Snad měl Masaryk pravdu, když po první světové válce tvrdil, že svět jde doleva. Alespoň takový dojem vyvolá pročítání meziválečných novin a prohlášení politických stran o rodině, manželství a dětech. Představy tehdejších socialistů a komunistů jsou podstatně blíže žité realitě počátku 21. století než koncepce jejich tehdejších pravicových oponentů. I když v komunistické doktríně byla vždy prvořadá třídní emancipace, nezapomínala KSČ ani na rozměr genderové rovnosti – jakkoli jej uplatňovala nedůsledně a často i rozporně. Prvotní cíle komunistického ženského emancipačního hnutí s patosem sobě vlastním vyjádřila na stránkách revue Komunismus v roce 1922 Anna Křenová, když o ženách napsala: „Svůj život v pravém slova smyslu provaří a promyjí. Ty, které jsou tak situovány, lépe řečeno, jichž muži stačí vydělati, co rodina potřebuje, necítí nutnost změny poměrů a nechávají boj mužům samotným k vyřešení. Ženy pak pracující výdělečně (…) celý týden dýchají prach továren a v neděli mnohdy prach tančíren. Otevříti jim vyhlídku do jiného života, přiblížiti je přírodě, umění, stvořiti pro ně svět jiných radostí, to je úkolem komunistické strany, a hlavně vědomých žen­-komunistek.“

Ženy a socialismus

Ovšemže Křenová a její souputníci i souputnice neměli ani uvnitř strany na růžích ustláno. O tom nás ubezpečuje jen o rok mladší povzdech ze zprávy pro I. sjezd KSČ: „Tak jako hnutí celkovému, tak i ženskému v komunis­tické straně brání v rozvoji nedostatek hospodářských prostředků, který znemožňuje vnikat do různých míst a agitačně je zpracovávat. My musíme namnoze i přemáhat odpor mužů vůči ženskému hnutí v organizacích a proti zpátečnickým, maloměšťáckým názorům.“

Marxistická tradice měla k ženám poněkud rozporný vztah. Z učení Karla Marxe si socia­listé odnesli poučení, že lidská přirozenost není neměnná, což platilo i pro konstrukce genderových rozdílů. Zároveň však ekonomis­mus marxistické doktríny chápal jako prvořadé rozdíly vyplývající ze vztahu k výrobním prostředkům. Ostatní společenské antagonismy jim byly podřízeny nebo byly považovány za druhořadé. Proto také ženská otázka v kontinentální socialistické teorii nebyla dlouho významněji rozpracována – přesněji až do osmdesátých let 19. století, kdy se objevilo monumentální dílo Augusta Bebela Žena a socialismus (1879, česky 1909) a o několik let později Engelsův Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884, česky 1891).

I potom však lze stěží v politické teorii socia­listů hovořit o existenci nějakého koherentního diskursu ženské otázky. Všichni socialisté byli patrně schopni shodnout se na názoru, že v buržoazní společnosti je žena utlačována hned dvojím způsobem: v rámci vykořisťovatelských výrobních vztahů zaměstnavatelem a v rámci buržoazního civilního práva svým manželem v prostředí domácnosti. Jinak ale tradicionalistický esencialismus dokázal koexistovat s racionalistickým konstruktivismem rodových rolí, aniž by tím praxe socialistického hnutí nějak výrazněji trpěla. Rozvolněnost genderových diskursů socialismu dobře dokumentuje i vývoj diktatury ruských bolševiků po roce 1917. Ti záhy po revoluci přišli s tehdy nebývalým uvolněním rozvodové i potratové legislativy. Když ale v druhé polovině třicátých let stalinský režim tuto legislativu zase omezil, nevyžadovalo to žádnou výraznější transformaci ideologie, jež by tento obrat musela nově legitimizovat.

Neúprosná statistika

Je jistě paradoxní, že s radikální emancipační rétorikou komunistů příliš nekorespondovalo reálné zapojení žen. Mezi straníky byly ženy zřetelně menšinovým segmentem – jejich podíl na členské základně během dvacátých let osciloval kolem jedné pětiny, přičemž spíše pozvolna klesal. Jestliže v roce 1923 tvořily ženy necelých 26 procent, v roce 1924 to bylo 23,3 procenta a v roce 1927 již jen 19,1 procenta. Navzdory faktu, že vedoucí činovníci pětinový až čtvrtinový podíl považovali za dostatečný, ba za adekvátní, ani rozložení žen v rámci organizační struktury nebylo rovnoměrné. Nechyběly proto stížnosti, jako například ta z roku 1924, že v řadě kladenských organizací, které mají patnáct nebo i dvacet členů, není jediná žena. Přitom Kladensko tehdy mělo bezkonkurenčně nejvyšší podíl žen v KSČ, který dosahoval 31,2 procenta.

Podle údajů IV. sjezdu KSČ, konaného v ro­­ce 1927, bylo plných 73 procent členek strany v domácnosti a jen 27 procent jich bylo zaměstnáno v závodech. S ohledem na ideologický předpoklad, že zaměstnané ženy mají vyzrálejší třídní vědomí, přitom měl být poměr obou hodnot opačný. Patrné byly rovněž limity kariérního růstu žen uvnitř organizačních struktur strany. Podíváme­-li se na složení jejích vedoucích orgánů (užší výkonné výbory, polbyra, orgbyra) mezi roky 1921 a 1936, obrázek není příliš uspokojivý. První a jedinou ženou v polbyru se stala až v dubnu 1929 Karla Pfeiferová. Po VI. sjezdu v roce 1931 ženy v uvedených orgánech už zase chyběly, a to trvalo až do konce první republiky. Lepší byla situace v ústředním výboru, kde se komunistky pravidelně objevovaly, nikdy však v takovém počtu, který by odpovídal alespoň jejich podílu v členské základně, a totéž lze konstatovat o sekretariátu strany, kde ženy jednotlivě figurovaly, ale také ne vždy.

Situace ve dvacátých letech byla patrně o něco lepší, než tomu bylo v bolševizované KSČ za Gottwaldova vedení po roce 1929. Lze proto souhlasit s konstatováním historičky Evy Uhrové z roku 2004: „Zklamáním pro funkcionářky byla také skutečnost, že je straničtí kolegové podceňovali. Na druhý nejvyšší post ve straně, jako socialistky Betty Karpíšková a Fráňa Zemínová, komunistky nedosáhly (…) V řadách komunistek se v naprosté většině realizovaly ženy se základním vzděláním a z nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Nevypracovaly se do vedoucích pozic ve straně, její politickou linii, stálé otřesy a krize nemohly nijak ovlivnit, ačkoliv o to stály. Byly spíše vytěsňovány na okraj strany a jejich aktivity straničtí funkcionáři využívali jen tam, kde to sami považovali za vhodné.“ Autorka mluví o dvacátých letech, v následující dekádě však k žádným změnám k lepšímu v této věci nedošlo.

Výjimka Kollontaj

Ač jméno bolševické komisařky sociálního zabezpečení Alexandry Kollontaj (viz A2 č. 23/2017) vešlo ve známost pro její libertinské postoje v otázkách sexuality a často je prvním jménem, které vzdělanějšího čtenáře napadne k tématu vztahu komunismu k genderovým rolím a sexualitě, je spíše osamělou výjimkou potvrzující pravidlo. Pro komunistické hnutí mezi válkami i později byl totiž charakteristický spíše přísný konformismus. S ohledem na despekt k instituci manželství, jak ji kodifikoval silně patriarchální rakouský občanský zákoník z roku 1811, sice v očích organizovaných komunistů hrála formalizace vztahu mezi mužem a ženou sňatkem nepodstatnou roli, implicitní platnost normy stabilního monogamního partnerství v rámci nukleární rodiny však zůstávala v hlavách stranických funkcionářů trvale přítomna. A platilo to i po druhé světové válce. Neuspořádané rodinné poměry spolu s mileneckými vztahy mohly být na překážku kariér­nímu růstu uvnitř stranického aparátu ještě v padesátých a šedesátých letech, jak potvrzují výzkumy historiků Tomáše Hemzy či Václava Kašky.

Také dobová ikonografie komunistické propagandy nedávala prostor k pochybám o tom, že rodinný konformismus je prioritou strany a nějaké libertinské výstřelky nebudou trpěny. Symbolická výpověď volebního plakátu z éry francouzské lidové fronty, konkrétně z roku 1936, je jednoznačná. Právě tehdy vystřídal dogmatickou taktickou tezi „třída proti třídě“ vstřícnější přístup k ostatním „pokrokovým“ silám ve snaze čelit ofenzívě fašistických režimů. Komunisté se rozhodli vykročit vstříc i té části populace, která se nacházela mimo jejich dosavadní izolovanou niku a ujištění o respektu ke „zdravým“ hodnotám bylo součástí tohoto procesu. Jak výstižně konstatoval historik Gérard Vincent: „Plakát měl za cíl ukázat komunismus v uklidňujícím světle: (prozatím odložená) revoluce bude respektovat rodinu.“

Autor je historik.