Hrdinkou Triku, poslední prózy Mariji Stěpanovové, je spisovatelka, která opustila svou rodnou zemi pro zvěrstva, jež tato země páchá za svými hranicemi, ale i uvnitř, a jezdí teď po Evropě po čteních a festivalech. Více než o své tvorbě však před cizím publikem na jeho přání svědčí o své domovině, respektive proti ní. Nic v současnosti nepíše, za spisovatelku se už ani nepovažuje, na druhou stranu nic jiného pořádně neumí a pohybem v prostoru alespoň vyplňuje čas. Nejraději by před tím vším utekla, ale nedaří se jí najít ani indicie vedoucí ven z banální únikové hry, kam ji zavede náhodný spolucestující, natožpak z vlastního života. I kdyby se nakonec přidala k cirkusu, kde by se každý večer nechávala v černém sarkofágu rozřezávat na kusy a pak zase zázračně scelovat, dál by to byla ona se svou minulostí, jen v červených šatech po zem a s podivnou opeřenou čepicí na hlavě. Nic by to v zásadě neměnilo.

Žila jsem s tou tenkou prózou celý loňský rok, kdy jsem ji opakovaně četla, pomalu překládala a sama přitom jezdila po čteních a festivalech a čím dál častěji si na ulicích navštěvovaných měst – tak zoufale podobných, že je s odstupem času na fotografiích ani nerozeznávám – všímala vývěsek s nápisy Escape Room. Jako bych už nežila s tou prózou, ale v ní. Místnosti, do kterých se mohl člověk nechat dobrovolně zavřít, aby po stanovenou dobu s pomocí drobných nápověd hledal východ, byly téměř všude a naléhavě lákaly ke vstupu. A podobně jako v hrdince Stěpanovové i ve mně budily dojem, že nejde o pouhou zábavu, že samy jsou místem úniku. Jako by se do nich dalo vejít a jednoduše zmizet. Užuž jsem u dveří pod jednou takovou cedulí mačkala zvonek. Ale ruku jsem odtáhla. Že je ten dojem mylný, přede mnou stačila zjistit už ona hrdinka.

Znovu se mě zmocnil před pár týdny, když jsem chodila po placaté Vídni mezi masivními historickými budovami, jež byly k nerozlišení. Na rozdíl od hrdinky Stěpanovové jsem nikdy neměla ve zvyku plánovat předem své cesty, tím spíš ne pracovní, do nezvolených destinací a pořizovat si soupis pamětihodností či atrakcí, které bych neměla minout. Ať jedu kamkoli, prostě se procházím, tak jako tak dorazím na hlavní náměstí, na centrální třídu, ke katedrále, k paláci, a tam, jakmile uvidím davy turistů, zase rychle zahýbám do nějaké boční ulice, která mě vyvede pryč. Neustále hledám únik a pohledem přejíždím po fasádách domů.

Na žádný nápis zvoucí do Escape Room jsem tentokrát nenarazila. Zato jsem si všimla černobílého plakátu, v jehož pravém spodním rohu se krčila dívka v puntíkovaných šatech s odhaleným bokem, druhým přitištěná k oprýskané zdi. A ještě dřív, než jsem zaostřila na písmena, věděla jsem, že tu fotografii dobře znám. Dlouho jsem si ji prohlížela vedle řady jiných od téže autorky, když jsem před šesti sedmi lety překládala první prózu Mariji Stěpanovové Památce paměti. Byla v ní kapitola částečně věnovaná americké fotografce Francesce Woodmanové, která na svých snímcích zobrazovala ženské tělo – často své vlastní, i když ne nutně, převážně obnažené, mnohdy jen jeho fragmenty a nezřídka s odvrácenou, zakrytou či chybějící tváří. A toto tělo jako by věčně unikalo z prostor starých opuštěných domů, v nichž bylo zachyceno, leckdy v pohybu a rozmazané, jako by to byl pouhý přízrak, který se co nevidět rozplyne. S jistou skepsí Stěpanovová psala o tom, jak zpětně kritika v tomto motivu mizení, který provází všechny snímky, viděla především předzvěst předčasné autorčiny smrti, její sebevraždy ve dvaadvaceti letech, ale sama dodala, že „když se na ty fotografie člověk dívá, jen těžko v něm nevyvolávají touhu rozpustit se, dočista splynout s nabídnutým rámem, interiérem nebo krajinou“. I ve mně ji vyvolávaly, jak jsem si připomněla, když jsem se dívala na ten plakát, který zval na výstavu stovky fotografií Francesky Woodmanové do Albertiny. Okamžitě mi došlo, že jsem tak konečně našla svou skutečně únikovou místnost, přesněji celých pět místností, na jejichž stěnách visely maličké snímky mizející autorky a jejích přítelkyň.

Ze tří dnů strávených ve Vídni mám v telefonu jen jednu fotografii – fotografii černobílé fotografie Francesky Woodmanové. Je na ní prosklená skříň jako z nějakého přírodopisného kabinetu. V levé horní části volavky a paví peří, v pravé kachny zabrané bez hlav a na polici pod nimi útočící liška. V levé spodní části zuřivý mýval, v pravé se tísní bezvládné ženské tělo s hlavou vypadlou z pootevřených dvířek. Chtělo by se ji zastrčit a dvířka za­­­­mknout. Chtělo by se samu sebe do té prosklené skříně s vycpaninami zastrčit. Ať si útočí mývalové a lišky, na mě nemůžou.

Autorka je rusistka.