Aby bylo jasno: nepovažuji se za odborníka na knižní budníky (jedná se, pokud vůbec existuje, o dost čerstvý a neprobádaný vědní obor). Již roky ale ostřížím zrakem pozoruji provoz a životní cykly několika knižních budníků v naší obci. A troufám si jak z vlastní zkušenosti, tak i ze zkušenosti jiných lidí, s nimiž si o tom povídám, vyvozovat nějaké ty závěry a znalosti; jak přesné, Bůh suď.

Patrně první věc, na niž narazíte, bude problém vybírání knižních budníků. Zdánlivě to působí jako marginálie, ale ve skutečnosti je to patrně zásadní rys, který ovlivňuje mnohé. Nakolik mohu soudit, brakování budníků kýmsi, kdo pak kořist vozí do antikvariátů a levně prodává, je něco na způsob přírodních požárů. V rozumné míře prospívá a hnojí, v přehnané škodí a ničí. Jak to vím? Prostě proto, že v naší obci (a bezpochyby i leckde jinde) jsou dva druhy knižních budníků. Jedny na autobusových zastávkách, jiné na dětských hřištích. A ty dva typy stanovují vlastně cosi na způsob planetární „obyvatelné zóny“ – na dětských hřištích se nebrakuje, protože brakovači mají strach, že maminky na ně povolají muže zákona. V důsledku toho se knižní budníky mění ve stojatou vodu, knihy v nich nekolují, systém stagnuje. Na zastávkách je to složitější. Hlavní je, jak říkají obchodníci s nemovitostmi, lokalita, lokalita, lokalita… Když se budník nachází v příliš obydlené zóně, v centru, na sídlišti, na trase metra a podobně, je brakován příliš často a postupně chřadne. Když je ale dál na periferii, anebo – jako v případě naší obce – až za okrajem metropole, občasné brakování mu prospívá, obsah se pravidelně větrá a obnovuje; systém vzkvétá. A neuškodí mu, když budník má – tak jako u nás – dohodu s místním sběrným dvorem a jeho zaměstnanci do něj navážejí všechny knihy, které k nim přijdou a jsou ve slušném stavu. Určitou část knih samozřejmě dodává samo občanstvo, když redukuje své knihovny či likviduje pozůstalosti. Vážně, připadám si při zkoumání budníků jako nějaký raný a průkopnický badatel a taxonom, třeba William Spence, jenž chodil po anglické krajině a oznamoval: „Tobě, broučku, budu říkat tak a tak…“

Anebo jako bych stál před sesuvem půdy, jenž odhalil na profilu všechny vrstvy dějin českého knižního nakládání. Tu najdu jednu pozoruhodnost, ondyno zas nějakou jinou. A říkám si: Kruci, dost možná v okolí zesnul nějaký člen někdejšího odeonského Klubu čtenářů (milovník poezie / esperantista / holubář… a podobně).

Našel jsem věci hodné pozoru, ale i pozoruhodné. Vydání Máje, jež vyšlo v žaponském hedvábí v pár desítkách kusů. Publikaci Cimrman v říši hudby, o níž pak dohledám, že nikdy nebyla na trhu a prodávala se jen v kanceláři Divadla Járy Cimrmana samotného. A dokonce katalog výstavy Bohumila Kubišty s vlepenými grafikami tak vzácnými, že ta knížka má cenu bratru deset až patnáct tisíc (než se zeptáte – ne, neprodal jsem, to bych se styděl; uhamounil jsem si). Našel jsem věci malé i velké, laciné i drahé, zajímavé detailem i zajímavé jen pro mě, třeba osobním vztahem k někomu, kdo je uveden v tiráži. Je to opravdu jako knižní archeologie. Našel jsem poukázku na zvýhodněný nákup svazácké košile, pojednanou jako záložka. Našel jsem v azbuce sázenou polorozpadlou sbírku veršů Jelizavety Jakovlevové, manželky generála Kutlvašra, vydanou v Praze obskurním ruským emigrantským nakladatelstvíčkem. Našel jsem jakýmsi záhadným řízením prozřetelnosti komiks, pardon, komiksový román slavného britského autora, patrně z doby jeho návštěvy v Praze, s kresbičkou a věnováním nějaké neznámé Tereze (a já ho pak poslal dál jiné Tereze). Našel jsem i svoje vlastní překlady. A tak dále, dále a dále.

A vždycky, vždycky když najdu něco interesantního, napíšu o tom. Ne do médií a už vůbec ne na větší sociální sítě (proč taky, nemáme zdravý vztah; ony moc nezajímají mě a je by nezajímaly moje nálezy). Napíšu to na debatní server Nyx, přesněji na jeho klub popásaný přítelem Viktorem Janišem, kam chodí pár lidí z branže, které tyhle věci zajímají taky. Můj tamní náhodný občasník se zove: Z tajností knižních budníků šestajovických.

Autor je překladatel.