Kniha Zachyceni (2023) debutujícího Lubomíra Vernera se brání jasnému čtení, jednoduché interpretaci, dokonce i jakémukoli alespoň přibližnému žánrovému zařazení. Knihu tvoří pět oddílů, z nichž tři se dále dělí na krátké, povětšinou jedno­- až dvoustránkové mikrotexty. Nijak na sebe nenavazují, zcela volně se v nich střídají motivy, zasazení i formy. Jako by možnosti, co vše mohou texty pojmout, byly neomezené. Může se tak přihodit, že vedle sebe stojí dialog s božstvem a variace na zapomenutý francouzský film, osvětové školení hasičů a případ vraždy mezi myslivci. Společenská témata se ocitají v sousedství pasáží prodchnutých absurdním humorem či reflexí literární tvorby: „Jestliže tito ziskuchtivci vstoupí do vaší země, je třeba jim vyhlásit boj na život a na smrt“; „Zamžená dioptrická skla hrobaře Drefonse odjakživa přitahovala vůni linoucí se z podpaží mrtvol (…) toužících po zašimrání“; „S lopotou v sobě hledáme sdělitelné slovo neokrášlené stylistickou manýrou obdivovaných grafomanů“ a mnoho dalších. Nejedná se sice v kontextu dnešní literatury o nijak výjimečná témata, ale jejich vysoká koncentrace a rychlé přeskakování mezi nimi už tak obvyklé nejsou.

Sbírka, koláž, hlavolam?

Samostatně úseky knížky fungují dobře. Autor pracuje se silnou lyrickou obrazností: „rozbíjel pouliční lampy, protože si myslel, že zatemňují jeho vlastní záři“; „březen je měsíc, který v listopadu miluji“; „Vnitřní únik skončil fiaskem na burze žádaných věcí.“ Některé texty lze číst jako básně v próze, jiné zase spíš jako drobnou literární a jazykovou hru: „Zaznamenání bídy tryskající z duše opilcovy: Ach, jaká to bída tryská z povznešené duše opilcovy. Bído!“

Na první pohled Zachyceni působí jako soubor náhodných textů, které snad někdo našel na dně šuplíků (a snad to tak i mohlo být). Jsou sice funkční, ale zpravidla příliš krátké a často i příliš přímočaré, než aby dokázaly samy nést váhu celé knihy. Nabízí se tedy, abychom je chápali jako dílčí části rozsáhlejšího celku. Jak ale poskládat z dílků celek? Tyto otázky se čtenáři nepřestávají vnucovat, nedostává se mu však žádné odpovědi. Soubor tak stojí na podivném trojmezí básnické sbírky, literární koláže a hlavolamu.

Prvok a nemyslící bytost

K hlavolamu existuje jen velmi málo nápověd, přesto lze určitá vodítka najít, a to hlavně v druhém oddíle, nazvaném Mizerná kniha aneb kniha o tisíci stranách. V té se nám představuje jediná postava existující napříč jednotlivými mikrotexty. „Jmenuji se Mathurin, jsem předseda spolku hlupců a bezpochyby nemyslící tvor,“ charakterizuje sám sebe muž, který usiluje o napsání největší knihy: „Všechno ze života i smrti využít, zneužít pro jedovatou knihu chránící před jedem.“ Tu dále popisuje jako „složenou z vícera jiných, v paměti poztrácených knih“ nebo „nekonečnou knihu, v níž jednou bude zapsána i má smrt“.

Vedle něj se objevuje ještě postava Neliho. Prvoka, který žije v lidské hlavě a je mistrem jazyka. Zná všechny fráze a vždy ví, co chceme říct, ještě dřív, než to vyslovíme. Nelze ho překvapit. „Věřte, že právě tenhle prvok požírá vaše rodící se myšlenky. (…) Je to mistr slova, mlčící a trpělivě naslouchající.“ Mathurinova „nemožná kniha“ má přinést převratnou událost, jež se zcela vymyká prvokově moci. Píše řetězce prázdných slov, protože jen to je mimo Neliho kontrolu. Vynalézá nový jazyk.

S touto nápovědou se můžeme pokusit vnímat Zachyceni jako pokus o nalezení „knihy knih“, která by se dokázala vyvázat ze zaběhlých forem, postihnout celý svět a přijít s něčím původním, originálním. V takovém případě se ale nutně vnucuje otázka, jestli skutečně můžeme postihnout vše v jedné knize (která se navíc ani neblíží zmíněným tisíci stranám), nebo zda jde o snahu, jež je předem odsouzena k neúspěchu. A pokud to přece jen lze, jak nás k tomu dovedou příběhy o myslivcích a superinteligentní prvoci? Abychom na tyto otázky dokázali odpovědět, musíme opět sledovat drobečky nápověd roztroušené v textech.

Prázdné žvanění

Samotné vyprávění a jeho relevanci vypravěč opakovaně zpochybňuje. „Nikoho nepřesvědčuji, jen unisono žvaním,“ tvrdí v jednom z textů a v jiném navazuje slovy: „Netrpělivost mě svedla na scestí periodického žvanění.“ Řeč v knize nesděluje, má zde jinou úlohu. Narátor mluví jen tak pro sebe, nesouvisle, vede řeči o Bohu, ale i o opilcích. Vypráví dobrodružné příběhy starých námořníků, ale na jiné stránce zase přináší absurdní soudní spor dvou manželů z první republiky. Snad tím vším nic nesleduje, mluví jen tak, aby řeč nestála. A ona skutečně nestojí. Mluvení je prázdné, ale zábavné. Vypravěč chce vyprávět a čtenář poslouchat. Banální tlachání o všem a o všech – a vůbec nevadí, že to nikam nevede. Jeden z prvních textů končí slovy: „Vy chápete život? Ne? Tak na co to posupné mlčení a tolik pohoršlivých řečí.“ Mluví se, protože se mluvit může a protože není důvod mlčet.

Zároveň ale kniha nabádá ke hledání smyslu: „přesto není potřeba nic více než objevit její postupně se odkrývající záslovní ­smysl (tím je myšlen omak doteku) s doslovným zněním“. Žvanění tedy možná není tak prázdné, respektive právě ve vyprázdněnosti se skrývá něco víc. Jsou to řeči o ničem, ale pokud jich sebereme dostatečné množství, dozvíme se něco o všem. Anebo tam nic není a i samotné mluvení o záslovním smyslu je pouhým mlácením prázdné slámy. Možná jsme svrhli prvoka, ale ten možná mezitím pozřel i naši poslední myšlenku, a tak jen hloupě plácáme.

Zachyceni je složitá kniha a čtenář s ní musí bojovat, aniž by měl jistotu, že ho na konci souboje čeká nějaká výhra. Možná tam čeká pochopení života a nový jazyk, ale možná jen nekonečné žvanění a řetězce nesouvisejících slov. Zároveň jde ale o velmi zdařilý experiment, který díky své tematické rozrůzněnosti a silným lyrickým momentům nabízí zajímavou četbu. Stojí za to dát knize šanci, i kdyby na konci bylo jen to nejprázdnější tlachání. Přece jen: „je důležitější pocit evokující absint a langusty, nebo pochopení příběhu?“

Autor studuje bohemistiku.

Lubomír Verner: Zachyceni. Malvern, Praha 2023, 144 stran.