Andrzej Sapkowski není zvlášť plodným esejistou. Má za sebou jednu dlouhou studii věnovanou artušovskému mýtu a několik textů o fantasy literatuře víceméně polemického charakteru, napsaných výrazně sardonickým stylem. Jeho úvahy jsou v mnoha ohledech dobově podmíněné a problémy, které řeší, často z dnešního pohledu překonané. Přesto je jeho hledání kořenů moderního fantasy v některých aspektech dodnes podnětné.

Žánrový nábytek

Většina Sapkowského esejů pochází z devadesátých let – ten nejvýznamnější,nazvaný V šedých horách zlato není aneb Hrst úvah o literatuře fantasy, je z roku 1992 (česky vyšel v Ikarii č. 6/1994). Navíc jsou ukotvené ve specificky polském žánrovém diskursu, který historicky silně preferoval technologicky zaměřenou science fiction před „dětinskou“ fantasy. Esej O velkém konfliktu čili O ptácích, kteří se nestydí kálet do vlastního hnízda je proto postavený právě na rozbíjení představy, že sci­-fi má k „realitě“ blíž než fantasy. Sapkowského základní argument je možná překvapivý. Autor považuje za nesmysl představovat si, že sci­-fi aspiruje na realistické prognózy budoucnosti – ve skutečnosti je to sbírka čistě imaginativních chlapeckých fantazií poskládaných z trapných klišé dobrodružné literatury. To by zas tak divné nebylo. Nečekanější je, že totéž si myslí o fantasy. V Hrsti úvah o literatuře fantasy věnuje mnoho prostoru svým zkušenostem s četbou otravných, donekonečna protahovaných a zoufale schematických fantasy eposů. Teprve poté, co oba žánry odhodí na tutéž páchnoucí hromadu literárního hnoje, rozhodne se o fantasy říct také něco pozitivního a svým způsobem dodnes cenného.

Sapkowského pozice je obzvlášť pozoruhodná, když jej srovnáme s dalšími dvěma klasiky žánru, kteří o něm také příležitostně esejisticky psali. Prvním z nich je Ursula K. Le Guin, která má na kontě dlouhou řadu textů, v nichž se především vymezovala vůči moderní realistické a civilní literatuře, nebo ještě lépe vůči představě, že „realistická“ fikce je hodnotnější než ta fantaskní. Napadala tak neschopnost části veřejnosti číst fantastiku jinak než jako únikovou literaturu, která čtenáře přenáší daleko od skutečného světa a jeho problémů. V různých textech autorka nachází různé způsoby, jak fantasy číst jinak, ale despekt vůči onomu přízemnímu chápání fantasy literatury je obvykle východiskem jejích úvah.

Druhým autorem je George R. R. Martin, který psal prózu spadající do sci­-fi, fantasy i hororu. Slavný je jeho výrok, podle nějž jsou žánry v zásadě různé druhy nábytku a rozhodují jen o tom, v jakých kulisách se odehrávají příběhy, které jsou vždycky nakonec především o lidech a jejich více či méně univerzálních životních konfliktech. Přímo o fantasy pak říká, že je to nejsvobodnější ze všech žánrových „nábytků“, a popisuje osvobozující volnost, kterou zažívá při psaní fantasy textů, v nichž se zpoza obzoru může vynořit prakticky cokoli (dodejme, že tu má na mysli spíš své starší fantasy povídky než proslulou, co do imaginativních prvků poměrně střídmou ságu Píseň ledu a ohně).

Nedostupní elfové

Sapkowski o moderní fantasy uvažuje mnohem pragmatičtěji než Le Guin i Martin. Nejspíš by měl problém už s jejich základní tezí, totiž že na fantasy je něco esenciálně imaginativního. Nevystupuje totiž z pozice idea­listy, který pohlíží na fantaskní žánry jako na myšlenkové experimenty hledající alternativy k reálné lidské civilizaci, jak to činí Le Guin, ani z pozice vypravěče, kterému záleží víc na postavách než na tom, čemu říká „nábytek“ (tahle preference je mimochodem také hlavním důvodem, proč Martin nejspíš nikdy nedokončí již zmíněnou Píseň ledu a ohně). Sapkowski se dívá na fantasy z pohledu čtenáře, který přečetl množství moderních fantasy románů a došel k závěru, že ve většině z nich toho ve skutečnosti moc imaginativního není.

V eseji V šedých horách příkře odmítne tezi polského klasika Stanisława Lema, podle níž jsou fantasy příběhy vlastně pohádky zbavené morálních a tradicionalistických determinant. Podle Sapkowského má moderní fantasy spíš než k pohádkám blízko k mýtům, lépe řečeno k jednomu konkrétnímu mýtu, a sice k vyprávění o králi Artušovi. Inspiraci svatým grálem a rytíři kulatého stolu vidí rozesetou nejen v díle J. R. R. Tolkiena, ale i v dlouhé tradici mnoha jeho pokračovatelů a epigonů. S tímhle přesvědčením souvisí i rozsáhlá studie Král Artuš, která je oproti zbylým esejům psaná mnohem vstřícnějším, až láskyplným stylem, a začne být rýpavá až ve chvíli, kdy se od mýtu zatoulá k jeho nedávným interpretacím. Z hlediska moderní fantasy je pozoruhodná hned úvodní pasáž, v níž se autor zamýšlí, zda byl Artuš reálná, či fiktivní postava. Následně text sleduje stopy různých mýtů o hrdinech a monstrech, na něž bylo možné na Britských ostrovech v dávnověku narazit. Pasáž zakončí slovy: „Jak vidíme, všechno bylo prosté a jasné, až na ten drobný háček, že nikomu se jaksi nechce věřit bájím a pověstem. Naopak antropologům a archeologům věří všichni.“ Následuje shrnutí historického bádání o dějinách Británie, podané ovšem ve znatelně skeptičtějším duchu. A právě v tomto napětí mezi historií a mýtem se možná nachází klíč k Sapkowského chápání fantasy.

Sapkowski je vůči představě o „realismu“ vědy, ať už té fyzikální, nebo historické, viditelně zdrženlivý. Ostatně i jeho sága o zaklínači Geraltovi naznačuje, že se její děj odehrává v dávné minulosti, v epoše, která byla vymazána z povrchu planety, a pokud po ní zbyly nějaké historické prameny, byly pozdějšími badateli nepochopeny a dezinterpretovány. Ano, bájím a pověstem se nechce věřit, a z dobrých důvodů, ale stejně ostražití bychom podle polského autora měli být i k současným „vědecky podloženým“ vyprávěním, z nichž skládáme takzvané dějiny. Minulost je nenávratně ztracená a ukončené dějinné epochy nelze probudit k životu ani mýtem, ani vědou. Na artušovské pověsti je podle Sapkowského příznačné právě to, že je vyprávěním o konci jedné éry – a je neustále přepisována autory pocházejícími z jiných epoch, od Thomase Maloryho po Marion Zimmer Bradley. Étos sklonku historické éry převzal Tolkien v Pánu prstenů a po něm množství epické fantasy, včetně Sapkowského Zaklínače (1994–1999, česky 1995–2000). Zkrátka, co se Tolkiena a Sapkowského týče, dějinné epochy jsou jako elfové – mizí kamsi do zapovězených končin, nepřístupných mrzkým lidským smrtelníkům.

Mýtus jako dějiny

Fantasy tedy podle Sapkowského vychází spíš z mýtu než z pohádek – mnoho angloamerických knih z toho artušovského, ale například v cyklu Zeměmoří od Le Guin najdeme návaznost na staré Řecko. Neznamená to ale, že by fantasy „uspokojovala touhu moderního člověka po mýtu“, jak se o ní občas říká. To by opět znamenalo chápat mýtus zjednodušeně jako (eskapistickou) fikci, a naopak historiografii jako tvrdými fakty podloženou realitu. Moderní fantasy daleko spíš představuje fikci, která je živena jak mýtem, tak historií, protože mezi nimi nedělá rozdíl. O samotném artušovském mýtu ostatně Sapkowski píše, že není fikční, ale kvazihistorický, plný zázraků, ale zároveň zaklesnutý do dějinných souvislostí. Pro moderní fantasy kvazihistoričnost platí v jiném smyslu – je to mýtus vyprávěný optikou historiografie, případně historické vyprávění vytržené z konkrétních souřadnic našich reálných dějin, čímž nabývá mytické kvality.

Sapkowski se rozhodně nenechává unášet vzletnými slovy o svobodomyslnosti fantasy krajiny. Naopak, kde může, tam ukazuje její historickou podmíněnost. Tolkienem byla podle něj uchvácena mladá generace šedesátých let, postižená deziluzí vůči ideji pokroku, kterou ztělesňovala science fiction. O Le Guin a dalších ženách­-autorkách fantasy píše jako o následovnicích feminismu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Obě tato tvrzení by bylo dobré promyslet pečlivěji a nezaujatěji, než to Sapkowski ve svých esejích dělá. Zároveň se na nich ale ukazuje jeho pojetí žánru, které neklade mýtus, historii a fikční vyprávění proti sobě, ale naopak se snaží vidět, jak se tyto tři kořeny fantasy navzájem prorůstají.

Autor je kulturní publicista.