Ví se, že akcelerovaná společnost má akcelerované názory. A prožívá je intenzivněji než kdy dříve. Žijeme bergsonovský čas, la durée bergsonienne, tedy čas individuálního trvání, prožitek, který temporalizuje. S přihlédnutím k francouzskému historikovi Fernandu Braudelovi se zdá, že la longue durée, čas dlouhého trvání, který čeká, než se vysloví k tomu, co prožíváme, naopak ze zrychleného světa mizí. Jako by délka lidského života byla pro longue durée příliš krátká a události ve světě příliš rychlé, než aby bylo možné takové „zdržené“ trvání přijmout za vlastní časový a morální základ. Anebo přece?

Čas jako prožitek

Esejem Čas a svoboda (1888, česky 1947) francouzského filosofa Henriho Bergsona prochází kritika vědeckých teorií i proustovské inspirace spojené s vnitřními světy. Ústřední pojem trvání znamená kvalitativní proměnu subjektivních stavů, jež jsou neslučitelné s kvantifikačními prostředky „vědeckého“ času. Bergson kritizuje pozitivistické tendence převádět kategorii času na kategorii prostoru, neboli určovat čas pomocí jednotek, jež umožňují pořádat prostor a slouží k jeho měření. Podle Bergsona je takové převádění zkreslující, neboť pomíjí fakt, že tempus je především identifikace niterných procesů s těmi vnějšími. První druhým dodávají obsah – proměnlivou intenzitu prožívání. Trvání čili čas tak nakonec není nic než tekutost subjektu: stávání se jiným.

Celistvost bergsonovského vědomí tak představuje čistou heterogenitu. Každá myšlenka, „je­-li opravdu naše, zaujímá celé naše já“, píše francouzský klasik. Čas potom nelze chápat jako za sebe kladené jednotky pohybu, jako „trhané pohyby“. Vnitřní pohyb – takříkajíc od prožitku k prožitku –, jenž je nositelem času, zaniká, dělíme­-li jej na umělé dílky ideálního celku, kdy „si každý z nich vystačí sám a ne­­ohlašuje pohyby, které po něm budou následovat“. Bergson se tu blíží nejslavnějšímu filosofovi ideálních celků, totiž Hegelovi. Ten na počátku 19. století psal o tom, jak uspokojivé je pro lidské vědomí, když rozumí skutečnosti jako odrazu vlastních stavů. Měl za to, že vědomí „v bezprostřední samomluvě se sebou má požitek jen samo ze sebe; zdá se přitom sice, že se věnuje něčemu jinému, ve skutečnosti se však zabývá pouze sebou samým“. Pro vědomí se svět otevírá jako moře prožitků vyvěrajících z vlastního nitra. Vědomí se obrací pouze samo do sebe, i když se domnívá, že pozoruje svět, jaký je.

Oba myslitelé, Bergson i Hegel, chápou čas v sepětí s podstatou svobody. Avšak zatímco Hegelova analýza soukromého prožívání času a reality obsahuje kritický osten (vědomí potřebuje hranice), Bergsonův idealismus odmítá prožitky ohraničovat. Naopak stojí na tvrzení, že svoboda spočívá v ponoru do propasti já, kde jednotlivé prožitky, respektive jejich intenzity volně přecházejí jedna v druhou. „Svobodní jsme zkrátka tehdy,“ trvá na svém Bergson, „když naše činy vyvěrají z celé naší osobnosti, když ji vyjadřují, když vykazují nedefinovatelnou podobnost s naší osobností, jakou někdy nacházíme mezi dílem a umělcem.“ A uzavírá: „Svobodný čin se utváří v čase, který plyne, a nikoliv v čase minulém.“

Kyvadlové pravidlo

Poslední citát je slovo do pranice, řekli by socio­logové Braudelova střihu a leckterý historik. A koneckonců i zmíněný Hegel, který podmiňuje svobodu hlubokým porozuměním času coby kultivovatelné schopnosti reflektovat minulé činy. Svobodní jsme podle něj jedině tehdy, jsme­-li schopni napřít pohled do minulosti, aniž bychom jí propadli – přibrzdit a ohlédnout se zpět, aniž bychom klopýtli. U Hegela také platí, že čím svobodnější jsme, tím jsme rozumnější, a naopak. Měřítkem rozumu je pak společenská zodpovědnost: vidět v událostech více než sebe. A jednat podle toho.

S podobnou myšlenkou přišel současný německý teoretik práva Rainer Maria Kiesow, který nedávno navštívil Prahu. Během své přednášky se opřel do těch, kteří hlasitě označují současnou politiku Benjamina Netanjahua v Palestině za genocidu. Kiesowova kritika je prostá: než prohlásíme postup Izraele v Gaze za genocidu, musíme si pár let počkat. Možná patnáct, možná dvacet, možná padesát. Zkrátka pravda činu je pomalá, „trvá to s ní dlouho“. Navíc genocida je právně vzato prokazatelná až ve chvíli, kdy je ex post doložen záměr spáchat ji. Tváří v tvář zprávám o utrpení Palestinců se chce proti těmto úvahám o pravdě v tempu longue durée protestovat. Není pak pomalost komplicem pachatelů těch nejhorších činů? Jenže co je to čin, ptá se Kiesow. A odpovídá si: činy bez norem nejsou ničím. Soudci proto užívají metodu, již lze shrnout jako „kyvadlové pravidlo“. Co kdo udělal, pochopíme tak, že postupně, s rozvahou, loudavě poměřujeme čin různými právními předpisy. Tu ho přibližujeme té normě, tu vzdalujeme oné – jako se kyvadlo pohupuje mezi dvěma extrémy své neviditelné dráhy.

Vnitřní Bartleby

Právo je procesem rozhodování o tom, co se stalo; a zároveň – a ještě spíše – procesem odkrývání povahy činu jako takového. Je na Palestincích páchána genocida? Právě a zejména zločin zločinů si vyžaduje dlouhý proces vyšetřování, tvrdí Kiesow. Snad. Jeho kyvadlové pravidlo nicméně má širší platnost. Netýká se jen práva, nýbrž nadhledu. A nadhled není totéž co nadřazenost či přehlíživost. Právo je čtení zločinu, hermeneutika jednání. Žádá si čas. Když ho nemá, propadá prožitkům, tedy nespravedlnosti. Soudce, který se rozhoduje stejně rychle, jako zločinec jedná, je špatný soudce. Horká hlava zločince vždy musí stát proti chladné hlavě zástupce zákona. Rychlost jejich rozhodování a jednání někdy dělí i dekády. La longue durée proti la durée – trvání společnosti versus trvání individua.

Představa soudce pendlujícího se zločinem na bedrech mezi jednotlivými právními předpisy – představa takřka kafkovská – ukazuje dvě věci. Za prvé, spravedlivé uvažování bezprostředně souvisí s vnímavostí vůči různým vrstvám a rychlostem času. Ne tvářit se, že čas nás míjí, aniž bychom to vůbec museli zaznamenat, žádné nadčasové já, ale naopak důsledné vážení času spíše jako sdílené okolnosti než vlastních prožitků – tak lze shrnout pravidlo právního pendula. Když Kiesow uzavíral svou pražskou přednášku, dal vyčerpanému publiku najevo, že by se to celé dalo ukázat na příkladu Melvillova písaře Bartlebyho. Jeho „raději ne“ ovšem není jen právní korektiv, ale mocná vnitřní cézura hodnocení skutečnosti výhradně podle vlastního úsudku. Vytváří prázdné místo, jež lze zaplnit jedině společným časem, dlouhým trváním. Bartleby z hlediska byrokratického aparátu a valné většiny čtenářů selhal. Z hlediska spravedlivé společnosti by to ale byl soudní úředník z nejpovolanějších.

Autorka je filosofka a redaktorka časopisu Host.