Hrdinkou Triku, poslední prózy Mariji Stěpanovové, je spisovatelka, která opustila svou rodnou zemi pro zvěrstva, jež tato země páchá za svými hranicemi, ale i uvnitř, a jezdí teď po Evropě po čteních a festivalech. Více než o své tvorbě však před cizím publikem na jeho přání svědčí o své domovině, respektive proti ní. Nic v současnosti nepíše, za spisovatelku se už ani nepovažuje, na druhou stranu nic jiného pořádně neumí a pohybem v prostoru alespoň vyplňuje čas. Nejraději by před tím vším utekla, ale nedaří se jí najít ani indicie vedoucí ven z banální únikové hry, kam ji zavede náhodný spolucestující, natožpak z vlastního života. I kdyby se nakonec přidala k cirkusu, kde by se každý večer nechávala v černém sarkofágu rozřezávat na kusy a pak zase zázračně scelovat, dál by to byla ona se svou minulostí, jen v červených šatech po zem a s podivnou opeřenou čepicí na hlavě. Nic by to v zásadě neměnilo.

Žila jsem s tou tenkou prózou celý loňský rok, kdy jsem ji opakovaně četla, pomalu překládala a sama přitom jezdila po čteních a festivalech a čím dál častěji si na ulicích navštěvovaných měst – tak zoufale podobných, že je s odstupem času na fotografiích ani nerozeznávám –…