close search

Ďáblova hudba

Bluesový mýtus mezi akademickým bádáním a turismem

Faustovský příběh bluesového zpěváka Roberta Johnsona, který údajně na jedné z mississippských křižovatek upsal duši ďáblu výměnou za hudební talent a slávu, je jedním ze zakladatelských mýtů moderní populární hudby. Jeho kulturněhistorický rozměr se stal předmětem odborné diskuse. Komerční potenciál legendy zužitkoval turismus.

Zakořeněnost legendy o paktu ­bluesmana Roberta Johnsona s ďáblem je dána především oblíbeností, kterou si příběh získal v šedesátých letech, když černošská hudba naplno pronikla do popkultury. Značný podíl na tehdejším zájmu o blues měla i kompilace Johnsonových písní ze třicátých let King of the Delta Blues Singers, která vyšla v roce 1961 u Columbia Records. Coververze jeho písní na sebe nenechaly dlouho čekat, známá je třeba skladba Crossroads od skupiny Cream. Johnsonův mytický význam o desetiletí později ještě utvrdila náhlá úmrtí rockových ikon, jako byli Jimi Hendrix, Janis Joplin nebo Jim Morrison, kteří stejně jako Johnson – mnohými považovaný za předchůdce rock’n’rollu – zemřeli v sedmadvaceti letech. Postavou ďábla či satana je navíc historie rockové hudby doslova prošpikovaná. Jak ukazuje bádání hudebních nadšenců i akademická diskuse posledních desetiletí, romantičnost a mysteriózní síla Johnsonova mýtu se sice nezakládá na skutečnosti, ovšem dobové okolnosti vzniku a rozšíření legendy jsou i tak velice zajímavé.

Johnsonův příběh neunikl pozornosti hu­debních publicistů, muzikologů, ­historiků ani kulturních antropologů se zájmem o blues či černošskou kulturu a jejich výzkumy odhalily množství dlouho skrytých a zřejmě i cíleně opomíjených souvislostí, jež legendu stavějí do nového světla. Ukazuje se například, že příběhy o setkání či rozmluvě s ďáblem nebyly v černošské hudbě první třetiny 20. století ničím ojedinělým. Jak ukazuje hudebník a akademický badatel Adam Gussow ve své nedávné práci Beyond the Crossroads: The Devil and the Blues Tradition (Za křižovatkami. Ďábel a bluesová tradice, 2017) na rozboru více než 125 bluesových písní z dvacátých a třicátých let, rámoval motiv satana jakýsi symbolický prostor pro vyjádření osobních postojů i kolektivní zkušenosti spojené s historií otroctví, segregace a společensko­-ekonomické marginalizace.

 

Bůh křižovatek

Ke zmíněné historické zkušenosti je ovšem třeba připočíst i vnitřní problémy černošských komunit v překotném vývoji moderní společnosti. Například označení bluesové hudby za „devil’s music“ není pravděpodobně dílem bílých Američanů, ale pochází z prostředí černošských církevních kruhů, které blues spojené se světskými požitky vnímaly jako „pekelnou“ hudbu. Svou roli hrál i původně haitský kult voodoo, vycházející z přírodních náboženství západní Afriky. Jednou z významných okultních figur byl Legba nebo také Esu Elegbara, trickster, který byl dle kosmologických představ černošské mytologie tvůrcem jazyka, prostředníkem mezi lidmi a duchy a rovněž i bohem či strážcem křižovatek. Jak vidno, romantický příběh Roberta Johnsona tak v sobě nese stopy a sedimenty, které vypovídají o pozici černošské kultury v dávné i méně dávné historii USA.

Přidáme­-li k těmto znalostem nové poznatky o některých událostech z kusé Johnsonovy biografie, ukáže se, že celý slavný příběh není nic než fikce. Přesto aureola Johnsonova mýtu stále nese plody. I když po úspěchu černé hudby v průběhu šedesátých let, který byl úzce propojen s emancipačním étosem a rasovým porozuměním, přišly dekády reaganovského nacionalismu, restaurace konzervatismu a kultu ekonomického profitu a černou otázku zatlačily do pozadí, jedním z trvalých důsledků kulturních změn byl zvýšený zájem o místa „dalekého jihu“ (deep south) spojená s historií blues. Kromě návštěv hudebních nadšenců, folkloristů a badatelů se v mississippské Deltě začali objevovat také hudební turisté pachtící se za „autentickými“ zážitky z míst, která znali jen z gramofonových nahrávek.

 

Konzumace Delty

Mnoho místních obyvatel využilo ­tento trend jako možnost vykročit ze života po­­znamenaného rasovou segregací, chudobou a existencí na společenské periferii. Snahy o rozvoj lokálního turismu se přitom propojily s úsilím o ochranu kulturního dědictví a podporu mezirasového dialogu. Na konci sedmdesátých let a v průběhu let osmdesátých tak vznikl základ turistické infrastruktury i různá lokální sdružení, bluesové festivaly a muzea. Týká se to především větších měst, jakými jsou ­Clarksdale či Greenville. Již v prvních letech tohoto nového turistického ruchu bylo ovšem zaděláno na nesváry spojené se snahami přivlastnit si bluesovou historii za účelem co největšího výdělku.

V průběhu devadesátých let i prvního desetiletí nového milénia se z bluesové kultury na jihu USA stal průmysl se vším všudy. Vlivem bluesového revivalu se na počátku devadesátých let zvýšil i zájem neamerických turistů. Vznikla například přímá letecká linka z Amsterodamu do Memphisu, která turistům usnadnila cestu do slavných bluesových barů na memphiské Beale Street, ale i putování na další místa spojená s mississippským blues. Místní komunity a dobrovolné spolky jsou ovšem pomalu zatlačovány profesionálními podnikateli i státními institucemi. Do turistické infrastruktury se zapojují stále nové lokality a projekty – například mezistátní síť paměti­hodností Mississippi Blues Trail nebo třeba B. B. King Museum, vybudované v roce 2008 za 15 milionů dolarů.

Popularita Johnsonovy legendy nicméně není zapříčiněna pouze rozvíjejícím se turis­tickým průmyslem, ale také uvedením celovečerního filmu Crossroads (1986), který faustovsko­-bluesové téma reprodukoval. Svou roli rovněž hrálo vydání nového souboru Johnsonových nahrávek v roce 1990, tentokrát pod názvem The Complete Recordings.

 

Ďábel v praxi

Základem bluesového turismu je důraz na silné příběhy spojené s konkrétními lokalitami a jejich historií. Turistické brožury, panely muzejních expozic i rozličné suvenýry se přitom opírají o několik základních symbolů, legend a zavedených stereotypů. Kromě líčení mississippské Delty coby „domova“ blues či jakési „pravlasti“ veškeré populární hudby se jako vděčný pochopitelně ukázal i mýtus o paktu Roberta Johnsona s ďáblem, uzavřeném na křižovatce uprostřed mississippské pustiny. Nejasnosti ohledně místa, kde se toto setkání mělo udát, pochopitelně spustila lavinu aspirací různých měst a městeček nabídnout turistům tu pravou křižovatku.

Nejvehementněji se do boje o přivlastnění legendární křižovatky vložilo mississippské město Clarksdale, které si jako sídlo několika institucí spojených s blues uzurpovalo výsadní právo (dokonce potvrzené guvernérem) na copyright „The Crossroad“. Na průniku highway 61 a highway 49 tak byl v roce 1999 ­vztyčen sloup, na jehož vrcholu je umístěna skulptura znázorňující tři modré elektrické kytary. Jak ale dokazuje Adam Gussow v již zmíněné historické studii, tato křižovatka v době, kdy Johnson zaprodával svoji duši ďáblu pilným cvičením na kytaru, ještě ne­­existovala. V půlce třicátých let se totiž místní úřady teprve přely s dopravními inženýry a státními úředníky o umístění silnice. Robert Johnson tak v místech současného pomníku mohl spatřit maximálně rozblácené příkopy a haldy štěrku.

O takřka šedesát let později pak poprvé a pravděpodobně i naposledy vstoupila postava johnsonovského ďábla do justiční praxe USA. Byla totiž zmíněna v zákonu upravujícím vybudování zmíněného clarksdaleského monumentu. Gussow si v této souvislosti pokládá otázku, kdo ve skutečnosti zaprodal duši ďáblu: Robert Johnson, nebo představitelé města Clarksdale ve snaze „disneyfikovat“ blues?

Autor studuje sociální dějiny.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články


Eusexua je praxe

Politika tělesné zkušenosti podle FKA Twigs


Zpátky ke kořenům?

Současné blues mezi nostalgií, komercí a alternativou