Myšlenku urfašismu, věčného fašismu, fašis­mu latentně přítomného, byť občas převlečeného do nenápadného civilu, formuloval ve stejnojmenné přednášce v roce 1995 Umberto Eco. Vycházel přitom z faktu, že fašismus představuje neurčitou totalitu, jakousi koláž různorodých filosofických a politických ideálů, zdánlivě nesourodých a vzájemně si odporujících, které ale přesto dokážou dosahovat nepředstavitelných forem symbióz a variet. Jako příklad uváděl četnou konverzi Národní fašistické strany Benita Mussoliniho. Eco se pokusil naznačit čtrnáct prvků (mj. kult tradice, synkretismus, iracionalismus, touhu stát se hrdinou), které mohou být jeho předzvěstí: „Stačí, aby se jeden někde objevil, a fašismus se kolem něj začne pomaličku utvářet.“

Nová ritualita

Ecův text Ur­-Fascism (1995, česky vychází v rámci uvedení projektu) inspiroval jednoho z předních představitelů české nezávislé scény, démonického hledače Jakuba Gottwalda, ke stejnojmennému scénickému projektu. Ten prostřednictvím nové rituality a symboliky s veškerou vážností zcela nenápadně a mimoděk rozkrývá obludnost mocenských mechanismů. Projekt není vázán k jednomu konkrétnímu místu, tvůrci naopak od začátku počítali s proměnlivostí hracích prostor i novými konotacemi, jež budou různá místa nabízet. V Praze se těsně před létem Ur­-­Fascism představil v syrovém prostředí libeňské synagogy a jejího bezprostředního okolí. Jde o místo prosycené výsostnou symbolikou – synagoga bývala součástí místního židovského ­ghetta, nyní osamoceně trčí uprostřed neutěšené Palmovky.

Svoji obřadní pouť zahájil Gottwald spolu s Filipem Šebšajevičem, Alešem Čermákem, dalšími aktéry a diváky, jež od začátku nenuceně ponoukal ke kolaboraci, výsadbou stromu v parčíku před synagogou. Na znamení nově ustavené pospolitosti každý k sazenici přisypal svou hrst hlíny, pak v jednom dlouhém lidském řetězu obešel „posvátný objekt“ a vstoupil do svatostánku. Rituální čistota je rysem snad všech existujících náboženství. V kontextu judaismu, který byl v synagoze kdysi praktikován, se mimo známější mikve nabízela souvislost s tzv. netilat jadajim, omýváním rukou prostřednictvím nádoby se dvěma uchy. Ruce si musel omýt každý příchozí, jen nádoba byla nahrazena kovovým kbelíkem. Kdo odmítl, jako nejprve já, měl pořád možnost odejít a jeden divák to skutečně učinil. Já si nakonec ruce smočila – chtěla jsem být přece součástí společenství zasvěcených, populárním elitářem, jak o něm hovoří v eseji Umberto Eco.

Klenba společného úsilí

Gottwaldova svita se mezitím proměnila v přízraky a pomahače v bizarních převlecích, postávajících u sound systémů a přitom sledujících, jak se rodí kult hrdiny. Ještě pořád byla možnost odejít, nenechat se dále manipulovat. V tuto chvíli již každý divák držel v rukách útlou brožurku s plným zněním Ecova eseje a měl dostatečný čas k tomu, aby ji prolistoval a pochopil, o co jde. Nikdo neodešel. Gottwald se proměnil v mytického šamana, bojovného reka vybaveného nepostradatelným lukem a náprsní kožešinou, který v extatické expresi natahuje tětivu, aby svým šípem proklál nedaleký objekt. Ten padl k zemi, Gottwald ho triumfálně objal a jal se s ním kopulovat a zároveň ho ničit jako hrdina poraženého nepřítele, jako fanatik a despota svoji oběť. Zrodil se nový, neporažený vůdce, který bude dle Ecových slov předstírat, že je tlumočníkem lidu, tedy kvalitativním populistou. A je tomu tak – všichni se ochotně účastníme nenávistné hry na „sfoukávanou“ a stavíme nesmyslnou věž z koberce a papírových tubusů, připomínajících falické symboly. S radostí kolaborujeme. Teprve ve chvíli, kdy už Gottwaldova trupa postává kolem ohně zapáleného před synagogou a my stále tupě, ale hrdě držíme klenbu společně vztyčeného úsilí, nám začíná docházet, jak jsme manipulováni.

Na imerzi a site­-specific narazíte v tuzemském divadle na každém rohu, veskrze jde o tuctové produkce bez invence a osobního vkladu tvůrců, navíc s diskutabilní interakcí diváků, kterým se zvláště v Česku nechce moc spolupracovat. Ur­-Fascism je v tomto světle zcela ojedinělý a pozoruhodný projekt, jehož hlavním nábojem nejsou ambice, ale pokora, přesvědčení a osobní záruka jeho autora.

Autorka je divadelní kritička a teatroložka.