Nad tím, jaké jsou hlavní rozdíly mezi současnými pravicovými populismy, vzývajícími národ, patriarchát, podnikatelského ducha a nezřídka i rasu, a historickými formami fašismu či jejich předobrazy, si lze lámat hlavu donekonečna – a zpravidla to ničemu nepomůže. Uplynulou dekádu poznamenal posun od dominantního chápání populismu jako svébytné politické formy, založené na silném vůdci opírajícím svou moc o podporu „lidu“ a rozšířené především v Latinské Americe a jižní Evropě, ke zcela jinému pojetí v zemích globálního Severu. Vůdcové sice zůstali, ale zatímco dříve se různí populisté vymezovali především proti technokratickému elitářství a nadnárodnímu kapitálu, nyní je populismus vnímán především v propojení s xenofobií ve všemožných odstínech. Se zhnědnutím termínu – jenž připomíná amébu obdobně jako populistická praxe sama – se zároveň objevilo několik způsobů, jak současné populismy zkoumat. Ponechme teď stranou přístupy, které se snaží různé podoby populismu především typologizovat. Podnětnější je snaha rozklíčovat jeho performativitu a významy, s nimiž populisté pracují.

Uražené city

Jak se populisté projevují a co je k tomu vede? Jednu z klíčových odpovědí přináší kritická diskursivní analýza The Politics of Fear: What Right­-Wing Populist Discourses Mean (Politika strachu. Co znamenají diskursy pravicových populistů, 2015) od Ruth Wodak. Na příkladu rakouských Svobodných autorka…