„Když jsem jej poslouchal, znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak uzlová osmičková místa našich současných dějin – roky 1938, 1948 a 1968 – nejenže rozhodovala o životních osudech jednotlivých lidí, ale ovlivnila i jejich výklad své vlastní zkušenosti, jejich vlastní dějinné sebeporozumění a z něho vycházející rozhodování,“ vzpomínal Martin Palouš na svého chartistického souputníka novináře Jana Šterna (1924–2012), který by 1. listopadu oslavil sté narozeniny a jehož životní dráhu bych zde rád připomněl.

Novinář a básník

Šternova matka Růžena pracovala jako překladatelka a otec Evžen jako národohospodář a sociálnědemokratický politik, jenž se podílel na tvorbě sociálního zákonodárství. Za německé okupace byl jako odbojář a Žid zatčen a zastřelen. Jan Štern za války vystudoval reálné gymnázium v Praze a rok pracoval jako zemědělský dělník. Stejně jako otec byl internován v koncentračních táborech, v dubnu 1945 se mu však podařilo uprchnout a zapojit se do pražského povstání. Poválečný budovatelský étos i komunistický převrat kvitoval – účastnil se jej jako člen pražského Ústředního akčního výboru vysokých škol. Započaté studium filosofie a historie nedokončil, převážil u něho zájem o angažovanou novinařinu a poezii. Přispíval do deníků Mladá fronta a Práce a od roku 1947 zakotvil jako redaktor týdeníku pro literaturu a kritiku Tvorba. Šternovo rané autorské úsilí se vyznačovalo revolučním nadšením, patosem a nesmiřitelností – bojem za nový společenský řád pod vedením komunistické strany, jejímž byl členem. Později sám sebe charakterizoval jako „romantickou náturu, která tehdáž na rozum moc nedala“.

Štern patřil ke skupině autorů, kteří při posuzování literárních děl prosazovali dogmatická kritéria. „Rozšířit své kádry, jít směle dál a výš, být praporečníkem neohrožené cesty našeho lidu na cestě ke komunismu – takový je vznešený úkol naší literatury,“ domníval se. Psal o zrádcovství exulantů i soudruhů, kritizoval autory nezapadající do budovatelské éry, například Konstantina Biebla nebo Jaroslava Seiferta (v osmdesátých letech napsal „velkému básníkovi“ chartistický nekrolog). Mezi jeho texty nalezneme článek s názvem KSČ – uskutečňovatelka odvěkých snů nebo básně Úsměv Stalina a Prostřelená legitimace. Tu věnoval funkcionáři zavražděnému „angloamerickými imperialisty“ v Babicích: „Až půjdou jednou děti na výstavu / ty němé svědky bojů sledovat, / pionýr vážně skloní černou hlavu / nad knížkou, kterou probil automat.“

Tvorba, kterou Štern tehdy již řídil, nakonec čelila kritice vedoucích míst za přílišný radikalismus a v roce 1952 bylo její vydávání dočasně zastaveno. Štern byl na rok přeřazen na stavbu mládeže Nové huti v ostravských Kunčicích jako dopisovatel deníku Práce. „Bydlel jsem s dvanácti lidmi na pokoji a stával se ze mě věřícího normální, trochu skeptický člověk. S platem jsem šel dolů, ale s rozumem nahoru,“ vzpomíná na svůj odklon od fanatismu. Z toho, že „někdy i přes život přeběhne černá kočka“, se vyznal v básni Pryč noční můro, v níž se mimo jiné ptá: „a kdo se bije celou svojí duší, / zda někdy nečekanou ránu nedostane?“.

Sen našeho mládí

Po návratu do Prahy zůstal Štern v deníku Práce jako redaktor, vedle toho přispíval texty do Rudého práva či Plamene. V atmosféře politického tání se zastal Františka Halase a omluvil se za někdejší útoky vůči nepohodlným literátům. Postupně přecházel od básnické tvorby k problematice samospráv a odborů, čímž pomáhal obracet pozornost k právům jednotlivce. Stával se reformním komunistou a jeho nová angažovanost vyvrcholila v období pražského jara. „Přízrak osobní moci byl zažehnán a věci se již ani nemohou vrátit k původnímu stavu,“ konstatoval na stránkách Literárních listů v březnu 1968. „Zároveň se nám ukázala nebývalá šance: vytvořit socialistickou pospolitost, v níž by prosperovalo nejen tvořivé podnikání, ale i občanské sebevědomí.“ Nepolevoval ani po vojenské intervenci sovětských vojsk do Československa, přičemž normalizující se vládnoucí elitu nařkl z „fašistických metod“.

Ani druhá strana však nezahálela a Štern se dostal na seznam „pravicových oportunistů“ a „sionistů“, za což byl vyloučen z KSČ a Svazu českých novinářů, a v září 1969 vyhozen z deníku Práce. Mimo to se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a vedla se vůči němu dehonestační kampaň, ve které byla připomínána jeho minulost z padesátých let: „A. J. Liehm, Jan Štern, Pavel Kohout a jiní jejich vrstevníci se konjunkturalisticky přesunovali – jak šla léta – od škarpy ke škarpě, z jedné krajní ideo­vé pozice do druhé,“ psal v Tvorbě Vladimír Diviš. Štern nakonec zakotvil v maringotce jako vodohospodářský čerpač a později pracoval jako technický úředník.

Novinařinu však nikdy neopustil. Od ro­­ku 1973 publikoval pod pseudonymem Bohemicus v exilovém časopisu Listy, který v roce 1969 založil v Římě Jiří Pelikán jako dvouměsíčník československé socialistické opozice. Posléze se Štern stal klíčovou postavou domácí redakce, když se společně s Petrem Pithartem věnoval shromažďování a distribuci textů. Jako novinář se soustředil na otázku, co je možné dělat proti normalizačnímu režimu. Vyslovoval se pro pluralitní systém jak v politické, tak ekonomické rovině, přičemž se profiloval jako demokratický socialista a osmašedesátník, kvůli čemuž na stránkách exilového tisku nejednou čelil polemice. „Nám však jde pořád o ten starý evropský sen. Ano, o ten starý sen. Sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen? Nikdo to neví. A přece je ten sen stále přítomný, je živý. Nevejde se do žádné ideologické maštale. A nežádá od nikoho ani příspěvky, ani pravověrnost. Můžete mu být pouze věrní. Je to sen našeho mládí, které si přece nenaprogramovalo hrbení hřbetu. Je to sen naší dospělosti, protože rodiče si nepřejí mít z dětí nevolníky. Je to sen, kterého se ani poctivě nemůžeme vzdát, protože jen když jsme se mu přibližovali, začalo se naší zemi dařit.“

Nehodící se škrtněte

Štern kladl důraz na udržitelnost rozvoje, ekologii a mladou generaci, kterou se snažil oslovit. Patřil mezi signatáře Charty 77 a společně s Annou Šabatovou a Martinem Paloušem vykonával v roce 1986 funkci mluvčího. „I ti nejvíce neteční alespoň se zájmem pozvedli hlavu,“ ohlížel se za dopadem Charty, „pro některé se dokonce stala znovu nalezeným smyslem života.“ Štern byl mimo jiné autorem chartistického dokumentu Prostor pro mladou generaci, v němž se vyslovil proti šikaně nonkonformních hudebních skupin, pro svobodu cestování a proti náboženské diskriminaci.

V roce 1988 spoluzaložil Hnutí za občanskou svobodu a Československý helsinský výbor a v listopadu 1989 stál i u zrodu Občanského fóra. První měsíce jezdil do měst a obcí a vychutnával si tehdejší euforii, po které však, jak už to bývá, následovalo vystřízlivění. „Po každém převratu dělá paměť divy. Lidé jsou s to zapomenout, jací byli a jak se chovali ještě před rokem. Neboť leccos z minulosti se najednou nehodí do nového dne. Nehodící se škrtněte,“ reagoval na sílící zmínky o ukradené revoluci.

Stáhl se z politického života a do veřejného prostoru vstupoval už jen jako publicista. Jeho hlavním médiem zůstával časopis Listy, kde byl součástí redakční rady. Zůstával idea­listou a problémy všedního dne se snažil nahlížet v nadčasových dimenzích. Nejednou se v něm ozval osmašedesátník bránící se proti vlně antikomunismu. Při posledním rozloučení s Janem Šternem v obřadní síni na Olšanech příznačně zazněla hudba, která tu sotva kdy byla k slyšení: Marseillaisa.

Autor je historik.