Americká, a tím pádem i globální populární hudba by se ubírala zcela odlišnou cestou, kdyby se na její podobě nepodepsaly původně afroamerické žánry od blues a rokenrolu přes disko a R’n’B až po hip hop a techno. V poslední době tuto skutečnost výrazně reflektoval soundtrack filmu Hříšníci (Sinners, 2025; viz A2 č. 11/2025), který tematizuje sílu blues i svým dějem. Bluesman jménem Preacher Boy disponuje magickou mocí západoafrických pěvců­-vypravěčů grio­tů a svým umem probouzí duchy minulosti i budoucnosti. Místní tančírnu tak jeho přičiněním zaplavují tanečníci národa Guro, jamující funkový kytarista i rappeři s DJskými pulty. Není to poprvé, co se režisér Ryan Coog­ler ve spolupráci se skladatelem Ludwigem Göranssonem rozhodli pro anachronické zachycení hudby africké diaspory.

Při přípravě Cooglerova afrofuturistického blockbusteru Black Panther (2018) se Görans­son vydal se senegalským muzikantem Baabou Maalem na turné po Africe, aby nasbíral inspiraci. Zkušenost jej přiměla zkombinovat klasickou filmovou instrumentaci s africkými perkusními nástroji a sbory zpívajícími v xhoštině či fulbštině. Souběžně s tím Coogler požádal rappera Kendricka Lamara, aby dal spolu s dalšími umělci dohromady moderní soundtrack v žánrech hip hopu a R’n’B. Zdánlivě nesourodou směs nakonec ocenili jak diváci, tak americká filmová a hudební akademie. To nejspíš zapříčinilo následnou vlnu obdobných stylově rozmanitých alb doprovázejících nejen komiksové snímky, ale i filmovou biografii Freda Hamptona Jidáš a černý mesiáš (Judas and the Black Messiah, 2021).

Coogler s Göranssonem tak Hříšníky de facto navázali na trend, který sami odstartovali. Filmové hudbě sice vévodí autentické dobové nástroje typické pro bluesmany a folkaře první půlky 20. století, ale postupně se stále více ozývají elektrické kytary nebo dokonce scratching vinylových desek. Anachroničnost těchto prvků přitom symbolizuje projevy nadpřirozených sil, jejichž vlivem čas ztrácí svoji linearitu. Před našimi zraky se odvíjí čas posvátný, v němž se všechny temporální roviny odehrávají najednou a cyklicky.

Písňový soundtrack v tomto ohledu zachází ještě dál. Bluesové instrumentály zde znějí spolu s vokály se znatelným autotunem, spirituály doprovází bicí automat a do žánrových skladeb pronikají echa stylů z jiných dob. Právě tyto okamžiky nejlépe vystihují cestu vedoucí od prapůvodní africké hudby, již si do Nového světa přivezli černí otroci a která se pod vahou historických okolností transformovala do současné populární muziky.

Afroameričané ovšem nejsou jediná menšina, jež ovlivnila povahu mainstreamové kultury. Upírský antagonista se ve filmu se odvolává na svůj irský původ a připodobňuje osud svých krajanů k černochům. Není úplně mimo – bez přičinění Irů by nejspíš nevznikl bluegrass, který se propsal do folku a country. Ani tento fakt však zloduchovi nepomůže k tomu, aby ho Afroameričané přizvali do tančírny, kam jako nemrtvý bez povolení nesmí vstoupit. Tato mytická překážka má hlubší implikace. Bílému hudebníkovi je vstup zapovězen, poněvadž v dějinách Spojených států obyvatelstvo vždy ze všeho nejvíce spojovala i rozdělovala rasa. Afroameričané si do hnízda bělošskou kukačku jen tak nepustí, neboť na základě dosavadních zkušeností vědí, že každý projev shovívavosti bývá potrestán a že je lepší nesdílet nic s nezasvěcenými.

Hudba v Hříšnících představuje rituální moc bezmocných. Preacher Boy, jak jeho přezdívka napovídá, podobně jako další afroameričtí hudebníci vzešel z církevního prostředí, ale v závěru se náboženství zříká ve prospěch múzy. Jeho otec kazatel považuje bluesovou kytaru za satanášův nástroj, čímž evokuje známou legendu o Robertu Johnsonovi, který měl zaprodat svou duši peklu. Ostatně také Johnsonovi následovníci od bluesmanů po rappery museli upsat duši ďáblu – akorát že neměl rohy, ale světlou kůži, kravatu a nahrávací studio. Písně africké diaspory se totiž proměňují, ale to, kdo na nich profituje, zůstává posvátně neměnné.

Autor je překladatel.