Teherán je město, kde se hodně nasmějete, ale také si hodně popláčete. Ukázka z beletristicko­-esejistické knihy současné íránské spisovatelky vypráví o večeru, kdy ženy poprvé po čtyřiceti letech směly vkročit na národní fotbalový stadion, aby sledovaly přenos zápasu se Španělskem.

„Už na začátku jsem se rozhodla svůj lázeňský pobyt pojmout jako dobrodružství, nechat se nést nevyzpytatelným proudem událostí a nebránit se příležitostem, které se naskytnou,“ prohlašuje zapisovatelka více či méně bizarních střípků ze světa léčebného zařízení, kde si chvílemi přestává být jistá, zda se to, co kolem sebe vidí, skutečně odehrálo.

„Když tě naplní ta podivná teplá a měkká hmota, máš chuť se schoulit do klubíčka, máš chuť někoho obejmout,“ píše autorka, která se ve své osobní, výrazně emocionální tvorbě vrací k tématům blízkosti, hledání jazyka, emigrace či překonávání traumat z dětství. Následující ukázka zachycuje krizi přátelského vztahu spojenou s tělesným prožitkem prázdnoty.

Kurzorem myši donekonečna vyhledávat knihy, které momentálně nejsou dostupné. Usadit se v červeném křesílku a pozorovat čtenáře. Naléhavě dýchat. Přesunout se do oddělení poezie a dokolečka přepočítávat počet lamp na stropě.

V ukázce z nové prózy Viktora Špačka se postupně prohlubuje vzájemné odcizení dvou bratrů, až vygraduje výbuchem vzteku a výčitek. Nakonec sourozenecká komunikace probíhá už jen prostřednictvím nahodilého, nesmyslného detailu: plechovky kočičího žrádla.