Ví se, že akcelerovaná společnost má akcelerované názory. A prožívá je intenzivněji než kdy dříve. Žijeme bergsonovský čas, la durée bergsonienne, tedy čas individuálního trvání, prožitek, který temporalizuje. S přihlédnutím k francouzskému historikovi Fernandu Braudelovi se zdá, že la longue durée, čas dlouhého trvání, který čeká, než se vysloví k tomu, co prožíváme, naopak ze zrychleného světa mizí. Jako by délka lidského života byla pro longue durée příliš krátká a události ve světě příliš rychlé, než aby bylo možné takové „zdržené“ trvání přijmout za vlastní časový a morální základ. Anebo přece?

Čas jako prožitek

Esejem Čas a svoboda (1888, česky 1947) francouzského filosofa Henriho Bergsona prochází kritika vědeckých teorií i proustovské inspirace spojené s vnitřními světy. Ústřední pojem trvání znamená kvalitativní proměnu subjektivních stavů, jež jsou neslučitelné s kvantifikačními prostředky „vědeckého“ času. Bergson kritizuje pozitivistické tendence převádět kategorii času na kategorii prostoru, neboli určovat čas pomocí jednotek, jež umožňují pořádat prostor a slouží k jeho měření. Podle Bergsona je takové převádění zkreslující, neboť pomíjí fakt, že tempus je především identifikace niterných procesů s těmi vnějšími. První druhým dodávají obsah – proměnlivou intenzitu prožívání. Trvání čili čas tak nakonec není nic než tekutost…