Do Prahy se vracíte už poněkolikáté, jaký k ní máte vztah? Je něco, na co se vždy těšíte?

Do Prahy jsem poprvé přijela ještě před sametovou revolucí. Bylo mi tehdy asi sedmnáct a v tomto věku jsou všechny zážitky hodně silné. Pozorovala jsem, jak se tato pro mě nová kultura snaží nalézt jakousi kontinuitu, a to ve mně zanechalo hluboký dojem. Od té doby jsem tu byla snad padesátkrát. Praha pro mě představovala dveře do střední Evropy, aniž bych musela do Polska. Tam jsem se poprvé vydala mnohem později. Jedna část mé rodiny totiž pochází z Polska a druhá z ukrajinské části Haliče, kam se chystám z Prahy odjet a něco tam natočit. Můj dědeček žil v Praze deset let, než se odstěhoval do Francie, ale to jsem se dozvěděla až po letech. Blízká je mi i česká literatura, mám k ní důvěrný vztah. Například Svatby v domě pro mě byly zcela zásadní četbou, dále Jan Zábrana a z poezie zejména Vladimír Holan. Vlastně pokaždé, když jsem v Praze, navštívím jeho dům.

Tentokrát jste tam už byla?

Samozřejmě, vždy je to ta první věc.

V předchozí filmové tvorbě – ve snímcích Proces, Praha 1952 a Disidenti. Tvůrci svobody – se věnujete i historickým tématům spojeným s Prahou. Jak jste se rozhodla točit o těchto událostech?

Cítím zvláštní zaujetí revolučním rokem 1989. Shodou okolností jsem sametové revoluci jako dospívající přihlížela, což ve mně vzbudilo touhu dozvědět se víc. Proto vznikl film o disidentech. Navíc mě obecně zajímá stu­­dium komunismu v různých zemích. Moje okolí se mi smálo, že příběhy disidentů už jsou „old story“, ale mně pamětníci, příběhy a dokumenty té doby pomáhají lépe vnímat aktuální dění – třebaže můžeme demokratickou transformaci v Česku v mnohém snadno kritizovat. Zajímám se také o působení Francouzské komunistické strany a příčiny její popularity. Komunistické přesvědčení totiž zdaleka nemusí být motivováno touhou někomu ubližovat. Důležitou roli nicméně hrálo objevení archivních záběrů v roce 2019 a vše dohromady se stalo podnětem k natočení filmu. Nehledě na to, že manipulované politické procesy jsou velkým tématem i dnes. Točit historické dokumenty pro mě však není jen vyprávění příběhu, ale pokus o předání něčeho, co nás s historií spojuje. Zejména díky své rodinné zkušenosti vím, že historie je živá, je nám stále nablízku a zároveň nás formuje. Samozřejmě nejen ona, díky bohu, ale naše velká část, o které často ani nevíme, je historií utvářena.

Příběh knihy Autobiografie jednoho domu vznikl nejdříve jako film. Jak se lišil přístup k dokumentárnímu materiálu z pozice filmařky a z pozice spisovatelky?

Už při natáčení jsem věděla, že chci vytvořit něco širšího než jen příběh o druhé světové válce. Ve filmu je to nemožné, byl by příliš dlouhý. Na jednu stranu tu tedy byla jistá frustrace, na druhou stranu mnohem hlubší pocit, který jsem měla hned zpočátku, tedy touha pokusit se zaznamenat příběh budovy v její úplnosti. Tehdy jsem pochopila, že stojí za to napsat dílo, které nebude pouhým odrazem filmu.

Název svádí k představě, že příběh o sobě napsal dům sám. Jaká byla jeho skutečná role během natáčení a psaní?

Budovu jsem točila jako postavu, ze které vše vycházelo, jako by z ní cosi vyzařovalo, a to cosi jsem se snažila zachytit jako hmotnou matérii – tak jsem ji ve filmu vystavěla, chápala a natáčela. Dvojsmysl v názvu knihy pak poukazuje na cestu, kterou při psaní následuji. Způsob, jakým pozoruji všechny prostory, tedy i Paříž a její budovy, je intimně spjat se způsobem, jakým vnímám trajektorie rodin v těchto místech.

Sama sebe se v knize ptáte: Dá se psát sbíráním klasů? Narážíte tím jednak na biblickou postavu Rút a jednak na nevyhnutelnou neúplnost skládanky, kterou psaním tvoříte…

Zajímá mě koncept paběrkování, který je se starozákonní postavou Rút spojený. Mám ráda i řadu děl, u kterých nejde o paběrkování, jako spíš o stavbu katedrály. Ale třeba dílo Georgese Pereca bych za paběrkování považovala. Různorodé prvky dávají vzniknout ucelenému dílu, zároveň ale neztrácejí nic ze své jedinečnosti. Tento princip figuruje v dokumentární tvorbě, ale řekla bych, že také v poezii. V té sbírání klasů funguje jako princip náhody, náhodného vyprávění. O představě, věci, skutečnosti, osobě. Já sice nikdy poezii nepsala, hodně ji však čtu. A myslím, že paběrkování živí literární představivost. Takže ano, sběrem klasů psát můžeme.

V textu se věnujete principu vrstvení, zakrývání, ale také seškrabávání a drolení, což je silně spojené se smyslovým vnímáním. Jaké nejhlubší smyslové vzpomínky si z domu č. 209 v ulici Saint­-Maur odnášíte?

Když jsem například ve sklepě objevila vyryté podpisy, bylo to opravdu silné. Tuto citlivost k vrstvám a vrstvení vnímám nejsilněji v Paříži, kde jsem vyrůstala. I v Praze devadesátých let došlo k enormním změnám. A možná jsem tu proměnu vnímala lépe jako někdo, kdo v Praze nebydlel. V prostředí, kde se denně pohybujeme, postřehneme změny mnohem hůře. Já ale porovnávám Prahu se svými vzpomínkami z roku 1989. Zčásti ji zničil masový turismus, ale určité čtvrti – třeba Vinohrady, kde jsem se včera procházela – ve mně i dnes vyvolávají cosi zvláštního.

Kdybyste měla psát o konkrétním místě v Praze, které by to bylo?

Přesnou adresu vám neprozradím, ale byl by to jeden dům ve Vlašské ulici.

V díle jsou patrné různé přístupy k traumatizujícím vzpomínkám. Jak s takovými tématy během rozhovorů pracujete?

Jsem mnohem mladší, a tak jsem ty příšerné skutečnosti, jež zažili pamětníci, nezakusila. Nicméně otázka židovské perzekuce zatížila rodiny na několik generací dopředu. Prožívám to s nimi zevnitř, mám k nim pocitově blízko. Dokázala jsem tak rozpoznat, kde mají své limity, kdy se se mnou cítí dobře, o čem chtějí nebo nechtějí mluvit. Řekla bych, že pro ně bylo důležité vědět, že se o mě mohou opřít. Že mezi námi vznikla vazba, díky níž jsme o některých věcech skoro ani mluvit nemuseli. Ve filmu používám metodu rekonstrukce bývalých domovů za pomoci malých objektů, které pamětníci stavějí do pozic, v jakých si je pamatují. Funguje to skoro jako arteterapie nebo podobné postupy, které aplikujeme na děti. Pracovat s konkrétními předměty je pro ně jednodušší. Díky nim všechno to utrpení dokážou lépe pojmout.

Zmínila jste vazbu mezi příběhem a vlastní rodinnou zkušeností. Mohlo psaní či natáčení fungovat jako druh terapie?

Ne. Pokud se tvorba přímo nezabývá otázkou úzkosti či trápení a jejich přeměnami, nemůže nikdy fungovat jako terapie. Chci tím říct, že psaní díky bohu není terapií, to by jinak byla trochu nuda. Nemyslím si, že literatura je tu proto, aby utěšovala čtenáře nebo toho, kdo ji píše. Má věcem dávat jejich tvar. A my ji máme sdílet, pokud možno co nejuniverzálnějším způsobem.

Kniha je protkaná reflexemi cizí i vlastní paměti a její (ne)spolehlivosti. Jak přistupovat k paměti domu a jeho zdí? Jak probíhalo „sloupávání tapet“ v jednotlivých bytech a myslích obyvatel?

Na začátku byla potřeba historického bádání. Následné sloupávání vrstev je spíše otázka intuice, náhlého záblesku. Jde mi hlavně o tuto dialektiku. Paběrkováním sice nikdy nevytvoříte stoprocentně komplexní a vyčerpávající výstup, ale dostanete se k detailům, které vám buďto přinesou odpovědi, nebo nikoliv. Je těžké to popsat. Při citlivém sbírání klasů je to často nějaké světlo, vnímání, setkání, jedná se zkrátka o velmi heterogenní zkušenost. Existují různé metody, můžeme k tomu například přistoupit jako Perec, sednout si do kavárny a systematicky popisovat, co se před ní děje. Moje původní zadání spočívalo v oné budově. Od té chvíle vše probíhalo jako každodenní řemeslná práce.

Říkala jste, že z Prahy pojedete natáčet na Ukrajinu. Jedná se o nějaký konkrétní projekt?

Nevím, to se teprve uvidí. Hodlám natáčet rodné město mé babičky a vesnici mého dědečka. Bydleli na jihu od Lvova, dědeček pocházel z Karpat. Uvidíme, co z toho bude.

Chtěla byste někdy natočit nebo napsat fikční příběh?

Natočit ne. V dokumentárním filmu je mi dobře. Ráda pracuji se skutečnými příběhy lidí, které poznám. A pokud bych teoreticky natočila fikční film, bylo by to s neherci nebo amatéry, takové setkání je pro mě hodnotnější. V literatuře to je ale něco jiného. Sama ráda čtu fikci a nějakou jsem už pro sebe také napsala. Třeba se k tomu někdy vrátím.