Můj hodnotový systém osciluje mezi pohrdáním existencí našeho druhu (v návaznosti na přetrvávající dominanci kapitalistické ideologie a uctívání nekonečného růstu) a vírou v humanitu, fascinací lidským životem a vrstevnatostí, kterou ve své kráse nabízí. Po zkušenostech z posledních měsíců se aktuálně přikláním spíš k prvnímu pólu. Můj problém je, že snadno uvěřím lidským příběhům, protože předpokládám, že napříč společností existuje sdílená úroveň morálky. A tak rozdávám peníze všude, kde jsou údajně zapotřebí. Před časem jsem například svezl autem a finančně podpořil muže, který prý ztratil peněženku i doklady. Jeho telefonní číslo a čestné slovo mi mělo být zárukou navrácení značného obnosu. Poté, co jsem muže v kýžené lokalitě vysadil, už jsem o něm nikdy neslyšel. Volaný účastník je dočasně nedostupný… Ač jsem se zařekl, že už nikdy nic podobného neudělám, před pár dny mě potkala následující příhoda.

V podchodu na hlavním nádraží v Praze stojí zmatený muž okolo pětačtyřicítky s mobilním telefonem v ruce. Ve spěchu na vlak zachytím jeho naléhavý pohled. Pozdraví mě a začne mi ve zkratce vyprávět příběh o ztrátě peněženky a nutnosti dostat se kamsi za nemocnou maminkou. Dává mi své telefonní číslo, které si tentokrát ověřuju prozvoněním. Vytahuju fialovou bankovku a podávám ji dotyčnému muži s přáním…