Nad tím, jaké jsou hlavní rozdíly mezi současnými pravicovými populismy, vzývajícími národ, patriarchát, podnikatelského ducha a nezřídka i rasu, a historickými formami fašismu či jejich předobrazy, si lze lámat hlavu donekonečna – a zpravidla to ničemu nepomůže. Uplynulou dekádu poznamenal posun od dominantního chápání populismu jako svébytné politické formy, založené na silném vůdci opírajícím svou moc o podporu „lidu“ a rozšířené především v Latinské Americe a jižní Evropě, ke zcela jinému pojetí v zemích globálního Severu. Vůdcové sice zůstali, ale zatímco dříve se různí populisté vymezovali především proti technokratickému elitářství a nadnárodnímu kapitálu, nyní je populismus vnímán především v propojení s xenofobií ve všemožných odstínech. Se zhnědnutím termínu – jenž připomíná amébu obdobně jako populistická praxe sama – se zároveň objevilo několik způsobů, jak současné populismy zkoumat. Ponechme teď stranou přístupy, které se snaží různé podoby populismu především typologizovat. Podnětnější je snaha rozklíčovat jeho performativitu a významy, s nimiž populisté pracují.

Uražené city

Jak se populisté projevují a co je k tomu vede? Jednu z klíčových odpovědí přináší kritická diskursivní analýza The Politics of Fear: What Right­-Wing Populist Discourses Mean (Politika strachu. Co znamenají diskursy pravicových populistů, 2015) od Ruth Wodak. Na příkladu rakouských Svobodných autorka doložila, že hybným momentem současných populismů je snaha vzbuzovat za každou cenu emotivní reakce, především pak ty spojené se strachem. Přitom využívají demografické nejistoty globálního Severu, kde se část obyvatelstva obává ztráty své privilegované pozice, a tak sedá na lep populistům, kteří nabízejí opatření typu zpřísnění migrační politiky, posílení patriarchátu či meritokracie a vytvářejí tak amalgám radikálních, byť často protikladných či neuskutečnitelných řešení.

Jiné výzkumné přístupy se snaží poukázat na specifické kulturní projevy současných populismů. Populisté totiž rádi využívají kulturní konflikty a jsou v tom velmi úspěšní. Do karet jim hraje i polarizace, k níž dochází prostřednictvím sociálních sítí, kde se dobře daří různým konspiračním teoriím. Sám jsem se spolu s českými a britskými kolegy v posledních dvou letech snažil rozklíčovat kulturní praxi populismů – těch z globálního kulturního jádra i těch z evropské semiperiferie – a ukázalo se, že se projevují velmi podobně. To může být způsobeno právě nepřetržitým prouděním internetových memů a ne­­ověřitelných zpráv, a také tím, že populismy nelze vymezit ideologicky, ale spíše takticky a technicky.

Aspirační pohled na populismus, jejž do projektu přinesl brněnský kulturní sociolog Petr Gibas, může sloužit jako vodítko pro porozumění třídním motivacím adresátů populistických politik, kteří mohou zažívat zklamání a resentiment, když se cítí ohroženi sociálním sestupem. Můžeme si vzpomenout na protiromské pochody ze začátku desátých let, vedené primárně lidmi, jimž v kontextu globální ekonomické krize sociální propad skutečně hrozil, ale namísto obrácení se proti elitám svůj hněv kanalizovali agresí namířenou vůči „nepřizpůsobivému“ obyvatelstvu.

Podobný motiv ovšem mají i populismy v širším středoevropském prostoru. Jak ukazuje ve své knize Bílí, ale ne tak docela (2022, česky 2024) kanadský antropolog Ivan Kalmar, současná středovýchodní Evropa se fašizovala i v důsledku paternalistického přístupu evropského centra. Po odmítnutí „diktátu Bruselu“ pak následovalo odmítnutí hnutí Me Too, „genderismu“, „klimatického alarmismu“, antirasistického aktivismu Black Lives Matter a dalších údajných „woke nesmyslů“.

Bigbít a turbofolk

Využívat v boji proti populistům kulturní konflikty je kontraproduktivní. Protipopulistickou frontu je třeba založit na nejmenším společném jmenovateli, k němuž nás může dovést provázání společenské kritiky a analýzy politické ekonomie. Zároveň však může být přínosné pochopit, jak to, že se populistům daří v kulturních konfliktech tak snadno tahat esa z rukávu. Jednou z odpovědí je populární hudba.

Spolu s bělehradskou kulturní teoretičkou Irenou Šentevskou se pokoušíme o srovnání populismu Andreje Babiše a srbského prezidenta Aleksandara Vučiće. Přišli jsme na to, že v relativně blízkých zemích, jako jsou Česko a Srbsko, mohou mít některé hudební žánry naprosto jiné vyznění. „Deratizér“ Aleš Brichta, ochránce před wahhábismem Tomáš Ortel nebo Babišova oblíbená skupina Kryštof sice reprezentují různé odstíny nacio­nálního populismu, je nicméně patrné, že v Česku je pro populisty ideálním hudebním žánrem bigbít (kdo slyšel politické komentáře moderátorů na Rádiu Beat, ví, o čem mluvím). V Srbsku je naproti tomu rocková hudba záležitostí starších kosmopolitních intelektuálů z měst. Současným klíčovým žánrem pro šíření populistických témat je srbská odpověď na gangsta rap, dříve (už od devadesátých let) to byl zejména takzvaný turbofolk.

Zdravý rozum

Na jiné oblasti Evropy se zaměřuje monografie editorů Marie Dunkel a Melanie Schil­ler Popular Music and the Rise of Populism in Europe (Populární hudba a vzestup populismu v Evropě, 2024). Autorský kolektiv se zaměřuje na průniky populismu a populární hudby v Maďarsku, Itálii, Rakousku, Švédsku a Německu a ukazuje, že pop funguje jako kulturní normalizátor populistických významů – hudba totiž snadno začleňuje populistickou rétoriku do každodenního života. Dunkel a Schiller přitom populismus důsledně vykreslují nikoli jako pevně danou ideologii, ale jako diskursivní a performativní praxi, založenou na binární opozici „lid“ versus zkorumpovaná elita. Jejich kulturně orientovaný přístup se explicitně brání redukci populismu na volební chování. Vycházejí přitom zejména z myšlení zakladatele britských kulturních studií Stuarta Halla. Populární hudba je podle nich prostředkem, díky němuž si lze představit homogenní „lid“ a společně se do něj vžít.

Rakouští muzikologové André Doehring a Kai Ginkel ve zmíněné monografii předkládají jednu z nejlépe etnograficky zpracovaných studií populismu. Zaměřují se na dlouhou historii rakouské komodifikace hudebního patriotismu a dokládají, že i v současném rakouském nacionalismu, který se ustavil v souvislosti s takzvanou Waldheimovou aférou (odhalením nacistické minulosti tehdy zvoleného prezidenta) na konci osmdesátých let, hraje významnou úlohu „vlast“. Terénní výzkum provedený v pivním stanu na jarmarku v Kremži nabízí hutný popis toho, jak je populistická hudba konzumována a prožívána.

Za zmínku ale stojí i kapitola editorky Melanie Schiller věnovaná Švédsku, které je sice považováno za baštu demokracie a liberální modernity, a ovšem také za „zemi popu“, stále více je však ovlivňováno normalizovaným mainstreamem krajně pravicových stran. Ústřední roli v této analýze hraje kulturní koncept „lagom“, založený na hodnotách umírněnosti a normálnosti. Právě ten nicméně populistické narativy převzaly, aby mohly radikální nacionalismus rámovat jako prostý „zdravý rozum“. Na souvislost s tuzemským populismem asi není třeba upozorňovat.

Autor je kulturní historik a spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

Článek vznikl v rámci projektu Contemporary Histories of Populist Success in Central and Eastern Europe: Discourse, Culture and Democratic Decline.