„Proč je nutné omezit bohatství“, stojí na obálce knihy Limitarianism: The Case ­Against Extreme Wealth (Limitarismus. Argumenty proti extrémnímu bohatství, 2024) belgicko­-holandské filosofky, ekonomky a profesorky na utrechtské univerzitě Ingrid Robeyns. Většina lidí si tuto otázku nejspíš nikdy nepoložila a některé z nich, hlavně ty bohaté, bude nejdřív spíš provokovat. Když ale začnou její knihu číst, budou pečlivě a pravdivě informováni o nutnosti na ni odpovědět. Ústředním tématem svazku je totiž etická a politicko­-filosofická hranice bohatství. A prvním náznakem odpovědi je pro většinu z nás dosud neznámé slovo, jež tvoří titul knihy. Když jsem si je poprvé přečetla, vybavilo se mi slovo militarismus a uvědomila jsem si, že přehodíme­-li první dvě slabiky, dospějeme právě k militarismu. Pokud vypustíme ze slovníkové definice militarismu vojenství a armádu, dozvíme se, že toto slovo „označuje dominanci hodnot a zájmů v politice a společenském životě; například jednostranný důraz na právo silnějšího a pojetí skupiny jako dominantní síly“.

Měřítka bohatství

Limitarismus ale žádné právo dominance neohlašuje. Právě naopak. Vyjadřuje nutnost omezení bohatství na určitý finanční limit v dané společnosti. Ingrid Robeyns ve své knize navrhuje hranici deseti milionů eur a dodává: „Ve skutečnosti si většina z nás ani nedokáže představit, co všechny ty miliony a miliardy jsou a co znamenají, protože je nedokážeme srovnat s bohatstvím, které známe. Někdo by mohl přidat nebo ubrat nulu a my bychom si rozdíl v tisících neuvědomili. Možná, že ani ti nejbohatší nemají skutečnou představu o tom, co údaje o jejich financích vlastně představují, kromě toho, že jsou pro ně prostředkem pro srovnávání s ostatními.“ Tím však zároveň určují i jejich místo ve společnosti. Protože v současném neoliberálním kapitalismu právě peníze rozhodují o tom, kdo představuje vzor úspěšné existence. K těm jen málokdy patří lidé se smyslem pro morální hodnoty a úctu k člověku, jak by tomu v demokracii mělo být.

Vzhledem tomu, že kniha vyšla nejdříve v Británii, aby si tamní čtenáři udělali představu o tom, co znamená bohatství, zvolila autorka srovnání s Angličanem Sirem Leonardem Blavatnikem, který na listině bohatých uveřejněné v Sunday Times obsadil v roce 2021 první místo s majetkem v hodnotě 23 miliard liber. „Popravdě řečeno,“ píše na úvodních stránkách své knihy Robeyns, „mnoho lidí si ani nedokáže představit, kolik to vůbec je, protože se to naprosto míjí se znaky prosperity, které známe. Zkusme si tedy 23 miliard liber převést na něco, co dokážeme uchopit. Řekněme, že někdo pracuje od dvaceti do pětašedesáti let padesát hodin týdně, týden co týden, rok co rok. Kolik by v jeho případě musela činit hodinová mzda, aby se dostal na 23 miliard liber? Odpověď zní: musel by celých 45 let pracovat za 196 581 liber na hodinu. A za tuto hodinovou mzdu byste si mohli každý den koupit třípokojový byt v centru Londýna.“

Dva miliony za hodinu

Pro ilustraci svého argumentu si vedle Blavatnika vybrala Ingrid Robeyns také daleko známějšího Elona Muska, který byl v roce 2022 na špičce listiny miliardářů amerického magazínu Forbes s odhadovanou hodnotou majetku ve výši 219 miliard dolarů.

Jaká celoživotní hodinová mzda by odpovídala Muskovu bohatství? Skoro dva miliony dolarů.

Také u nejbohatších Čechů bychom si mohli spočítat hodinovou mzdu: u Daniela Křetínského je hodnota majetku aktuálně 210,9 mi­liardy, u Pavla Tykače 183,3 miliar­dy korun; Andrej Babiš by byl se 170,1 miliardy až pátý. Důležitější je ovšem otázka, kde, kdy a jak dotyční své miliardové majetky získali. Jak řekla jedna mladá Češka z chudé části republiky k miliardovým majetkům: „Nikdo, komu záleží na právech jiných lidí, si tolik peněz nevydělá.“

Právě otázce, kdo, kdy a jak získal své nepřeberné bohatství, se Robeyns věnuje v první kapitole své knihy. A dokládá, že ve stejných podmínkách přibývá chudoby, rostou sociální rozdíly a tím také celková nerovnost mezi bohatými a chudými občany. A tak se mezi oligarchy a chudými takzvané nůžky ještě víc rozevírají. O chudobě a jejím vzniku, sociálních problémech, životních možnostech a lidských nedostatcích se přitom v současné společnosti mluví a kriticky diskutuje daleko více než o tom, jakým způsobem druhá část společnosti přišla ke svému bohatství a jak s ním nakládá.

O bohatých toho víme málo. A to i proto, že je chápeme jako jednu společenskou skupinu a nerozlišujeme, jak svůj majetek nabyli. Ingrid Robeyns představuje celkem pět příkladů, jak je možné zbohatnout. Začíná J. K. Rowlingovou, která začínala jako matka samoživitelka pobírající sociální dávky a multimilionářkou se stala díky světovému úspěchu knih o Harrym Potterovi. Jistě není jediným kulturním a spisovatelským příkladem. Milionáři se mohou stát také dědicové rodinného podniku nebo majetku. Další dva typy milionářů, o nichž se Robeyns zmiňuje, si své bohatství šikovně vysloužily prací v milionářských strukturách. K boháčům patří ovšem také skupina, jejíž bohatství vzniklo ze zločinů, útisku, vykořisťování a mizerných platů jejích zaměstnanců. K nim přísluší i ti, kteří transformaci socia­listických států využili k lacinému nákupu či převzetí toho, co bylo státním majetkem – „mimořádné bohatství pochází ze špinavých peněz“, stojí v titulu této kapitoly.

Ingrid Robeyns se ale setkala i s bohatými, které jejich peníze zneklidňovaly a představa limitarismu je nerozhořčovala. Protože co s tolika miliony? Tito lidé pak hledali možnost, jak se od bohatství osvobodit. A někteří milionáři, například Bill Gates a jeho žena Melinda, ohlásili, že svůj majetek chtějí darovat. Otázkou ovšem zůstává, komu a jak. Existuje totiž i řada milionářů, kteří finančně podporují určité politiky a politické strany a naplňují své „potřeby“ v detailech nových zákonů. Extrémní bohatství v tomto případě pohřbívá i demokracii.

Oáza utopie

Ingrid Robeyns se ptala také řady lidí ze střední třídy, jak by si v případě uskutečnění limitarismu představovali, že naloží s deseti miliony eur pro svou rodinu. Při těchto rozhovorech vyšlo najevo, že pro jednoho člověka není třeba víc než milion a pro čtyřčlennou rodinu by čtyři miliony znamenaly dobrý a zajištěný život. A svět bez koncentrace extrémního bohatství by na tom byl lépe.

Jak by ovlivnil limitarismus superbohaté, kdyby se podařilo jej uskutečnit? Ti by nevyhnutelně skončili s menším hmotným bohatstvím než v současnosti. A to znamená, že by měli také méně privilegií a moci, které s ním souvisejí. Protože peníze díky neoliberální globalizaci dnes ovládají celý svět s jeho bohatstvím, od země s jejími dary přes lidi až po přírodu. „Filosofická tradice nás však učí, že to nejsou peníze, co nás činí lidmi, ale naše schopnost morálního chování,“ dodává Robeyns.

V devíti kapitolách své knihy autorka tematizuje všechny problémy světu vševládnoucího bohatství, způsobeného tím, že ideologie neoliberalismu nás naučila vidět svět i člověka výhradně ekonomickou optikou. Jsou to ale i milionáři a miliardáři sami, pro něž by změna ve smyslu limitarismu znamenala výhodu a jiný způsob života. Proto také v poslední, desáté kapitole jde o to nejdůležitější, co limitarismus přináší: demontáž neoliberální ideologie, jejíž asociálnost je základem problémů, jimž v současnosti čelíme, včetně nebezpečí populismu a polarizace společnosti. Limitarismus představuje vznikající oázu utopie, které se musíme držet a na níž musíme pracovat, protože – jak kdysi napsal Jürgen Habermas – i dnes se rozkládá poušť banality kolem nás a bezradnosti v nás.

Autorka je spisovatelka.