Normy objektivní, neutrální a věcné zpravodajské žurnalistiky vznikaly ve zlaté éře tradičních masových médií. V době sociálních sítí ale mnohdy popírají svůj původní účel, což se projevuje zejména u citlivých témat včetně těch environmentálních. Pokud bez dalšího kontextu vydáme strohou zprávu, že letošní květen je mimořádně chladný, je jasné, co se s ní na sociálních sítích stane – pro řadu lidí půjde o důkaz, že klimatická změna neexistuje. Květnové mrazy jsou jednoduchý příklad mediálního zkratu, k němuž bohužel dochází i při řadě složitějších událostí, zejména v oblasti zelené energetiky. Když ceny elektřiny rostou a cokoliv nefunguje, fosilní lobby je vždy připravena vše zarámovat jako selhání Green Dealu a zelené diktatury z Bruselu.

K tomu došlo i po rozsáhlém blackoutu, který na konci dubna zasáhl Pyrenejský poloostrov. Brzy bylo jasné, že jde o politicky mimořádně citlivou kauzu, kterou zneužijí dezinformátoři. Ignorovala to ovšem řada českých i zahraničních novinářů, kteří ke zpravodajskému pokrytí přistoupili podle zaběhaných pravidel – informovat co nejobjektivněji, nezaujatě a popisně, bez zbytečných odboček, výkladů a komentářů.

Vyšetřování příčin výpadku stále pokračuje a je zřejmé, že neměl jeden jasný důvod a vedla k němu složitá kombinace různých nedostatků v přenosové soustavě a dalších technických faktorů. Tam, kde chybí jednoduché vysvětlení, nezbývá než sepsat věcný přehled možných příčin, mezi kterými mohou být i dopady přechodu na fotovoltaiku a další obnovitelné zdroje. Takové zpravodajství působí velmi korektně, ale když je vypustíme do divokých vod digitální komunikace, sehraje roli užitečného idiota.

Bude totiž zneužito k posílení výkladu, že zelená transformace byla omyl a bez jádra a plynu se neobejdeme. Aby tomu novináři předešli, musí předvídat nejpravděpodobnější výklady a případným dezinformacím či lobbistickému spinu předcházet již při psaní. Zpráva by tudíž měla obsahovat dodatečné informace osvětlující skutečnou podobu a rizika zelené transformace a vyvracet očekávatelné výklady ve stylu „mohly za to určitě soláry, jen se to tutlá“.

Podle řady liberálních novinářů takový přístup popírá princip nestrannosti a nikdo by neměl předvídat, co si lidé budou myslet. To ovšem platilo v době, kdy tradiční masmédia naprosto dominovala komunikační krajině a v roli interpreta zpráv neměla takřka žádnou konkurenci.

V online prostředí jsou však média jen jedním z mnoha hráčů. Jejich zprávy fungují převážně jako podklad dalších výkladů: influencerů, lobbistů a jiných aktérů, kteří je po svém filtrují směrem k veřejnosti. Aby si nad jejich vyzněním média udržela alespoň nějakou kontrolu, musí je proto prezentovat jako jednolitý narativ od úvodní zprávy přes analýzy až po výkladové komentáře.

Většinou není těžké odhadnout, jak si je čtenáři budou vykládat. Každý editor dobře ví, jak se budou lišit reakce a kliknutí u titulků „V Německu útočila duševně nemocná žena“, nebo „Bojíme se terorismu, říkají po útoku starousedlíci v Hamburku“. A pokud tuto intuici odmítá s poukazem na „věcnost“ aplikovat i na zprávy o dostavbě Dukovan, omrzajících meruňkách nebo výpadku elektřiny ve Španělsku, není to v konečném důsledku naivita nebo neznalost, ale vypočítavé pokrytectví.