Kytice křišťálových sardinek

milostné psaníčko tají.

Klokotá racek ve stěžních.

Čluny se dotýkají.

Slunce se sune ke straně

jak pihovatý krab.

Přístav je malý a vzkaz taky:

„Já tě mám strašně rád.“

Čluny o sebe ťukají

a kytka rybek vadne.

Z mořských vln svítí prsteny,

co leží v lodích na dně.

Jsme v kotvišti malých obytných lodí, jachet a rybářských člunů, obklopeném vysokými dunami, v nejmenším přístavu, který s otevřeným mořem spojuje jediný kanál. Kde jsme se tu vzali – tak nečekaně a v tak zamilované náladě? Nevím, ani ty nevíš – ale na silnici k molu leží pod sluncem tři bílé kočky a dva slepýši a molo tečují modré svatební vlaštovky! Máme zkrátka štěstí a prázdniny teprve začínají, ačkoli už skončily. Mohl bych líčit naši lásku, polibky na městské pláži, racky ve stěžních, o nichž se zpívá v básních, i kytaru udělanou z placaté pražmy. Ale v kritickém čtrnáctideníku na straně 3 by se nemělo tolik milovat.

V ravennské maríně – u pobřežní zídky, mezi Via Marinara a Viale Lungomare – se nachází podnik I pescatori. Rybáři. Je to restaurace i bar, ale doopravdy je to přístavní jídelna, slávkový a sardinkový bufáč a výčep laciného šumivého vína. A taky spolkový klub, kde ženy rybářů hrají karty, zatímco jejich muži u vedlejšího stolku karty nehrají, a kde se dvakrát do roka pořádá klubová slavnost větších a menších škeblí, Festa delle Cozze e delle Vongole. V sousedství rybárny stojí hala, ve které se zpracovávají skoro všechny úlovky malého přístavu – a tak jsou ryby a slávky v kuchyni vždycky čerstvé! I pescatori je vyhlášená restaurace, ačkoli se tady večeří plastovými příbory z plastových táců a namísto servítků si donesete roli kuchyňského papíru.

Sedíme venku, u stolku těsně nad přístavištěm, čekáme, až z kuchyně zahalekají naše číslo; vypadá to na dlouho, tady chtějí večeřet všichni. Je večer, slunce dál pálí, díváme se na sebe a do pilířů, mezi nimiž kotví žluté čluny – a cikády se činí. Jeden cestovatel napsal o cikádách pěkné věty, v nichž si všímá, jak dokážou dramatizovat zvuky noční džungle. „Džungle v noci hřmí,“ píše, „a cikády podbarvují toto hřmění; chvíli zní pianissimo, chvilkou zesiluje nebo opět zeslabuje, aby přešlo neočekávaně do forte a stejně náhle naráz umlklo. V tu chvíli v džungli vynikne zadupání, podobné dunění vlaku, šakalí zvolání zazní jako strašlivý výkřik a praskající větev jako rána z pušky.“

Také my se ocitáme mezi zvukovými klamy, které aranžují cikády a jejich pulsující rámus. Třesk nádobí z kuchyně se k našemu stolku snáší v podobě tesklivého zvonění a jakoby z oblohy přímo nad námi, vzdálené hromy někde daleko v moři znějí jako salvy a zavrzání stěžně – když hlas cikád zeslábne – se podobá rupnutí v kořenech stromu. Ale možná se jenom máme tak strašně rádi, že nám všechno připadá úplně jiné. Zdá se mi, když se na tebe přes stolek dívám, že hlasy z vycházkového nekonečného sněhobílého mola, které k nám doléhají, jsou naše hlasy; je to tak zřetelné, slyším přesně, co mi tam na molu říkáš. A abych ti nezačal odpovídat – ačkoli myslím, že bys pochopila –, raději začínám hru o to, co cikády dělají. Řvou? Hučí? Hřmí? Rachotí? Burácejí?

„Drnčí,“ říkáš. „Nebo zrní. Já ten zvuk vidím.“

A pokračujeme. Jako bychom hráli karty před večeří.

Rybáři z moře zdvihají síť,

ve které vůbec nic není.

Do hejna krabů na kameni

jako když střelí.

Je po setmění. Vlny balí

pláž do černého igelitu –

i se škeblemi, s trávou, s kraby.

Lampa lodi slábne v dáli.

Voda ze skal vypadává

a v záblescích pěny se zdá,

že spíš pláž vlnu za vlnou

do černých igelitů vkládá.

Autor je spisovatel.