Aby bylo jasno: nepovažuji se za odborníka na knižní budníky (jedná se, pokud vůbec existuje, o dost čerstvý a neprobádaný vědní obor). Již roky ale ostřížím zrakem pozoruji provoz a životní cykly několika knižních budníků v naší obci. A troufám si jak z vlastní zkušenosti, tak i ze zkušenosti jiných lidí, s nimiž si o tom povídám, vyvozovat nějaké ty závěry a znalosti; jak přesné, Bůh suď.

Patrně první věc, na niž narazíte, bude problém vybírání knižních budníků. Zdánlivě to působí jako marginálie, ale ve skutečnosti je to patrně zásadní rys, který ovlivňuje mnohé. Nakolik mohu soudit, brakování budníků kýmsi, kdo pak kořist vozí do antikvariátů a levně prodává, je něco na způsob přírodních požárů. V rozumné míře prospívá a hnojí, v přehnané škodí a ničí. Jak to vím? Prostě proto, že v naší obci (a bezpochyby i leckde jinde) jsou dva druhy knižních budníků. Jedny na autobusových zastávkách, jiné na dětských hřištích. A ty dva typy stanovují vlastně cosi na způsob planetární „obyvatelné zóny“ – na dětských hřištích se nebrakuje, protože brakovači mají strach, že maminky na ně povolají muže zákona. V důsledku toho se knižní budníky mění ve stojatou vodu, knihy v nich nekolují, systém stagnuje. Na zastávkách je…