Hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové Rok vdovy je přinejmenším sympatický projekt, pokud nám záleží na tom, aby u nás vznikaly dobré artové filmy. Přidává se ke snahám některých českých tvůrců navázat na aktuální tendence současné „umělecké“ kinematografie, soustředěné hlavně kolem velkých filmových festivalů. Dokonce se zdá, že ambice působit „arthousově“ tu převažuje nad snahou vyprávět procítěné drama o ženě, která se vyrovnává se smrtí svého manžela. To nutně nemusí být výtka. Pokud se na film díváme jako na stylistické cvičení, působí každopádně přesvědčivěji než jako empatická filmová imprese truchlení.

Inspirace z ciziny

Pokusy o český arthouse můžeme sledovat v posledním desetiletí víceméně kontinuál­ně a někteří tvůrci se na ně přímo zaměřují. Michal Hogenauer vychází z „klinické“ pozorovatelské metody Michaela Hanekeho, Václav Kadrnka ze spiritiuálních proudů známých od Roberta Bressona až třeba k Tsai Ming­-liangovi, Radim Špaček a Zdeněk Holý v letošním Lesním vrahovi zase pokukují po rumunské nové vlně, zejména po tvorbě Cristiho Puia. Většina těchto inspirací přitom vychází z trendů, které se ve světové kinematografii vynořily v nultých letech. Tehdy se (znovu)objevilo několik výrazných estetických stylů, které pro určitou generaci diváků i tvůrců dokonce definují, co to vůbec znamená arthousový film. Ze stejné doby ostatně pochází i specifický styl realistických děl spojených hlavně s tvorbou bratrů Dardennů, z nějž v základu vychází i Rok vdovy.

Pro snímky belgické autorské dvojice jsou typické především detailní ruční záběry, které jako by se agresivně vlamovaly do osobního prostoru postav a chtěly proniknout do jejich blízkosti, ale úplně se jim to nikdy nepodaří. Jde tu o hluboká niterná dilemata, postavy tu však poznáváme zásadně zvnějšku – skrze jejich jednání a především skrze často neřešitelně tragické sociálně podmíněné situace, v nichž se ocitají. Hrdinky a hrdinové nejsou „produkty prostředí“, ale často jsou nuceni své životy redukovat na to, jak zareagují na společenské tlaky, jimž jsou vystaveni.

Realismus bez outsiderů

Rok vdovy od Dardennů přebírá formální techniku blízkých záběrů i některá dramatická východiska. Také film Veroniky Liškové nás mnohdy nechává s hrdinkou pobývat v situacích, kdy na ni okolí tlačí, aby reagovala určitým způsobem, který je jí evidentně proti srsti. Stejně jako v některých filmech bratrů Dardennových i tady určitou roli hraje nefunkční a bezcitný byrokratický aparát, který problémy spíš generuje, než aby je řešil. Zároveň tu ale chybí klíčový moment, na němž Jean­-Pierre a Luc Dardennové postavili svou tvorbu – zacílení na sociálně vyloučené outsidery živořící na okraji společnosti. Rok vdovy místo toho volá po empatii s protagonistkou, která se ocitla v životní krizi spíš existenciálního a emocionálního než sociálního charakteru. Petra je tlumočnice z polštiny pocházející ze střední třídy, což také zásadně ovlivňuje způsob, jakým je její tragédie ztvárněna. To opět není výtka – určitě nedává smysl chtít po českých filmařích a filmařkách, aby točili výhradně sociální dramata nebo aby co nejpřesněji kopírovali zahraniční vzory.

Lišková ovšem některé dardennovské postupy využila k tomu, aby natočila dílo, v němž jde zejména o zachycení určitého psychického rozpoložení hlavní hrdinky. Hra s pozicí kamery vůči tělům postav je jedním z nich. Dalším jsou příběhové metafory. Petřiny opakované marné pokusy vyřídit administrativu kolem úmrtí svého muže a vlastního statusu vdovy zrcadlí její snahu vyrovnat se s nastalou situací vnitřně – a závěrečná scéna to dovádí až do úsměvně polopatické katarze. Dalším prvkem je práce s prostředím a krajinou, spojená s rozdělením filmu do dějství podle ročních období. Do toho zapadají i opakující se záběry na krajinu přes čelní sklo auta. A na principu překonávání bariér stojí i pasáže, ve kterých zní verše odříkávané nejprve v polštině bez jakéhokoli překladu, ale nakonec je uslyšíme i v češtině.

Některé z popsaných postupů vyznívají mechanicky nebo velmi jednoduše. Jiné, zejména ty vizuální, jsou naopak poměrně rafinované. Pro většinu z nich ale platí, že upoutávají naši pozornost spíš samy o sobě, než že by nám pomáhaly naladit se na emoční krajinu samotné hrdinky. Ostatně její peripetie jsou spíš modelové než individuální – dílo nám předkládá sérii očekávaných situací, které by nás v souvislosti s tématem ovdovění nejspíš napadly na první dobrou. Když ale přistoupíme na to, že Rok vdovy je cenný spíš v práci s filmovou řečí než kvůli tomu, o čem se vypráví, pak jde o počin, který v současné české kinematografii nepochybně patří k těm důmyslnějším.

Autor je spolupracovník redakce.

Rok vdovy. ČR, SR, Chorvatsko 2024, 108 minut. Režie Veronika Lišková, scénář Eugen Liška, kamera Dušan Husár, hrají Pavla Beretová, Julie Šoucová, Zuzana Kronerová, Tomáš Bambušek ad. Premiéra v kinech 10. 10. 2024.