Dějiny samostatného Mosambiku se začaly psát v roce 1975 po rozpadu portugalského koloniálního impéria a od té doby v této východoafrické zemi de facto nepřetržitě trvá vláda jedné strany, Fronty za osvobození Mosambiku (FRELIMO), která jako partyzánská organizace vedla ozbrojená povstání proti Portugalcům již v šedesátých letech. Krátce po vyhlášení nezávislosti vznikla organizace Mosambický národní odpor (RENAMO) a její spory s vládní stranou vyústily v krutou občanskou válku, jež se táhla až do roku 1992. Od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let zemi vedl prezident Samora Machel, za jehož vlády se zvedlo pošramocené národní sebevědomí i životní úroveň. Machel byl marxisticky orientovaný, ve světě rozděleném studenou válkou měl vazby zejména na Sovětský svaz a Kubu. Oblíbený politik zemřel při leteckém neštěstí, které nebylo řádně objasněno a u nějž existovalo podezření, že šlo o teroristický útok. Smrt výrazného státníka a turbulentní mezinárodní události přelomu osmdesátých a devadesátých let měly paradoxně za následek relativní klid mezi znepřátelenými mosambickými stranami a rozšíření kulturně­-ekonomických kontaktů na USA a západní Evropu.

V této době se v Mosambiku objevila první soukromá média a s nimi i pokusy o nezávislou žurnalistiku. Nejoblíbenějším hudebním žánrem se stal hip hop, který počátkem devadesátých let doslova ovládl větší mosambická města včetně dvoumilionové metropole Maputa. První demokratické parlamentní volby v roce 1994 však opět upevnily moc strany FRELIMO, která se začala topit v korupčních skandálech, potírala opozici a nastolila nesmlouvavou cenzuru. Symbolem ohrožení svobody projevu se stala vražda známého investigativního novináře Carlose Cardosa v listopadu 2000. Cardoso psal o mafiánských praktikách a zneužívání státní moci a těsně před smrtí se pustil do reportáže o příčinách Machelova skonu. O tři roky později nahrálo rapové duo Gpro Fam píseň País da Marrabenta (Země marrabenty), v níž byli novinář Cardoso i exprezident Machel pasováni do role mučedníků, jejichž ideály je třeba následovat.

Paralelní komunikační kanál

Rap se zrodil v USA v sedmdesátých letech 20. století a z periferií amerických měst se vlivem globalizace rozšířil do nejrůznějších částí světa, kde se stal hlasem marginalizovaných společenských skupin. Do Mosambiku se dostal společně s break dance oklikou přes filmovou produkci počátkem devadesátých let. Z prvních místních portugalsky zpívaných pokusů se nedochovaly žádné oficiál­ní nahrávky ani videozáznamy, jednalo se o činnost ryze subkulturní a provozovanou bez adekvátního technického vybavení. Velmi rychle se však rap stal alternativou k cenzurovaným veřejnoprávním médiím, jakýmsi paralelním komunikačním kanálem.

Klíčovým médiem ve státě s téměř čtyřicetiprocentní negramotností je rádio. V roce 1996 začala skupina mladíků v Rádiu Cidade, nejposlouchanější stanicí v Maputu, moderovat pořad Hip Hop Time. Programově zařazovali do vysílání sociálně kritické písně, což jim nějakou dobu procházelo. Tehdy rap pronikl i do televize, konkrétně do hudebních pořadů Vibe a Ritmo Vivo. První byl vysílán na dnes již zaniklém soukromém kanálu RTK, druhý ve státní – a pochopitelně provládní – Televisão de Moçambique a jeho obsah, včetně textů uváděných písní, byl přísně posuzován. Určitá míra svobody přišla s internetem, kde zatím nedochází k blokování stránek, ale například youtuberům je výrazně doporučováno, aby se k některým tématům nevyjadřovali. Je však nutno poznamenat, že v zemi s jedním z nejnižších indexů lidského rozvoje je dosah televizního i internetového vysílání mizivý z důvodu nedostatečného pokrytí signálem. Mimo čtyři největší města se nedá počítat ani s celodenním připojením k elektrické síti.

Betonové a rákosové čtvrti

První hiphopový label v Mosambiku ­vznikl v roce 1997 díky maputskému kolektivu Bloko 4 a sdružil více než desítku hudebníků z městské části KaMavota. Zakládal si na svérázném používání samplů a neobvyklé rytmice. Hudební nosiče se ve větším měřítku začaly vydávat až po vzniku produkční společnosti Kandonga, kterou založili potomci mosambických exulantů, kteří se do země vrátili z Portugalska. Mosambický rap se dodnes hlásí k americkým kořenům žánru, ať už jde o frázování či beaty. Na druhou stranu se ovšem vyznačuje autentickými prvky v podobě pouličních slangů z Maputa nebo dialektu středomosambické Beiry, která je směsicí portugalštiny a původních bantuských či zulských jazyků. Motivy písní jsou výhradně lokální, týkají se života na okrajích měst, rasismu, bídy, lidských práv i tristního stavu zdravotnického systému.

Píseň País da Marrabenta, jejíž název odkazuje k tradiční mosambické taneční hudbě, vznikla jedenáct let po ukončení občanské války jako protestsong vyjadřující rozčarování ze směřování země a touhu po změně. Duo Gpro Fam tvoří 100 Paus, autor hudebních podkladů, a Duas Caras, který složil text. Rytmicky nepříliš výrazná skladba, která ovšem šokuje svou otevřeností, jednoduše volá po demokracii. Duo zdůrazňuje historickou úlohu Samory Machela i Carlose Cardosa a lituje, že jejich svobodomyslný odkaz byl pošpiněn korupcí a nečestnými politickými praktikami. Varuje také před adorací některých historických postav – často zločinců – z koloniál­ní éry i z období občanské války.

Text hovoří rovněž o záměrně nerovném urbanistickém uspořádání: hlavní město je rozděleno na „betonové“ části, obývané bohatými vrstvami, a chudinské „rákosové“ čtvrti, což silně připomíná nenáviděná koloniál­ní schémata. Tématem jsou i nepořádek a špína v ulicích, absence základních hygienických opatření či omezený přístup k pitné vodě. „Město trosek“ navíc rozkládají brutální policejní zásahy proti legitimním veřejným protestům. Dalším palčivým problémem zmíněným v písni je epidemie AIDS, jímž je v Mosambiku zasaženo přes jedenáct procent populace. Podle rapperů se boj s nemocí stal vládním byznysem, zneužívajícím pomoc zahraničních zdravotnických organizací.

Žít beze strachu

V roce 2003 skladbu País da Marrabenta hrálo několik stanic včetně Rádia Cidade. To však po několika měsících na popud vlády vydalo prohlášení, v němž se od písně distancuje a doporučuje ostatním rádiím, aby ji rovněž vyřadila z vysílacího programu. K tomu skutečně došlo a skladba mosambickým éterem od té doby nezní, byť na internetu je dostupná. Na osudech této angažované rapové písně se tak dá dobře ilustrovat snaha vládnoucí strany kontrolovat média a omezovat svobodu projevu.

Za pobuřující části skladby jsou považovány útržky z Machelových i Cardosových veřejných projevů a především doslovná obvinění, že v případě úmrtí obou osobností šlo o politické zločiny. Významnou roli hraje i videoklip, který se částečně odehrává v místě Cardosovy vraždy. Na zdi je vidět nápis „Carlos Cardoso žije“ a objeví se také obraz s novinářovým mottem, které lze zároveň považovat za hlavní poselství písně: „Potřebujeme žít beze strachu.“

Autorka je portugalistka.