Když 31. srpna zemřela po dlouhé a těžké nemoci Daniela Hodrová (nar. 1946), odešla významná česká spisovatelka, autorka nezaměnitelného stylu a exkluzivní prozaické tvorby, jež byla soustavně sledována a reflektována kritikou i literární vědou. A zejména odborné veřejnosti byla dobře známa zvláštní spřízněnost tohoto díla se spisovatelčinou vědeckou dráhou, s jejími specializovanými texty. V Daniele ztratila česká literární teorie a poetologie neméně výraznou a novátorskou osobnost. Na tuto životní dráhu, souběžnou a často se prolínající s jejím uměleckým úsilím – například výzkum poetiky míst a mytopoetiky města provází jejich narativizace v prózách, literární fascinace „fantazií míst“, jejich živé paměti –, byla důkladně připravena studiem bohemistiky, rusistiky (podle Danie­liných slov na ni v tomto oboru mimořádně zapůsobila prof. Světla Mathauserová), romanistiky i srovnávací literatury na FF UK (chodila ještě na přednášky legendárního Václava Černého, než byl režimem odstaven).

Od polyfonie k bujení

Své znalosti ruské formální školy, dialogičnosti nebo polyfoničnosti jako stěžejního rysu románové kompozice (Michail Bachtin), hlavně však sémiotických přístupů (tzv. Tartusko­-moskevská škola na čele s Jurijem Lotmanem, Umberto Eco aj.) prohlubovala také v nakladatelství Odeon, kde po nějakou dobu pracovala jako redaktorka a pro nějž přeložila i v doslovu komentovala (spolu s Vladimírem Svatoněm) Bachtinův Román jako dialog (1980). Na proslulé literárněvědné řadě edice Ars Odeonu se podílela také doslovem k českému překladu Meletinského Poetiky mýtu (1989). Zde už na pozadí autorovy typologie mytologického románu v nástinu uplatnila vlastní pojetí románového žánru, v němž vymezila tzv. román­-skutečnost (např. román realistický) a román­-smyšlenku (přiklánějící se k mytologizaci). Souběžně s tím také předložila své rozlišování dvou typů románové struktury: „skeletu“ a „tkáně“. V prvním případě jde o relativně neměnnou, pevnou strukturu determinující syžet a smysl mýtu (např. odys­seovský nebo oidipovský mýtus), ve druhém o strukturu fragmentarizovanou, záměrně tříštěnou a s nejasným smyslem, tj. s roztroušeným mýtem, který prorůstá syžet románu (u Joyceova Oplakávání Finnegana mluví o „bujení mýtu“; „bující tkání“ nazvala i svůj román Théta, 1992).

Text jako tkáň a tkanina

Později ve svých analýzách a úvahách, kupříkladu v knize Citlivé město. Eseje z mytopoetiky (2006), přecházela pojmově – podněcována několika koncepcemi: pojetím textu jakožto permutace textů u Julie Kristevy, intertextem jako tkaniny, pletence dřívější a současné řeči u Rolanda Barthesa či děním smyslu v literárním díle v reflexi Milana Jankoviče – k širší kategorii textu a intertextovosti, k procesua­litě a vnitřní dialogičnosti, zejména u svého životního tématu jak v umělecké tvorbě, tak v odborném zaměření. Tím byl tzv. městský text. Charakteristické způsoby jeho rozvíjení, které se mohou prostupovat, přecházet jeden v druhý, označovala jednak jako „proud“ nebo „brázda“, jednak jako „tkaní“. Podle ní oba typy textů, jinými slovy oba typy psaní, ať už proudem, anebo tkaním, proměňují, dynamizují klasickou narativní strukturu. Přirovnáním struktury textu ke tkanině či k tkáni chce Daniela Hodrová zdůraznit, jak sama uvádí, „tělesnost, ba přímo fyziologičnost aktu psaní a pojetí textu jako svého druhu živého organismu“. (Její texty byly ostatně výsledkem namáhavé fyzické práce, plodem mnoha verzí psaných rukou, nejraději, jak se jednou zmínila, na tvrdý papír s nerovným povrchem, který kladl odpor.)

Tyto specifikace rozpracovávala a rozšiřovala během analýz rozsáhlého a utříděného materiálu, který jí poskytovala díla románového typu různých jazyků a napříč staletími. Spolu s tím do svých průzkumů jak světové, tak české prózy zapojovala rozsáhlé znalosti různých teorií románu, literárních estetik, ale i filosofie, mytologií, esoterismu nebo archetypální psychologie (v posledních letech ji zvláště inspirovala Jungova Červená kniha), pokud ji přiváděly k utváření vlastní teorie románu a jeho typologizací. Vždy mě u tak výrazné autorky imaginativní literatury fascinovalo její paralelní tíhnutí, jakkoli pro literární vědkyni přirozené nebo očekávatelné, k systemizaci a prohloubené typizaci románových syžetů, jejich postav, motivů, různých fenoménů a dění. Nehledě na rozlehlé pole inspirací, které jí poskytovala sekundární literatura, převažovalo u vědkyně Daniely Hodrové a základem jejího uvažování bylo sémioticko­-strukturalistické hledisko, úsilí o organizaci významových a formálních rovin díla.

Kdysi mi řekla, jak moc pro ni a pro jejího prvního manžela, spisovatele Karla Milotu, znamenal v šedesátých a sedmdesátých letech francouzský „nový román“, kde v nepravidelném rytmu krátkých a dlouhých vět městské prostředí, interiéry a jeho neodbytná materialita probouzejí různorodé hlasy i identity (Nathalie Sarrautová), kde jediným cílem psaní je „totální subjektivita“ (Alain Robbe­-Grillet), kde v prostředí klamavé objektivity nebo oneirické atmosféry postavy vnímající a popisující toto milieu pátravě interpretují jeho znaky. Ohlasy této experimentální prózy bychom našli i v cyklu „trýznivého města“ Daniely Hodrové.

Názvoslovné inovace

Podobně jako je tomu u Gastona Bachelarda, její vědecký diskurs mnohdy přechází v umělecký, metaforizující text, aniž by rezignoval na epistemologické cíle. U románového žánru ji mimo jiné zajímaly otázky jeho identity, jeho různé genetické modely a proměny vzhledem k historické epistémé, ke kulturním modelům i k jiným literárním druhům. V rámci dobového univerza idejí, znaků a fo­­rem sledovala a porovnávala určité typy ro­­mánu, které zároveň označovala originálními názvy, systemizovala svým názvoslovím, novou konceptualizací – a přitom respektovala tradiční názvosloví nesčetných podob tohoto žánru, jeho nejrůznější třídící kategorie a rozlišování. Její vlastní pojmy tyto definice doplňují a působí také napříč zavedenou a uznávanou žánrovou nomenklaturou. Připomenu jen některé: román iluzívní a deziluzívní, sebereflexívní a iniciační, dále román o bloudovi nebo o praktikovi, román s tajemstvím (Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru, 1989). Nejsou to metafyzické kategorie, ale pojmy strukturující románové univerzum a stejně tak zohledňující oscilace mezi jeho formami a významy.

Z odborných prací Daniely Hodrové vyplývá, že kromě typu tzv. sebereflexívního románu, kdy žánr prostřednictvím svého tvůrce a určitých postupů jako by reflektoval sám sebe, explicitně se vyjadřuje sám k sobě, věnovala mimořádnou pozornost románu iniciačnímu, jeho emblematice a etiketě, a románu s tajemstvím (Román zasvěcení, 1993; Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie, 1994).

Topos a téma

Teoretické úvahy nad románovým žánrem i jeho sémiotické analýzy prostupuje jedna z hlavních tematik Daniely Hodrové: poetika umělecké temporality a prostoru v určitých literárních dílech. A také archetypální povaha obrazů a reprezentací v textu, jejž pojímala obecněji jako text umění či kultury. Zajímaly ji způsoby bytí subjektu ve světě, zejména pak jeho „čtení“ i „psaní“ prostoročasu města, jeho hlavních podob i metafor. Právě v oblasti tematologických zkoumání a intertextových sítí jsme se s Danielou nejvíce odborně a pracovně setkávali. V předmluvě ke kolektivní publikaci Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie (1997), do níž kromě nás dvou přispěli ještě Marie Kubínová a Vladimír Macura, předložila s oporou velkého teoretického zázemí – historické poetiky, ruského formalismu, archetypální kritiky či francouzské tematické kritiky – přehledné, ale i širší pojetí tematologického a topologického přístupu a s ním také poetiky prostoru.

Daniela Hodrová byla komplexní osobnost, umělkyně a vědkyně s mimořádnou ­invencí a bádavou, systematickou pracovitostí, jíž překonávala svůj nelehký životní osud (smrt svých nejbližších i dlouholetou vážnou nemoc). Nepochybuji o tom, že její prózy a odborné knihy budou inspirovat i nadále.

Autor je komparatista.