Kniha Kámen, nůžky, papír a jiné ­povídky (Krik domašnej pticy, 2011; česky 2024) spisovatele, nakladatele a kardiologa Maxima Osipova (nar. 1963 v Moskvě) se v Rusku dočkala nadšených recenzí. Autor podobně jako jeho krajan Čechov, ke kterému bývá často přirovnáván nejen kvůli svému původnímu povolání, rád ukončuje příběhy právě ve chvíli, kdy zdánlivě směřují k uspokojivému závěru. Povídku totiž vnímá jako žánr, jenž má daleko blíž k básni než k románu. Nejde mu tolik o téma či obsah, jako spíš o vybroušený styl, jemnou obraznost a formu.

Z jeho psaní lze cítit zvláštní druh nostalgie, zklamání, ale i obrovskou lásku k lidem, vyjádřenou s čechovovskou tragikomičností. „V jednu chvíli si vylévají srdce, ve druhé jsou agresivní,“ líčí například vodkou nasáklé cestující na čtrnáctihodinové trase vlakem, s nimiž se setkáváme ve zvláště působivé povídce Moskva­-Petrozavodsk. Objevuje se tu hrubost (třeba inovativní „léčba“ údajného deliria tremens pěstmi policistů), narušování komfortní zóny i touha po uznání, pramenící z nízkého ruského sebevědomí. A všudypřítomný alkoholismus. „Lidé by si měli udržovat odstup, jako v Americe,“ přemýšlí hlavní postava.

Ve výše zmíněné povídce autor cituje biblickou knihu Jób. „Jób klade Bohu mnoho otázek a dostává také odpovědi – ale ne na své otázky. Hrdina této povídky se také ptá, dostane nečekané odpovědi a vnitřně se promění,“ vysvětlil mi nedávno v Praze Osipov, sám pravoslavný křesťan­-konvertita s původně židovskými kořeny, který je ovšem k proputinovské servilní církvi, mírně řečeno, velice kritický. Setkali jsme se v září ve Spojce Karlín na prvním ročníku Pražské knižní věže, veletrhu ruskojazyčné literatury, která vychází mimo Rusko. Osipov tam představil svůj čtvrtletník nezávislé ruskojazyčné literatury Pjataja volna (Pátá vlna). Ten je k dispozici fyzicky i elektronicky (5wave­-ru.com) a za své jméno vděčí tomu, že nynější vlna ruské emigrace je za posledních sto let už pátá v pořadí. Jen zhruba čtvrtina jeho přispěvatelů dnes žije v Rusku.

Útok v pelmeňárně

Za pozornost stojí také autobiografický esej Sventa (2017). Je součástí sbírky, jejíž postavy – lékaři, učitelé, umělci, místní političtí šéfové i zločinci – nehledají v bizarních situa­cích nic menšího než pravdu a smysl života. Jejich nečekaná setkání vedou ke katastrofám, velkým i menším zjevením a příležitostně také k naději na vykoupení. Nezřídka má čtenář pocit, že osudy těchto postav jsou již zpečetěné – jako by určující faktory jejich příběhů už nastaly. Tento dojem umocňuje i nelineární vyprávění, příběhy tak často skončí dříve, než vůbec mohly začít.

Povídka, která dala celé sbírce jméno, se odehrává v malém, „neradostně krásném“ městečku ve středním Rusku, „daleko od železnic a dálnice“. Je v ní vylíčen nezvyklý teroristický útok v pelmeňárně paní Xenie při pokusu o znásilnění (jejím předobrazem je mimochodem dáma odpovědná za chod obdobné provozovny ve městě Tarusa, o kterém bude ještě řeč). „Ženy mají rády sílu,“ komentuje vypravěč lakonicky. A se sympatickým odstupem popisuje situaci po rozpadu Sovětského svazu, kdy byla nastolena „nová měřítka“: je nutné vše „správně pochopit“, „nechat se pokřtít“, „opravovat kostel“. A třeba i konvertovat k islámu, přinese­-li to větší životní jistotu.

Nemilosrdná diagnóza

Za „kardiogram ruského provinčního života“ tuto sbírku již dříve označila šéfredaktorka ruského nakladatelství Corpus, které Osipovovy knihy vydávalo. Autorka předmluvy, běloruská nobelistka Světlana Alexijevičová, zase vyzdvihovala, že jeho postřehy nutí přemýšlet nad tím, jak „těžké je milovat lidskost – úžasné, odpudivé a děsivé zároveň“, a že v knize na­bídl „přesnou, nemilosrdnou diagnózu“ života v Rusku. Anna Narinskaja, jedna z předních ruských literárních kritiček, zase tvrdí, že je v autorově psaní „něco z konce 19. století. (…) Dovoluje si určitý morální úsudek. Ví, co je správné – v životě i v literatuře.“

Osipov ze své domoviny emigroval krátce po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu v únoru 2022. „Prvních 27 let svého života jsem strávil v socia­lismu. Když začala válka, říkal jsem si, kdo ví, kolik let teď budu muset strávit ve fašismu?! Byla to směs strachu, zloby a nejvíce znechucení,“ vzpomínal autor při své návštěvě Prahy, co ho k rozhodnutí odejít vedlo. Už dříve se přitom podělil o vzpomínku z dětství: jako sedmi­- nebo osmiletý chlapec se probudil uprostřed noci a srdce mu bušilo nenávistí k SSSR. Před začátkem nynější války už prý delší dobu cítil, jak se situace zhoršuje; přesto chápe své přátele, kteří v putinovském Rusku zůstali.
S manželkou nakonec předloni odcestovali nejprve do Arménie, poté žili v exilu v Berlíně a od loňska pobývají v Amsterdamu. Na univerzitě v nedalekém Leidenu spisovatel vyučuje ruskou literaturu, ale věnuje se hlavně nakladatelské činnosti. Emigraci považuje jakožto čerstvý šedesátník za náročnou, ale obohacující zkušenost. Přirovnává ji k překladu – v obou případech se něco ztrácí, ale zároveň lze i něco získat.

Literatura je moje milenka

V devadesátých letech Osipov působil jako vědecký výzkumník v Kalifornii, po návratu do vlasti založil nakladatelství Practica, zaměřené na medicínskou literaturu, a nadále se věnoval kardiologické praxi v nemocnici v Taruse (a v podstatě ji zachránil před krachem). K místu má z rodinných důvodů velmi osobní vztah. V roce 1933 byl totiž jeho pradědeček, lékař Michail Melenťjev, falešně obviněn ze spiknutí s cílem zabít sovětského spisovatele Maxima Gorkého a jeho syna. Spolu s tuctem dalších sovětských lékařů byl zatčen a strávil tři roky v gulagu. Po válce přišel právě do Tarusy, těsně za stokilometrovou linii obklopující hranice města Moskvy. Sovětský zákon totiž nařizoval, aby bývalí trestanci žili ne blíže než 101 kilometrů od hlavního města. Autor své četné zkušenosti lékaře na ruském venkově později zachytil ve sbírce příznačně nazvané 101­-j kilometr. Očerki iz provinciaľnoj žizni (101. kilometr. Eseje ze života v provincii, 2019).

„Lékařství je moje zákonná vdaná žena a literatura moje milenka,“ napsal prý jednou Osipov v dopise svému příteli. Jeho tvorbu zpočátku nejvíce ovlivnili Gogol, Dickens nebo Dumas, bývá spojován se zmíněným Čechovem nebo Bulgakovem, Lermontovem či Puškinem. Od roku 2007 publikuje povídky, romány, eseje i dramata. Získal za ně několik významných literárních cen a jeho dílo bylo přeloženo do dvaceti jazyků.

Podle autora se do nynějšího času války a utrpení více než próza hodí poezie, která dokáže lépe „plakat“. Próza se má psát až ve chvíli, kdy boje ustanou. Jedním z hlavních poslání Páté vlny je ostatně publikování ruskojazyčných básníků – bez ohledu na to, kde zrovna žijí.

Autorka je publicistka a studentka komparatistiky na FF UK.

Maxim Osipov: Kámen, nůžky, papír a jiné povídky. Přeložil Jakub Šedivý. Prostor, Praha 2024, 288 stran.