V referátu „Třicet let bojů za českou socialistickou poezii“ v lednu 1950 vyzdvihl přední komunistický ideolog Ladislav Štoll literární dílo Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947) jako příklad pokrokové větve českého básnictví, plné optimismu, víry v překonání třídní společnosti a zdravého materialistického světonázoru. Tři roky po básníkově smrti tak byl petrifikován jeho bezrozporný obraz jako následováníhodný vzor pro ostatní literární tvůrce. V reformní dekádě šedesátých let byl v díle literárních vědců Františka Kautmana a Františka Buriánka více zdůrazněn buřičský element Neumannovy tvorby, především z let jeho anarchistického období. Dosud však nemáme jeho komplexní biografii, která ostatně chybí i u dalších výrazných a protikladných tváří československé literatury 20. století.

Politický vězeň

K zájmu o politiku a veřejný život měl Neumann nakročeno už od dětství. Ačkoliv po většinu života patřily jeho sympatie radikální levici, sám vyrůstal v měšťanském prostředí, v rodině advokáta a zemského poslance Stanislava Neumanna. Ten však roku 1880 zemřel, takže chlapce formovalo převážně ženské – ve výchově spíše otevřené – prostředí. Neumann je v mnoha ohledech osobností plnou protikladů, což platí i pro jeho politické směřování. Během gymnaziálního studia (na něž vzpomínal s nechutí) jej ovlivnila četba Aloise Jiráska a Svatopluka Čecha, stejně jako husitský kult, který podporovala především mladočeská strana. Později však jeho politické názory vybočily z poněkud těsných hranic dobového vlastenčení. V devadesátých letech 19. století vzniklo mezi studenty tzv. pokrokové hnutí, do jehož okruhu se Neumann začlenil spolu s Aloisem Rašínem, Antonínem Hajnem nebo Karlem Ladislavem Sokolem. V jejich programu docházelo ke slučování národnostních (univerzitní státní zkoušky v českém jazyce) a sociálních požadavků (zvyšování dělnických mezd, omezení pracovní doby, rozšíření volebního práva na nemajetné vrstvy).

Po protimonarchistických a antiklerikálních vystoupeních radikální mládeže v pražských ulicích v létě 1893 začala policie příslušníky pokrokového hnutí zatýkat. V Praze byl vyhlášen výjimečný stav a na základě svědectví konfidenta Rudolfa Mrvy bylo několik členů pokrokového hnutí souzeno za údajnou protistátní konspiraci. V procesu byl odsouzen i Neumann, který léta 1894 a 1895 strávil v žaláři na plzeňských Borech. K celému procesu se nesentimentální formou vracel několikrát ve svých memoárech. Proces podle něj odhalil pokrytecké jednání mladočeské strany, která ve strachu o politické prebendy dávala od radikálně naladěného studentstva ruce stranou.

Apoštol anarchismu

Anarchistická filosofie musela od devadesátých let 19. století Neumannovu rebelantskou povahu přitahovat. Koncept tzv. neodvislého socialismu (jak byl anarchismus nazýván) se vymezoval především vůči politickému programu sociální demokracie, provázanému s představou parlamentních reforem, i vůči dogmatickému chápání marxismu coby jejího ideového podloží. Ještě v roce 1911 ostatně Neumann ve svých Vzpomínkách (1931) hodnotil marxismus příkře, jako neživotný import německé filosofie. I v rámci svého anarchistického období však procházel názorovými proměnami. Zpočátku jej přitahoval silný individualismus, ovlivněný četbou německého filosofa Friedricha Nietzscheho. Neumannovi tak byly blízké představy o dichotomii mezi otrocky smýšlející masou a silnými tvůrčími individualitami, které vytvářejí běh dějin. V tomto ohledu kritizoval jak patriotickou rétoriku mladočeské strany (včetně adorace Mistra Jana Husa), tak rozumářsky upjatý realismus Masarykovy strany nebo reformismus sociální demokracie. Na stránkách časopisu Nový kult, v jehož čele stál od konce devadesátých let, se však postupně přesunul pod vlivem četby Jeana Gravea nebo Petra Kropot­kina spíše na anarchokomunistické pozice. Rovnostářství ve společenských vztazích chtěl přitom vidět propojené s rozvojem individuál­ních potencialit. Na stránkách uvedeného periodika byla častým motivem témata kulturního boje, kupříkladu antiklerikální agitace nebo kritika tradičních rodinných svazků. Neumann se pokoušel i o navázání spojenectví s anarchistickým hornickým hnutím v severních Čechách, v životní praxi si však od dělnických vrstev zachovával odstup. Jeho texty se sociální tematikou se tak nevyhnuly jistému paternalistickému přístupu.

Neumannovy názorové posuny se projevily i v jeho básnické tvorbě. Od dekadentní aristokratické a individualistické stylizace ve sbírkách Jsem apoštol nového žití (1896) a Satanova sláva mezi námi (1897) se jeho pozornost přesouvá k tématu utrpení lidstva a vztahů mezi jednotlivcem a kolektivem. To nejvíce ilustruje alegorická sbírka Sen o zástupu zoufajících (1903). V ní se objevuje motiv davu „uražených a ponížených“ („ty, kteří za mnoho potu dostávají málo chleba … básníka uhladovělého, nevěstku syfilitickou, filosofa s roztříštěnou nádherou mozku, dělníka zmrzačeného, pannu lesbickou“) hledajících Boží vykoupení. Boží trůn je však opuštěn a světská nespravedlnost stále triumfuje. Zástup zoufajících nakonec nalézá sílu v Satanovi, ztělesňujícím neposlušnost, odpor proti mocným a rebelii.

Stalinista s ručením omezeným

Tvrzení Neumannova životopisce Františka Kautmana o básníkově rozchodu s anarchismem po roce 1910 je poněkud zavádějící. Lze spíše mluvit o jeho určitém ústupu do soukromé sféry, do světa bílovických lesů, vod a strání. V únoru 1919 se ještě zúčastnil sjezdu Federace českých anarchistů­-komunistů, spolu s Fráňou Šrámkem, Luisou Landovou­-Štychovou nebo poválečným ministrem výživy Bohuslavem Vrbenským. Došlo zde však k odsouhlasení sloučení anarchistické organizace s prohradní Československou stranou socialistickou (tzv. národními socialisty). Neumann dokonce v letech 1919 a 1920 působil na ministerstvu školství, jeho státotvorný politický exkurs však záhy skončil.

Ve svých textech z počátku dvacátých let se již Neumann stává apologetou Říjnové revoluce jako zásadního průlomu stávajícího sociálního řádu. Stejně tak byl výrazným protagonistou radikálně socialistické organizace Proletkult, inspirované sovětskými vzory. Jejím cílem je vytvoření konceptu tzv. proletářské kultury, jež bude vycházet ze zkušeností a zájmů dělnické třídy a postupně nahradí kulturu vycházející z „buržoazní hegemonie“. Neumann byl přitom zastáncem široké koncepce „proletářské kultury“, která by do sebe integrovala i část progresivních národních tradic. Jeho rozčarování z politického establishmentu nového státu a obdiv k Leninovu Rusku, zmítanému občanskou válkou, nejsilněji vyjádřil v Rudých zpěvech (1923): „Sovětská Rusi, buď zdráva! Nad skomírajícím světem, jenž dusí nás a všechny ostatní dělníky a dělnice, buď zdráva, světice!“ Na sklonku roku 1918 také založil časopis Červen, který výrazně formoval i dospívající, levicově orientovanou část mladé generace a politicky se radikalizoval v souladu s vývojem svého zakladatele. Periodikum však zároveň bylo názorově otevřené, objevovaly se v něm texty Neumannových přátel i těch, kteří mu byli ideově vzdáleni.

Neumannův příklon ke stalinismu nejlépe vystihuje jeho vystupování v bouřlivých polemikách z třicátých let. Když se s rozpaky a zklamáním vrátil ze Sovětského svazu levicový francouzský spisovatel André Gide, své zážitky shrnul v reportážní knize Návrat ze Sovětského svazu (1936). Na publikaci reagoval Neumann ostře v brožuře Anti­-Gide neboli Optimismus bez pověr a ilusí (1936). Stejně tak se stal spolu s Juliem Fučíkem, Zdeňkem Nejedlým či Ladislavem Štollem obhájcem inscenovaných moskevských procesů, čímž se naopak rozcházel s některými nonkonformistickými intelektuály mladší generace (Karel Teige, E. F. Burian, Záviš Kalandra). Přesto zůstaly na jeho stranickém životopisu škraloupy, které později budovaný básníkův kult vytěsňoval. Patřil tam jeho podpis pod Manifest sedmi spisovatelů (1929), který kritizoval gottwaldovské vedení KSČ a vyjadřoval znepokojení nad sektářstvím stranických frakcí. Udivující jsou také některé texty z Neumanno­vy pozůstalosti. Z korespondence s Ferdinandem Peroutkou vyplývá, že byl sice o existenci moskevského protistátního centra přesvědčen, způsob vedení samotných procesů se mu však příliš nezamlouval. Ještě překvapivější jsou zápisky básníkovy přítelkyně Lídy Špačkové z posledního roku jeho života. Na smrtelném loži vyzvedával Masarykovu Otázku sociální (1898) a v jeho fondu lze najít i zdravice od katolických intelektuálů, včetně Bedřicha Fučíka. Vystihnout Neumannův život ve všech rozporech a paradoxech je tak úkolem pro jeho budoucí životopisce.

Autor je historik.