Na konci minulého roku vyšla kniha Suchý + Šlitr. Semafor 1959–1969, jejíž podtitul vy­­mezuje pouhé desetiletí, během něhož dodnes fungující divadlo prošlo bouřlivým vývojem – od svého založení a rychlého etablování přes období největší popularity až k přehodnocování poetiky a společenského významu po srpnové okupaci a nevyjasněnému úmrtí Jiřího Šlitra. Ačkoliv se s první dekádou Semaforu pojí celá plejáda výrazných jmen, jako je Waldemar Matuška či Eva Pilarová, Pavel Klusák se rozhodl příběh legendární pražské scény vyprávět skrze její dvě klíčové osobnosti – Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Hudební publicista se netají svou náklonností k oběma umělcům a na rozdíl od předchozí publikace Gott. Československý příběh (2021; viz A2 č. 13/2022) více než čtyřsetstránkovou knihu, doplněnou o řadu dobových fotografií, prostupují velké sympatie k oběma tvůrcům a pochopení pro jejich dílo. Nadšení pro rodící se tuzemskou popkulturu a snaha kriticky nahlédnout její kořeny se však nemění.

Mezi politikou a apolitikou

Stejně jako u Gotta se i v nové knize Klusák věnuje genezi tvůrčího naturelu obou umělců. Jejich nadšené seznamování se s jazzem nebo s tvorbou Osvobozeného divadla probíhalo v době, kdy byly tyto umělecké projevy odsunuty, ať už nacistickou, nebo stalinistickou politikou, do ilegality, či alespoň mimo hlavní…