ prvků z těla a duše. V genderovém kontextu jde o utváření hypermaskulinní identity, v rasově koloniálním případě o vztah bílého muže k africkým divochům, přičemž společným jmenovatelem je podmanění přírody kulturou. Klasický fašista moderní éry je ve světle Theweleitových rozborů muž vyděšený živočišným tělem a jeho tekutinami, poševním sekretem zvláště.

Smích osamělých vrahů

Mužská nadvláda, analyzovaná Guattarim a Deleuzem jako fašismus všedního dne, se tedy stává jádrem makrostruktury militarizované, zfašizované společnosti, jejíž členové sublimují svůj erós do fetišistického uctívání vojevůdců a uniforem. Vojenský princip organizace odcizené produkce zboží v průmyslových továrnách pak připravuje dělníky i jejich management k pasivní konzumaci produktů identicky strukturovaného kulturního průmyslu. Postfordistická revoluce však rozmělnila tyto vertikální autoritářské struktury v uspořádání podobné vláknům podhoubí. Průmyslová produkce prodělala regres od strojní továrny k rozšířené manufaktuře se základnou domácích subdodavatelů a armády se z masových organizací mění v malé elitní jednotky vybavené hypermoderní technologií. Velitele nahrazují softwarové programy a manažery náš zvnitřněný selfmanagement. Produkce i ničení jejích výsledků vojenským bojem se stále více přibližuje schmittovskému pojetí partyzána, který je sám sobě velitelem.

Zatímco vojáci německé říše expandovali do „terra barbarica“, členové NSU se v postkoloniální situaci cítili obleženi invazí řízenou „mezinárodním židovstvem“ a tomu odpovídala i jejich partyzánská taktika. Jejich strategií nebylo přetvořit svou skupinu v protiarmádu, která zúčtuje s Bundeswehrem, ale zabíjet Turky tady a teď. Jestliže činnost RAF byla podle Meinhofové zamýšlena jako městská guerilla inspirovaná národněosvobozeneckými boji v Číně a na Kubě, násilí NSU byl samoúčelný teror v čisté podobě.

„Rhizomatický terorismus vnucuje jeho aktérům virtuální logiku počítačové hry, je intenzivní a spontánní, nesoustavný a experimentální, bezejmenný a nevypočitatelný,“ napsal jazykový teoretik Klaus Birnstiel ve fejetonu Vizuální jazyk teroru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung. Neonacistický teror Uwe Mundlose a Uwe Böhnhardta, kteří již zemřeli, a jejich přítelkyně Beaty Zschäpeo­vé byl rhizomatický, mobilní, bezskrupulózní a vysoce efektivní, kvůli jejich dělnickému původu však převážně aliterární, ryze tělesný a němý.

To ovšem neplatí o teroru osamělého Ander­se Breivika, jehož Deklaraci evropské nezávislosti analyzoval Theweleit v knize Das Lachend der Täter (Smích pachatele, 2015). Přestože se fašistický teror přizpůsobil podmínkám tekuté modernity, individualizoval se a osvojil si mnohé z metod svých odpůrců, mentální struktura jeho atomizovaných aktérů zůstává stále stejná: ovládá ji sexualizovaný obraz nepřátel, jimiž jsou feministické „děvky“ a neomarxisté, importující do Evropy muslimy jako svůj nový proletariát. Breivikovi muslimové jsou ovšem projekcí jeho vlastní patriarchální mentality. Jestliže v roce 2011 bylo ještě možné mluvit o individuálním útoku, s mainstreamizací tohoto diskursu skrze média a krajně pravicové strany dnes čelíme fašizaci středního proudu.

Autor je publicista.