V referátu „Třicet let bojů za českou socialistickou poezii“ v lednu 1950 vyzdvihl přední komunistický ideolog Ladislav Štoll literární dílo Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947) jako příklad pokrokové větve českého básnictví, plné optimismu, víry v překonání třídní společnosti a zdravého materialistického světonázoru. Tři roky po básníkově smrti tak byl petrifikován jeho bezrozporný obraz jako následováníhodný vzor pro ostatní literární tvůrce. V reformní dekádě šedesátých let byl v díle literárních vědců Františka Kautmana a Františka Buriánka více zdůrazněn buřičský element Neumannovy tvorby, především z let jeho anarchistického období. Dosud však nemáme jeho komplexní biografii, která ostatně chybí i u dalších výrazných a protikladných tváří československé literatury 20. století.

Politický vězeň

K zájmu o politiku a veřejný život měl Neumann nakročeno už od dětství. Ačkoliv po většinu života patřily jeho sympatie radikální levici, sám vyrůstal v měšťanském prostředí, v rodině advokáta a zemského poslance Stanislava Neumanna. Ten však roku 1880 zemřel, takže chlapce formovalo převážně ženské – ve výchově spíše otevřené – prostředí. Neumann je v mnoha ohledech osobností plnou protikladů, což platí i pro jeho politické směřování. Během gymnaziálního studia (na něž vzpomínal s nechutí) jej ovlivnila četba Aloise Jiráska a Svatopluka Čecha, stejně jako husitský kult, který podporovala především mladočeská strana. Později…