close search

Teodor Rotrekl a jeho život jako sci­-fi – literární zápisník

Pro znalce rozsáhlé výtvarné tvorby Teodora Rotrekla mohlo být překvapení, že v antologii Neviditelní zloději z roku 1980, kterou tento malíř ilustroval, našel čtenář na závěr i jeho výlet do literární tvorby. Čtyřstránková povídka nazvaná Sci­-fi ilustrátora popisuje svět za sto let, který pro současného ilustrátora představuje opravdovou science fiction. Rukopis k ilustrování dostane výtvarník elektromagnetickou cestou a sám se mu nahraje do mysli, takže odpadá pracné čtení. V druhé části povídky se ovšem vracíme k neradostné současnosti. Autor si tu rýpne do kdečeho a kdekoho včetně svého kolegy ze skupiny Radar Zdeňka Mlčocha (zde Člmocha), který byl výtvarným redaktorem Albatrosu a zadával Rotreklovi také ilustrace Neviditelných zlodějů. Rukopis putuje poštou deset dní a jen telefonické spojení mezi Albatrosem a Unhoští, kde si Rotrekl pořídil domek, se zadařilo až třetí den pokusů. Nejkritičtější je však autor ke stavu světa, který je čím dál méně radostný. V době jeho mládí si lidé mysleli, že budou jednou žít v harmonii a míru, zatímco dnes vám i „malé dítě vysvětlí, jak funguje A bomba“.

Povídka je vlastně spíš takovým fejetonkem. Zdánlivě jediným Rotreklovým pokusem o literaturu. Až výtvarníkova pozůstalost odhalila, že tomu tak zdaleka nebylo. Teodor Rotrekl se v sedmdesátých a osmdesátých letech poměrně intenzivně věnoval psaní beletrie.

Rukopisy nám dávají nahlédnout do malířových myšlenek, protože i v dalších textech vkládá do příběhů vlastní vzpomínky a postřehy. Je to právě upřímnost a osobní nasazení, co z těchto pokusů činí pozoruhodný autorský korpus a co je přes neurovnaný styl neodsuzuje k zapomnění.

V rukopisu se dochoval zejména zhruba třísetstránkový, zřejmě nedokončený sci­-fi román Podkova. Je to nesourodý, ale ne nezajímavý příběh, lehce inspirovaný díly Ludvíka Součka i Josefa Nesvadby. Známý ilustrátor sci­-fi T. R. zde podnikne divoké dobrodružství, jež se táhne od jeho chalupy až do vesmíru. Nejprve prožije nedobrovolný kontakt s mimozemskou civilizací: cosi se na něj zaměří, on prožije změněný stav vědomí a skončí označkován několika tmavými body na těle. Poté se zhostí ilustrace povídky neznámého autora, v níž jsou obsaženy pozoruhodné fyzikální teorie o cestování vesmírem. Vzápětí jej navštíví tajemný cizinec, patrně mimozemšťan, a horlivě se zajímá o zdroj k malířovým ilustracím, které zřejmě velmi přesně popisují pohon kosmické lodi ve tvaru podkovy. Malíř posléze autora povídky vypátrá v sicilském klášteře a zjišťuje, že patří k několika lidem, kteří se rovněž setkali s onou mimozemskou civilizací. Jedním z nich byl skutečně žijící italský fyzik Ettore Majorana, který v roce 1938 záhadně zmizel. (A stal se díky tomu až v tomto tisíciletí, dlouho po Rotreklově rukopisu, námětem několika zahraničních sci­-fi knih.)

Posléze se pak sám sci­-fi ilustrátor ocitne na palubě hvězdoletu a je mu nabídnuto nahlédnout do mimozemských mystérií plných nepochopitelné fyziky a neeuklidovské geometrie. Je zjevné, že umělec­-ateista hledá v tomto transcendentním zážitku způsob, jak dosáhnout metafyzického bodu i bez boha. Cesta vesmírem je pro protagonistu zároveň záminkou k cestě do vlastní minulosti. Ro­­trekl psal text v době po svém nomenklaturním pádu: po roce 1968 totiž pozbyl všech funkcí ve svazech a komisích, a vzpomínky to tak jsou poněkud hořké. Dávají také mimochodem nahlédnout do praktik uměleckého provozu, jichž byl jen pár let předtím aktivním činitelem. Popisuje například čekání na slyšení u posudkové komise při veřejných zakázkách: „V předhajzlí, jak se příhodně čekárně říkalo podle atmosféry, která se tam trvale udržovala, se svíjí, potí, nadává, pomlouvá, jí, pije, šibeničně humoří, uzavírá další kšefty, intrikuje, ostouzí, vykládá fóry, drbe, kritizuje a někdy vzácně, vážně diskutuje smečka notně nakrknutých výtvarníků (umělců je moc vážné slovo) a čeká, až budou zavoláni dovnitř před jinou smečku výtvarníků, jimž osud a povahy dopřály, aby soudili práci jiných.“

Když se nakonec seznámí s planetou mimozemšťanů, shledá, že vše podřizují společnému účelu. Malíř to odmítá s tím, že přednější mu je svoboda, a chce se vrátit domů. A tento moment můžeme chápat i jako Rotreklův vlastní příspěvek k diskusi nad tím, nakolik byl umělcem komunistickým.

Autor je publicista.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Všechna kopyta ve vzduchu

Komiksová biografie Eadwearda Muybridge



Velký vesmírný pich

Tak to chodilo s Vonnegutem v Česku


Pokus o Rotrekla

První výstřel do vesmíru teorie socialistického umění