Zakořeněnost legendy o paktu ­bluesmana Roberta Johnsona s ďáblem je dána především oblíbeností, kterou si příběh získal v šedesátých letech, když černošská hudba naplno pronikla do popkultury. Značný podíl na tehdejším zájmu o blues měla i kompilace Johnsonových písní ze třicátých let King of the Delta Blues Singers, která vyšla v roce 1961 u Columbia Records. Coververze jeho písní na sebe nenechaly dlouho čekat, známá je třeba skladba Crossroads od skupiny Cream. Johnsonův mytický význam o desetiletí později ještě utvrdila náhlá úmrtí rockových ikon, jako byli Jimi Hendrix, Janis Joplin nebo Jim Morrison, kteří stejně jako Johnson – mnohými považovaný za předchůdce rock’n’rollu – zemřeli v sedmadvaceti letech. Postavou ďábla či satana je navíc historie rockové hudby doslova prošpikovaná. Jak ukazuje bádání hudebních nadšenců i akademická diskuse posledních desetiletí, romantičnost a mysteriózní síla Johnsonova mýtu se sice nezakládá na skutečnosti, ovšem dobové okolnosti vzniku a rozšíření legendy jsou i tak velice zajímavé.

Johnsonův příběh neunikl pozornosti hu­debních publicistů, muzikologů, ­historiků ani kulturních antropologů se zájmem o blues či černošskou kulturu a jejich výzkumy odhalily množství dlouho skrytých a zřejmě i cíleně opomíjených souvislostí, jež legendu stavějí do nového světla. Ukazuje se například, že příběhy o setkání či rozmluvě s ďáblem nebyly v černošské hudbě první třetiny 20. století ničím ojedinělým. Jak ukazuje hudebník a akademický badatel Adam Gussow ve své nedávné práci Beyond the Crossroads: The Devil and the Blues Tradition (Za křižovatkami. Ďábel a bluesová tradice, 2017) na rozboru více než 125 bluesových písní z dvacátých a třicátých let, rámoval motiv satana jakýsi symbolický prostor pro vyjádření osobních postojů i kolektivní zkušenosti spojené s historií otroctví, segregace a společensko­-ekonomické marginalizace.

Bůh křižovatek

Ke zmíněné historické zkušenosti je ovšem třeba připočíst i vnitřní problémy černošských komunit v překotném vývoji moderní společnosti. Například označení bluesové hudby za „devil’s music“ není pravděpodobně dílem bílých Američanů, ale pochází z prostředí černošských církevních kruhů, které blues spojené se světskými požitky vnímaly jako „pekelnou“ hudbu. Svou roli hrál i původně haitský kult voodoo, vycházející z přírodních náboženství západní Afriky. Jednou z významných okultních figur byl Legba nebo také Esu Elegbara, trickster, který byl dle kosmologických představ černošské mytologie tvůrcem jazyka, prostředníkem mezi lidmi a duchy a rovněž i bohem či strážcem křižovatek. Jak vidno, romantický příběh Roberta Johnsona tak v sobě nese stopy a sedimenty, které vypovídají o pozici černošské kultury v dávné i méně dávné historii USA.

Přidáme­-li k těmto znalostem nové poznatky o některých událostech z kusé Johnsonovy biografie, ukáže se, že celý slavný příběh není nic než fikce. Přesto aureola Johnsonova mýtu stále nese plody. I když po úspěchu černé hudby v průběhu šedesátých let, který byl úzce propojen s emancipačním étosem a rasovým porozuměním, přišly dekády reaganovského nacionalismu, restaurace konzervatismu a kultu ekonomického profitu a černou otázku zatlačily do pozadí, jedním z trvalých důsledků kulturních změn byl zvýšený zájem o místa „dalekého jihu“ (deep south) spojená s historií blues. Kromě návštěv hudebních nadšenců, folkloristů a badatelů se v mississippské Deltě začali objevovat také hudební turisté pachtící se za „autentickými“ zážitky z míst, která znali jen z gramofonových nahrávek.

Konzumace Delty

Mnoho místních obyvatel využilo ­tento trend jako možnost vykročit ze života po­­znamenaného rasovou segregací, chudobou a existencí na společenské periferii. Snahy o rozvoj lokálního turismu se přitom propojily s úsilím o ochranu kulturního dědictví a podporu mezirasového dialogu. Na konci sedmdesátých let a v průběhu let osmdesátých tak vznikl základ turistické infrastruktury i různá lokální sdružení, bluesové festivaly a muzea. Týká se to především větších měst, jakými jsou ­Clarksdale či Greenville. Již v prvních letech tohoto nového turistického ruchu bylo ovšem zaděláno na nesváry spojené se snahami přivlastnit si bluesovou historii za účelem co největšího výdělku.

V průběhu devadesátých let i prvního desetiletí nového milénia se z bluesové kultury na jihu USA stal průmysl se vším všudy. Vlivem bluesového revivalu se na počátku devadesátých let zvýšil i zájem neamerických turistů. Vznikla například přímá letecká linka z Amsterodamu do Memphisu, která turistům usnadnila cestu do slavných bluesových barů na memphiské Beale Street, ale i putování na další místa spojená s mississippským blues. Místní komunity a dobrovolné spolky jsou ovšem pomalu zatlačovány profesionálními podnikateli i státními institucemi. Do turistické infrastruktury se zapojují stále nové lokality a projekty – například mezistátní síť paměti­hodností Mississippi Blues Trail nebo třeba B. B. King Museum, vybudované v roce 2008 za 15 milionů dolarů.

Popularita Johnsonovy legendy nicméně není zapříčiněna pouze rozvíjejícím se turis­tickým průmyslem, ale také uvedením celovečerního filmu Crossroads (1986), který faustovsko­-bluesové téma reprodukoval. Svou roli rovněž hrálo vydání nového souboru Johnsonových nahrávek v roce 1990, tentokrát pod názvem The Complete Recordings.

Ďábel v praxi

Základem bluesového turismu je důraz na silné příběhy spojené s konkrétními lokalitami a jejich historií. Turistické brožury, panely muzejních expozic i rozličné suvenýry se přitom opírají o několik základních symbolů, legend a zavedených stereotypů. Kromě líčení mississippské Delty coby „domova“ blues či jakési „pravlasti“ veškeré populární hudby se jako vděčný pochopitelně ukázal i mýtus o paktu Roberta Johnsona s ďáblem, uzavřeném na křižovatce uprostřed mississippské pustiny. Nejasnosti ohledně místa, kde se toto setkání mělo udát, pochopitelně spustila lavinu aspirací různých měst a městeček nabídnout turistům tu pravou křižovatku.

Nejvehementněji se do boje o přivlastnění legendární křižovatky vložilo mississippské město Clarksdale, které si jako sídlo několika institucí spojených s blues uzurpovalo výsadní právo (dokonce potvrzené guvernérem) na copyright „The Crossroad“. Na průniku highway 61 a highway 49 tak byl v roce 1999 ­vztyčen sloup, na jehož vrcholu je umístěna skulptura znázorňující tři modré elektrické kytary. Jak ale dokazuje Adam Gussow v již zmíněné historické studii, tato křižovatka v době, kdy Johnson zaprodával svoji duši ďáblu pilným cvičením na kytaru, ještě ne­­existovala. V půlce třicátých let se totiž místní úřady teprve přely s dopravními inženýry a státními úředníky o umístění silnice. Robert Johnson tak v místech současného pomníku mohl spatřit maximálně rozblácené příkopy a haldy štěrku.

O takřka šedesát let později pak poprvé a pravděpodobně i naposledy vstoupila postava johnsonovského ďábla do justiční praxe USA. Byla totiž zmíněna v zákonu upravujícím vybudování zmíněného clarksdaleského monumentu. Gussow si v této souvislosti pokládá otázku, kdo ve skutečnosti zaprodal duši ďáblu: Robert Johnson, nebo představitelé města Clarksdale ve snaze „disneyfikovat“ blues?

Autor studuje sociální dějiny.