Xerodoth Sigmius, svérázný básník publikující verše v mnoha tuzemských literárních časopisech a autor sbírek poezie Tak akorát čas jít domů a Lidi, nebuďte kreténi!, které vyšly v roce 2023, loni vydal svou první prózu s názvem Inge si pomyslela, že je to vlastně smutné. V novele popisuje cestu fantaskním prostředím na jednu vzdálenou louku – ale také je možné, že nás vede reálným, a přece šíleným světem někam mnohem blíž.

Všechno je k smíchu

Díky svému kapesnímu formátu by se kniha dala zařadit do knihovny hned vedle autorových sbírek poezie. Nicméně formát rozhodně není jediným rysem, který Sigmiusova novela sdílí s jeho básnickými knihami. Jazyk ani témata nezapřou autorův volnomyšlenkářský přístup k popisování reality, jeho sarkastický suchý či hořkosladký humor či sklon k výrazné lyrizaci textu.

Vševědoucí vypravěč nám v er­-formě v osmnácti kapitolách – přičemž některé tvoří jen několik veršů – předkládá obraz surreálného světa, který obklopuje titulní postavu. Vyprávění je plné groteskních bytostí a absurdních událostí, jež často nijak nesouvisí s dějovou linkou a prostě jen tak existují v prostoru papírového panoptika. Pokud však ustojíme nápor šílenství, vedle kterého blednou i psychedelické výplody Tima Burtona, možná pod skořápkou tohoto podivného kindervajíčka objevíme příjemné překvapení. Součástí všednodenního života hrdinky jsou kouzelná žába plynně mluvící maďarsky, horká linka provozovaná Mužem, jenž ví všechno, nebo kočka, která se intenzivní meditací snaží proměnit v misku kuřecího vývaru. To všechno Inge pozoruje ze svého oblíbeného místa na lavičce, zatímco srká veganské „cruelty­-free“ víno a neví, co se životem: „Nic jiného v životě nepotřebovala (…) Uzamkla se ve své magické bublině, skrze niž vnímala věci kolem.“

Absurdita a fantasmagoričnost jsou zde podávány s naprosto vážnou tváří. Na jedné straně se tak posiluje dojem, že celý příběh, hlavní postava, a dokonce i autor jsou jednoduše k smíchu, na straně druhé se vnucuje metaliterární otázka, proč autor knihu vůbec psal.

Co si Inge pomyslela?

Zprvu text působí jako koláž složená z portrétů lidí a popisů rozličných aspektů světa, který přes všechny bizarnosti svým fungováním podivně připomíná ten náš, případně z krátkých epizod, v nichž se Inge pohybuje po okolí svého bydliště nebo místech navlas stejných. Zhruba v polovině knihy se ovšem hrdinka – protože nemá nic lepšího na práci – vydá s jednookým a beznohým dvanáctiletým Augustem na výpravu s cílem najít jeho rodnou louku. Závěr, ke kterému tato cesta nevyhnutelně směřuje, nicméně může leckoho překvapit.

Události, jež se v příběhu přihodí, však vlastně nejsou důležité. Hlavní postava a její okolí se totiž takřka neovlivňují. Inge okolní dění zpravidla jen pozoruje, do ničeho příliš nezasahuje, nikoho nezachraňuje, o nic se nesnaží. Může žít ve své hlavě i bez okolního světa a svět zase své problémy vyřeší i bez ní: „Věci se vždycky nějak stanou. A dopadnou. Spousta lidí to někam dotáhla hlavně tím, že neměli v plánu vůbec nic!“ Ať už Inge udělá cokoli, či neudělá nic, vesmír se bude nadále ubírat vlastním směrem a dříve nebo později na Inge zapomene, stejně jako mnoho věcí zapomíná sama Inge. A právě vtíravý pocit bezvýznamnosti a nevyhnutelnosti zapomnění je společný všem bizarním obrazům, které před nás kniha staví.

Město předtuch

Autor Inge si pomyslela, že je to vlastně smutné se nás ovšem nesnaží o ničem přesvědčit. Nepíše manifest a nesnaží se o zesměšnění konkrétních jevů. Místo toho naprosto férově zesměšňuje úplně všechno, někdy očima vypravěče, jindy z pohledu Inge, která ovšem sama nemůže uniknout vlastní absurditě ani vypravěčovu sarkasmu. Spíše než kousavou satiru tak kniha představuje intimní, lehce pesimistickou alegorii života v dnešní společnosti z perspektivy někoho, kdo je jeho nedílnou součástí: „Nové město. Město pre­-duchů. Město předtuch… Vidina práce, záznam v něčím plánování. Kšeft. Budoucí urbanistický upír vysávající finance, energii a naději vlastních obyvatel, aby mohl růst a vytvářet iluzi, že žijí v místě, o němž odmalička snili, ačkoli jejich sny byly směřovány přesně k tomu, co je jen dalším městem.“

Kniha, jež se dotýká mimo jiné plytkosti a elitářství politiků, monotónnosti života v době pozdního kapitalismu či úzkostné letargie dnešní mladé generace, čtenářstvu nicméně nakonec alespoň pootevírá dveře k jakémusi happy endu. Jistě je možné si závěr vyprávění vyložit i jinak, sám ale věřím, že se Inge na konci své cesty přece jen cítila jinak než dříve. Že se do bezpečí zažitých stereotypů přese všechno nevrátila nedotčena tím, co s Augustem na společné výpravě prožila, neboť „v ten malý okamžik, který ani nepostřehla, k ní doputovalo vše, co zapomněla, aby to znovu zmizelo někde mezi jejími myšlenkovými pochody v podobě nepolapitelného letmého pocitu“. V odevzdaneckém postoji, že všechno pomine a bude zapomenuto, a tedy to vlastně ani nemá smysl prožívat, můžeme najít alespoň tuto drobnou trhlinu.

Autor studuje bohemistiku.