Česká poezie historicky ráda a často užívá mezitextových dialogů či alespoň nenápadných aluzí, aby komunikovala s díly, jež jsou pro ni zásadní, ať už v pozitivním, či negativním smyslu – odkazuje se snad nejčastěji explicitně na Máchu a Holana, implicitně na Reynka či Skácela, respektive máme dokonce básníky, jejichž poetika bytostně z tohoto (multi)dialogického principu vychází. Například poetika pozdního díla Ivana Blatného je založena na existenciálním zaplňování fikčního prostoru postavami z dávné i nedávné historie české literatury. V tom tedy česká literatura není výjimkou mezi jinými národními literaturami a je to součástí její tradice. Co je tedy v tomto principu dialogičnosti pro českou literaturu a zvláště pro poezii příznačné? Drtivě v ní převažuje ona „tichá“ dialogičnost, kterou nese spíše nadčasový modus, zatímco časové dialogičnosti je v ní takzvaně jako šafránu. Souvisí to mnohdy jednak s úvahami o nutné nedoslovenosti a takřka kryptičnosti básně, ale také o nadčasovosti poezie, která prý přežije svůj čas pouze v případě, kdy tematizuje obecné, které může zasáhnout i generace napříč historickou vzdáleností.

Básnické souboje

Této básnické metafyzice byl po celý svůj život Stanislav Kostka Neumann vzdálen. Jeho básnické časové polemiky mnohdy opravdu neprošly sítem času; můžeme se zde cynicky ptát, kolik „nepolemických“ Neumannových básní přežilo do dnešní doby. Kupodivu však lze konstatovat, že nejméně dvě jeho polemické básně dnes literární historie soustavně připomíná. Jedná se o polemickou parafrázi Staří dělníci (1936), reagující na básnickou skladbu Staré ženy (1935) od Františka Halase, a dále o polemiku s básní Otakara Theera V neděli v restauraci, jež byla původně publikována v šestém čísle časopisu Lumír v roce 1914 a na niž bezprostředně reagoval v Lidových novinách 9. 5. 1914 básní Jarní neděle právě S. K. Neumann.

Neumann a Theer měli už v té době poměrně podivuhodnou vzájemnou historii „beefů“ – na začátku 20. století, kdy česká literatura zažívala vzájemné útoky mezi zástupci Moderní revue a zastánci F. X. Šaldy, který po zániku své literárněkritické tribuny Literární listy „přestoupil“ do Lumíru, vůči němuž na svém počátku generace devadesátých let (se Šaldou jako jedním z jejích vůdců) silně vystupovala. Po útocích na Šaldu kvůli jeho (údajné) kritické kompromisnosti či kvůli (údajnému) pobírání peněz od konzervativců pak vystupuje v Lumíru 1. 4. 1900 Šalda, Theer, Sezima, Veltruský, Šimek a Jan z Wojkowicz nejenom na obranu vlastní literární lumírovské tribuny, ale – obecně shrnuto – zejména na obranu proti angažovanosti literatury, kterou propaguje Neumannův časopis Nový kult. Největší básník té doby, Otokar Březina, se staví na jejich stranu, když píše ono typické nadčasové a mimočasové: „Nepíšeme pro časopisy; píšeme pro duše lidí… Poslední cíl myšlenky jako života je mimo čas a prostor“, aby ale na konci paradoxně dodal: „Tím ovšem nepopíráme, že umělecké dílo je ve své nejvnitřnější podstatě tendenční.“ Neumann před oním prohlášením i po něm útočí především na Šaldu, aby Theer v reakci na tyto útoky vypověděl Neumannovu časopisu Nový kult spolupráci. Neumann Theerovi odpovídá, že jej stejně nikdy za přispěvatele časopisu nepovažoval: „Připustíte přece, že lidé, kteří jako kluci běhají po Praze, jen aby přišli včas – vypískat profesora, jenž se opovážil míti odlišné své mínění, nemohou býti spolupracovníky našeho listu.“ Neumann tím připomínal Theerovu účast na studentských protimasarykovských akcích. A. M. Píša, z dnešní historické perspektivy velmi nešťastně, ve své monografii (Otakar Theer, 1928) autora obhajuje: „Theer nesouhlasil sice se středověkou pověrou o rituální vraždě, nicméně nespatřoval v obecném tehdy antisemitismu toliko stádný projev nevzdělané masy, nýbrž vším právem také a především spontánní manifestaci rasové čistoty a zdravého pudu národního.“ Po Neumannově urážce pak Theer básníka vyzývá na souboj a posílá své sekundanty k němu domů, kde jej napoprvé nepotkají (a kde je podle legend nevybíravě vyhazuje Neumannova manželka) a napodruhé neuspějí, neboť jim básník vysvětluje, že jeho článek byl kritickým posudkem, a nikoli urážkou na cti, a že, dle Píši, jako socialista nemůže řešit tuto kritickou rozpravu „rytířským způsobem“.

Funkce srdce a břicha

Sám Neumann tento konflikt popisuje v prvním čísle Nového kultu. Je pak podivuhodné, že se oba básníci setkali v generační publikaci Almanach na rok 1914, které předcházely opět velmi divoké generační diskuse, v nichž se mimochodem Neumann stavěl na Theerovu stranu jednak ohledně estetické podprůměrnosti soudobých reduplikací dekadentní estetiky a vůbec již jisté archaičnosti okruhu literátů kolem Moderní revue a jednak v rámci diskusí o volném verši. Přesto jejich spor o několik měsíců později znovu ožívá, tentokrát ovšem v básnické rovině. Theer publikuje v Lumíru báseň V neděli v restauraci, v níž kritizuje nedělní dav sedící uprostřed zimy v teplé restauraci s mramorovými stolky, pohoršuje se nad hlavami k jídlu skloněnými, všichni lidé jsou dle něj v této situa­ci pouze jedním párem čelistí; tato restaurace je štěstím žaludků, voní to zde ložnicí a zlatým středocestím pěšinek, aby mluvčí na konci vybuchl: „Můj stole, můj samotářský pokoji / vysoko nad městem! (…) Čím jste mi vy, spokojení lidé? / Čím je mi vaše teplé lidství, vaše bezpečné lůžko, vaše ukojená pleť, váš zažívající chtíč? / Věřím, byť jeden proti tisícům, / věřím, navzdory desetitisícům, / že můj život je lepší než váš. / A rty, steskem sevřenými, si šeptám: / kéž nejsem jako ti druzí!“ Na tuto na první pohled silně protidavovou báseň a jejího takřka aristokratického mluvčího pak reaguje Neumann básní Jarní neděle, která je totální oslavou davu jako lidského kaleidoskopu v jarní výletní restauraci, kam mluvčí přichází se všemi svými smysly, „s funkcemi srdce i břicha“, kde jako vlajky vlají bílé ubrusy a světlé toalety, kde tváře, zardělé skvrny, telefonují na všechny strany a zahrada vypadá se zelenými plachtami jako vzducholoď a kde mluvčí s odkazem na demokracii a přirozenost květnového dne volá „Číšníku! Občane! Bratře!“, aby text ukončil: „Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku! / Stotožňuji se s vámi a nechci nic věděti o domýšlivosti básníků. / Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků, / na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská, / na tvé zdraví, světe, jenž tančíš!“

Život proudí v restauraci

Na první pohled hodnotově protikladné básně však vycházejí z poměrně podobných pozic – jednak je to whitmanovsko­-verhaerenovsky širokodechý volný verš, divoce nestejná, svobodná strofičnost, jednak je to vliv filosofa Henriho Bergsona, jehož „filosofie proudu“ zásadním způsobem proniká do obou básní, byť z jiných výchozích perspektiv – Theerova báseň je kritikou jisté neaktivní spokojenosti a odevzdanosti, která vede k pasivitě, k zastavení jinak proudícího života, a byť závěr básně svádí tento text interpretovat z pozice individualistního aristokratismu, je přece jen něčím, co řeší poezie dodnes – ne­­ustrnutí ve spokojenosti, spokojenost v přijetí společenských norem, z něhož pak plynou jisté požitky, teplo postelí a plné žaludky. Ta báseň nakonec není zas tak asociální, za jakou ji měl Neumann, který ve své odpovědi rovněž navazuje na ryzí dynamičnost a nezastavitelný a nikdy neukončitelný bergsonovský proud světa. Je to báseň opěvující dynamiku a nezastavitelnost života a oproti Theerovi přistupuje k fenoménu světa restaurací z naprosto jiné perspektivy, kterou provozoval od svých anarcho­-komunistických začátků a kterou bude rozvíjet z jiných pozic zanedlouho v Rudých zpěvech (1923). Konečně, řekl bych, oba píší o rozdílných typech restaurací s rozdílnou klientelou a jejich rozdílnou živelností, jejichž „vibe“ zachytili odpovídajícím způsobem.

Autor je básník a literární teoretik.