Delegáti devátého spolkového sjezdu Die Linke (Levice) zvolili 19. října v Halle do spolupředsednictva podle genderového klíče dva očekávatelné kandidáty. Potlesk vestoje a 88 procent hlasů si kandidátskou řečí vysloužil třiašedesátiletý biolog Jan van Aken, jenž začínal svou aktivistickou dráhu v protijaderném hnutí osmdesátých let, má zkušenosti s kampaněmi Greenpeace a reprezentuje liberální křídlo strany. Zároveň představuje spíše manažerský typ politika. Druhá zvolená, pětatřicetiletá odborářka Ines Schwerdtner, obdržela 79,7 procenta hlasů. Právě ona představuje charismatickou tvář Die Linke, jež v současnosti ostře kontrastuje se stranou Bündnis (Spojenectví) Sahry Wagen­­knecht, někdejší místopředsedkyně Die Linke. Pro porozumění současné německé levici je proto dobré srovnat přístup obou političek.

Produktivní socialismus

O tom, kdo je Sahra Wagenknecht, jsem psal (viz A2 č. 19/2018) v souvislosti s jejím mezistranickým hnutím Aufstehen (­Povstaňme), které v roce 2024 transformovala ve ­vlastní politickou stranu Bündnis Sahra Wagen­knecht – Vernunft und Gerechtigkeit (Spoje­nectví Sahry Wagenknecht – Rozum a spra­­vedlnost). Wagenknecht představuje zvláštní kombinaci kariérní političky, jejíž dráha začala už na střední škole v řadách svazácké Svobodné německé mládeže (FDJ), a osobnosti veřejně známé z televizních talkshow, která dokáže využít své mediální popularity. V roce 1991 se stala poslankyní Bundestagu, kam byla zvolena za Stranu demokratického socialismu (PDS).

Přestože v rámci této strany patřila ke Komunistické platformě a později v Die Linke se řadila k Antikapitalistické levici, její ekonomické myšlení, politická strategie i mediální prezentace navazují spíše na kult Ferdinanda Lassalla, německého socialisty, průkopníka dělnických spolků druhé poloviny 19. století, ale také bonvivána, rozšířený mezi reformistickou elitou sociální demokracie. Luxus buržoazní vily v sárském Merzig­-Silwingenu, kde Wagenknecht žije daleko od dělnické třídy, by ostatně mohl být příkladem „motorizovaného biedermeieru“ z období německého hospodářského zázraku, jehož architektem byl ordoliberální ekonom Ludwig Erhard.

Právě ordoliberalismus, jenž se stal pilířem sociálně­-tržního hospodářství, tvoří jádro „produktivního socialismu“, jak jej Wagen­knecht představila v knize Freiheit statt Kapitalismus (Svoboda místo kapitalismu, 2011). Ekonomickou strategií obou systémů, založených na „blahobytu pro všechny“, je spolupráce tříd práce a kapitálu. Socialismus podle Wagen­knecht tedy není beztřídní společností – pracující třída má být integrována do „národního společenství“ pod nadvládou kapitálu. V logice této strategie se tak strana Sahry Wagenkecht nemůže stát lídrem, ale pouze partnerem operujícím pod nastupující hegemonií krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD). Českou obdobu této strategie zřejmě představují tváře tuzemské iliberální levice typu Matěje Stropnického nebo Josefa Skály (KSČM).

Proletářská veřejnost

Radikální rozchod se spojitými nádobami buržoazních strategií iliberální i woke levice představuje socialistický plán Ines Schwerdtner. Ta během studií politické teorie a angličtiny na Svobodné univerzitě v Berlíně a Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem získala zkušenosti jako mluvčí odborů pracovníků ve vzdělávání a vědě a jako pracovnice v redakci marxistického časopisu Das Argument. Následná dráha novinářky na volné noze ji roku 2020 dovedla k založení německojazyčné mutace časopisu Jacobin. V posledních letech publikuje své politické analýzy a také v levicovém týdeníku Freitag. Žurnalistiku přitom spojuje s praktickým politickým zápasem v nájemnickém hnutí Deutsche Wohnen & Co. enteignen nebo ve spolku Genug ist genug!, jenž bojuje proti rostoucím cenám energií. Přestože je členkou Die Linke teprve od roku 2023, při letošních volbách do Evropského parlamentu obsadila jako kandidátka páté místo.

Východiskem její politické strategie, kterou vypracovala spolu s ekonomem práce Marvinem Hoppem, je koncept „proletářské veřejnosti“ z práce Oskara Negta a Alexandera Klugeho Public Sphere and Experience (Veřejnost a zkušenost, 1993), v níž polemizují s Habermasovým pojetím občanské veřejnosti, neboť to podle nich univerzalizuje buržoazní zkušenost. První chybou strategických aliancí typu Blockupy, Grenzenlose Solidarität statt G20!, Unteilbar nebo Solidarity Autumn byly podle Schwerdtner jednorázové mediální mobilizace zaměřené na přijetí v buržoazní veřejné sféře, a tedy operování pod nadvládou elit. Druhou chybou antirasistických či feministických aliancí byl jejich konsenzus založený na nejmenším společném jmenovateli, nikoli na třídním zájmu, v důsledku čehož se juniorní člen dané koalice podbízel liberálům v dominantní pozici, vyznávající vládnoucí ideologii.

Možnosti spojenectví

Schwerdtner tedy navrhuje přehodnotit strategii levicové politiky tak, aby vytvářela vlastní veřejné sféry, založené na sociálně ukotvené organizaci, kterou by lidé mohli využít při prosazování svých vlastních potřeb. Návrh vychází ze zkušenosti s kombinováním odborářských zápasů a širších sociálních protestů žádajících dostupnější bydlení. Odborářům se v této situaci otevřela možnost předložit požadavek, aby firmy a vláda dotovaly náklady na energie, jako zájem většiny společnosti, v důsledku čehož pracovněprávní spory přesáhly hranice podniků a vznikly podmínky pro stabilní spojenectví s lidmi postiženými chudobou a nezaměstnaností.

Perspektiva třídního boje je pro Schwerdtner určující také v náhledech na antifašistickou alian­ci a environmentální krizi. Protože za vzestupem AfD v Durynsku stojí především nespokojenost lidí s rudo­-zelenou koalicí Die Linke, sociální demokracie a Zelených, namísto „nové lidové fronty“ vidí cestu v rozvíjení ostře profilovaného spojenectví s odbory a protestními hnutími. Spolupráci klimatických aktivistů a dělnictva ze závodů IG Metall a Bosch v boji za jejich ekologickou transformaci Schwerdtner chápe v kontextu ekosocialistického modernismu geografa Matthewa T. Hubera jako antikapitalistickou alternativu ke Green Dealu, ale také k tržnímu „socialismu“ Sahry Wagenknecht.

V souladu s touto politikou Schwerdtner usiluje o taktické spojenectví se spolkovým výborem Zelené mládeže, jehož členstvo uvedlo ve svém rezignačním dopise primát třídní otázky jako důvod rozchodu se Zelenými, kteří prý stojí na straně bohatých, militarismu, identitární politiky a kulturních válek. Přestože signatáři dopisu zatím uvažují o vlastní organizaci, Schwerdtner kalkuluje s možností napodobit rakouský scénář, kdy mladí Zelení vzkřísili Komunistickou stranu Rakouska. Otázkou zůstává, nakolik bude tato strategie účinná v případě strany rozhárané frakčními spory. V každém případě by přístup Ines Schwerdtner mohl být inspirací i pro levicové aktivisty ze středovýchodní Evropy.

Autor je historik.