Xutos & Pontapés (často zkráceně Xutos) jsou považováni za nejúspěšnější portugalskou rockovou kapelu. Vznikli na konci prosince 1978 v Lisabonu, zpívají výhradně ve své mateřštině a v zahraničí téměř nekoncertují, a to ani v lusofonních zemích. Hrají na stadionech i v malých klubech, na studentských slavnostech i před zápasy fotbalových legend. Do původně punkově buřičských či bluesově melancholických textů stále častěji vkládají společenskokritické apely. Pětačtyřicáté výročí kapely oslavili silvestrovským koncertem v Casino de Lisboa, kde zazněly i skladby z dosud posledního, hudební kritikou ceněného alba Duro (2019).

Trochu jako Sex Pistols

V roce 1977, tři roky po karafiátové revoluci a po svržení ultranacionalistického diktátorského režimu, tzv. Nového státu, zněl svobodným Portugalskem zejména progresivní rock, ale pronikal sem i britský punk. Kamarádi Zé Pedro a Kalú se při návštěvě punkového festivalu ve francouzském Mont­-de­-Marsan rozhodli založit kapelu, která bude znít trochu jako Sex Pistols. Zé Pedro požádal svého známého Físcase, zda by nemohli zkoušet v garáži jeho rodičů. Ten pobaveně souhlasil pod podmínkou, že nově vznikajícímu hudebnímu tělesu bude dělat manažera. Později se přidali ještě Zé Leonel a Paulo Borges. Vznikla kapela Deli­rium Tremens, následně přejmenovaná na Beijinhos & Parabéns (Polibky a gratulace). Kalúovi ale umírněný název vadil, a tak navrhl drsnější variantu: Xutos & Pontapés (Kopance a kopy). Paula Borgese v kapele na postu baskytaristy brzy vystřídal Tim, který je společně s bubeníkem Kalúem v sestavě dodnes a jejž hudební svět zná jako „Tima ze Xutos“ (Tim de Xutos). Za počátek existence skupiny se považuje první zkouška pod novým názvem v klubu Senófila. V kultovním lisabonském prostoru byla hudební škola, několik zkušeben, improvizovaný pololegální bar, kde se dalo jamovat, a také se tu daly levně zapůjčit hudební nástroje.

V lednu 1979 proběhla v Lisabonu oslava pětadvaceti let portugalského rokenrolu. Otázka je, zda bylo vůbec co slavit, protože v Portugalsku se příliš velké množství hudebníků tomuto žánru nevěnovalo. Pionýrem byl zpěvák Joaquim Costa, který vystupoval s klasickým orchestrem. Teprve v průběhu šesté dekády začala popularita tohoto stylu stoupat díky kapelám jako Quinteto Académico a Sheiks, které v klubech hrály převážně coververze amerických a britských kapel. Rozvoj rockové scény byl v omezen v důsledku izolace Portugalska a zejména vlivem cenzury. Xutos tak byli společně se sólovým kytaristou a pianistou Ruiem Velosem, který bývá označován za otce portugalského rocku, u zrodu kytarové hudby v zemi.

Od spermatu k aktivismu

Zmíněné pětadvacáté výročí se slavilo v ho­nosném tanečním sále Alunos de Apolo. Xutos hráli poprvé před publikem – ve tři hodiny ráno předvedli čtyři písně. Z tohoto vystoupení pochází typické gesto zkřížených předloktí nad hlavou, jež symbolizuje písmeno „x“ z názvu a jímž muzikanti dodnes zdraví své posluchače. Na konci roku 1981 opustil kapelu Zé Leonel a Tim si k baskytaře přibral i sólový zpěv. Po mnoha koncertech v poloprázdných klubech přišla smlouva s vydavatelstvím Rotação a první singl s poněkud provokativním názvem Sémen (Sperma). O rok později vydali Xutos první album, nazvané 1978–1982. Brzy po debutové nahrávce přibyl do kapely kytarista João Cabeleira a sestava se nezměnila až do roku 2004. S novým spoluhráčem se Xutos začalo dařit, nahráli několik úspěšných alb včetně Circo de Feras (Cirkus šelem, 1987) s jejich zřejmě nejhranějším singlem, baladou Homem do leme (Kormidelník), která obsahuje i prvky fada, tradičního portugalského folklórního žánru.

Významná část tvorby Xutos & Pontapés se dotýká politického aktivismu, jak ukazuje třeba zájem skupiny o události ve Východním Timoru. Bývalá portugalská kolonie od sedmdesátých let procházela složitým procesem dekolonizace a bezprostředně po vyhlášení nezávislosti v roce 1975 musela čelit indonéské invazi a následné okupaci, která trvala až do roku 2002. Xutos vydali album Timor Livre (Svobodný Timor, 1995), na němž vyzývali k míru, ale rovněž důrazně kritizovali Spojené státy za to, že Indonésii zásobovaly zbraněmi.

Na konci devadesátých let Xutos pronikli také do světa filmu, když složili hudbu k snímku Tentação (Pokušení, 1997) režiséra Joaquima Leitãa, s nímž spolupracovali i posléze. V roce 2004 skupinu vyznamenal prezident republiky Jorge Sampaio řádem za zásluhy v oblasti kultury. Ve stejné době se regulérním členem Xutos stal častý koncertní i studiový host, saxofonista a doprovodný vokalista Gui. Výrazně se podílel na albu O Mundo ao Contrário (Svět naruby, 2004), k němuž bylo přizváno značné množství hostů včetně rapperů, operních zpěvaček či disidentů z doby Nového státu, například Sérgio Godinho. V pětičlenné sestavě skupina vydržela až do roku 2017, kdy v důsledku komplikovaného onemocnění jater zemřel kytarista a zakládající člen Zé Pedro.

Je to těžký, ale jde to

Poslední nahrávka Duro (Těžký) názvem i tématy navazuje na desku Puro (Čistý) z roku 2014. Na albu najdeme hutné rockové skladby i jemnější balady (na některých se ještě podílel Zé Pedro) a tomu v textové složce odpovídá kolísání mezi společenskou kritikou a smutkem či truchlením. Lepší než uhnout ze svých pozic je nebýt, to je možná nezásadnější sdělení desky. Mluvčím už není rozervaný jednotlivec, ale dav – chór věští konec světa, zároveň však prohlašuje, že bude bojovat bez ohledu na ubývající síly. Příkladem může být píseň Mar de Outono (Podzimní moře), v níž promlouvá několik námořníků ze ztroskotané posádky, snažících se dostat domů. Navzdory únavě a vyčerpání jsou odhodlaní se nevzdat. Aktivistický přístup se projevuje třeba ve skladbě Alepo, jíž na koncertech předchází proslov na podporu lidí postižených konfliktem v Sýrii. Text vychází z tweetů mladé Syřanky, přímé svědkyně vojenského násilí. Další písně ztvárňují hrůzy války očima dítěte, komentují období hospodářské krize nebo se zamýšlejí nad prázdnotou mezilidské komunikace v období informačních technologií, které často nahrazují přirozený kontakt. Přebal desky je v duchu piety černý, typografie evokuje roztřesené tahy štětcem.

Xutos & Pontapés byli kdysi v portugalském tisku označeni za „rockovou lokomotivu“. V rámci takřka nepřerušovaných šňůr koncertovali i v těch nejzapadlejších koutech země, vystupovali na festivalech i společensky významných událostech včetně tradičního pálení stužek (Queima das Fitas) na konci akademického roku, bodovali v hitparádách a po pětačtyřiceti letech na scéně oslovují fanoušky a zejména fanynky několika generací. A příběh zatím nekončí.

Autorka je portugalistka.