Ti, kdo nevyrůstali v určitých českých regionech, o fextech neboli zmrzlících, nezmarech či zmražencích dost možná nikdy neslyšeli. Je to s podivem, poněvadž jejich inkarnace v Erbenových Svatebních košilích (1853) nebo v Olbrachtově Nikolu Šuhaji loupežníkovi (1933) známe všichni. Pokud vám archetypální spojitost mezi těmito dvěma díly uniká, nic si z toho nedělejte. Stejně jako většina mytologických bytostí i fexti za sebou mají dlouhou historii sémantického větvení a jejich různorodé diskursivní obrazy se mnohdy vyvíjely nezávisle na sobě. Kde se u nás ale vzali?

Fest kugelfest

Přestože dostupné zdroje pokládají fexty za celoevropský fenomén, přičemž vypichují především Německo a Švédsko, konkrétní zmínky o takto pojmenovaných revenantech z (nezahnívajícího) masa a (chrastících) kostí aby jeden pohledal. Pravděpodobné se zdá, že české fexty inspirovala germánská mytologie, podobně jako Erbenovy Svatební košile vycházejí z Lenory (1774, česky 1806) preromantika Gottfrieda Augusta Bürgera, a že tuzemští fexti přímo navazují na bájné bytosti, jakou je německý Wiedergänger či Nachzehrer, případně severský draug či haugbúi. Žádné z těchto pojmenování ovšem neobjasňuje, jak se do českého jazyka dostal cize znějící výraz fext. Časopis Naše řeč uvádí ještě varianty fex, fekst, fajks, feks a fest, patrně odkazující k německému (wund)fest ve významu nezranitelný, ale už nevysvětluje, jakou má toto slovo souvislost s nemrtvými.

Záhodolog Aleš Česal v ezoterické a notně fantasmagorické publikaci Utajené dějiny Čech (2001) přichází s neuvěřitelným tvrzením: vzhledem ke kanonizačnímu zázraku neporušené mrtvoly svaté Ludmily je prvním fextem u nás vlastně babička knížete Václava. O něco méně přitažená za vlasy je Česalem zmíněná spojitost mezi fextovskou nezranitelností a takzvaným pasovským kouzlem nebo uměním. Pasovský kat Kaspar Nei­thardt údajně před třicetiletou válkou prodával žoldákům cedulky s okultními zaříkávadly napsanými netopýří krví, které měly své majitele uchránit před zastřelením. I z toho důvodu mnozí hledají původ slova fext v přívlastku kugelfest neboli neprůstřelný.

S ohledem na to můžeme nástup fextů dát do souvislosti s rozmachem palných zbraní a považovat je za protějšek čarostřelců (Frei­schützen), jejichž výstřely se nikdy neminuly cílem. Stejně jako se ve fenoménu zombie odrážela hrůza z toho, že otroci budou muset svým pánům sloužit i po smrti, do představy fextů se promítla realita třicetileté války: jednak strach vojáků ze smrti zastřelením, jednak zkušenost s ohromným množstvím mrtvých, ať už padlých, nebo obětí epidemií a hladomorů.

Pověsti od kosti

Není náhodou, že nejvíce pověstí o fextech pochází z oblasti mezi Orlickými horami a Českomoravskou vrchovinou, kde se vlivem klimatických podmínek (a jimi zapříčiněného zmýdlovatění či vyschnutí tkáně) v určitých případech mrtvoly rozkládaly obzvláště pomalu. V některých českých regio­nech se proto pro fexty vžilo spíše označení zmrzlík a na Moravě zase zmraženec či omraženec. Jednalo se o přirozeně zakonzervované mumie, jež bývaly vystavené v kostnicích a místní jim vymýšleli jímavé životní osudy. Lokální legendy pojednávají o mumifikovaných tělech, jež kdosi nebojácný kvůli sázce nebo z rozmaru vynáší z márnice ven, nezřídka k juchání v nejbližší hospodě. Takové husarské kousky většinou nekončí dobře – narušení posmrtného klidu se nevyplácí. Jindy se hrdinové podobných pověstí pokoušejí fexty připravit o cennosti, údy či kosti, anebo jim naopak oživlí mrtví chtějí ublížit.

Obdobné příběhy byste podle knihy Martina Stejskala Labyrintem míst klatých (2011) našli nejčastěji ve východních, ale tu a tam i středních Čechách a na Vysočině. Na totožném území se ale vyprávělo i o nezranitelných živých fextech z období třicetileté války v řadách vojáků i civilistů, které se většinou podařilo zabít až skleněnou nábojnicí, vystřeleným knoflíkem nebo jinými nezvyklými způsoby. Jan Jůna v Pověstech o fextech v Čechách I. (2019) popisuje, jakým způsobem se z běžných smrtelníků fexti stávají. V prvé řadě jmenuje narození v „košilce“, tedy v plodovém obalu nebo se dvěma pokožkami, jednou šupinatou. Porodní báby pak měly za úkol tento obal či pokožku buď nechat vysušit, nebo zašít dítěti do podpaží. Jiným k přerodu stačilo konat v životě výjimečně špatné, nebo naopak mimořádně dobré skutky. Přeměna však mohla být také výsledkem kletby, požehnání či působení magického amuletu.

V západních Čechách v blízkosti Rakovníku a Rokycan existují zkazky o čarodějích schopných učinit fexty i z běžných lidí a také o mužích, kteří získali fextovské schopnosti tím, že nosili kolem krku oprátku z oběšence. Tito nesmrtelní už na sebe nebrali jen podobu zachovalých mrtvol či nesmrtelných žoldáků, ale i myslivců, pytláků a všelijakých lapků. Posléze docházelo k syntéze představ o zachovalých mrtvolách a nezranitelných vojácích. Výsledkem byly legendy o nešťastně zamilovaných padlých, jejichž duše nedojde pokoje, dokud se jejich láska nenaplní. Ačkoli jsou tyto syntetické narativy podle všeho nepůvodní, dlouhodobě fascinovaly nejrůznější autory, protože umocňovaly už tak silně protiválečné vyznění fextovských příběhů milostným motivem.

Poslední fext

Erben sice v kontextu Svatebních košil fexty nezmiňuje a v komentáři k baladě odkazuje spíše na Lenoru a slovanský folklór, ale vezmeme­-li v potaz autorův miletínský původ, zdá se krajně nepravděpodobné, že by se o nich nikdy nedoslechl. V původním vydání Pohádek a pověstí našeho lidu (1882) narazíme na příběh z Rychnovska s názvem O fextoj, který líčí osud ženicha odvlečeného dráby na vojnu přímo ze svatby. Po smrti se vrací domů jako fext a přestává terorizovat místní až v okamžiku, kdy ho kněz oddá s jeho zestárlou nevěstou. Podobně Miloš V. Kopecký v Bájích a pověstech z Čech (1959) zaznamenává osud fexta, jenž se vrací z války domů, aby zjistil, že se jeho láska mezitím provdala za jiného.

Kuriózní jsou zkazky o příjemně voňavých fextech, z nichž jednoho měli objevit poddaní Rudolfa II. v základech brandýského zámku. Jakousi (bohužel ojedinělou) fextku prý zase roku 1848 vyhrabala na hřbitově na pražské Skalce skupina mladých obrozenců v čele s Karlem Sabinou, načež ji zanesli do hostince U Zlaté váhy k posouzení komisi vedené Františkem Palackým.

Další zmínky o fextech můžeme najít v románu Bludné duše (1879) Václava Beneše Třebízského nebo v povídce Ztracené slovo (1909) Růženy Jesenské. Edvard Brynych v povídce Diamantek (1881) vzpomíná fexty, od nichž „odrazí se každá koule“ a kteří nápadně připomínají schopnosti Olbrachtova Nikoly Šuhaje. František Čečetka v románu Bílá hora (1927) zase vyobrazuje fexta strašícího na krchově.

V některých převyprávěních najdeme nečekané variace. Třeba Jan Morávek v románu Zpáteční voda (1947) líčí charakter polovičního fexta. Nezbedné pověsti (1977) Václava Čtvrtka uvádějí na scénu vamberského fexta, jenž se pokouší vampýrsky svést kovářovu milou. Pověsti Královédvorska (2004) Lenky Antošové líčí život zmrzlíka Šimona, který vedle klasické nezranitelnosti disponuje schopností přimrazit nepřátele k zemi.

Mimoto fexti pronikli i do fantasy a sci­-fi v dílech jako Fext, stín temnot (1996) Václava Semeráda, Modrá krev (1999) Daniely Míčanové, Sequor trahentia fata (2005) Františky Vrbenské nebo Satanovo jaro (2005) Zdeňka Pošívala. Za posledního fexta prohlásil surrealista Pavel Řezníček básníka Karla Šebka, jenž zmizel v roce 1995 a později o něm vznikl studentský filmový portrét Poslední fext (2002).

Autor je překladatel.