Kdokoli se alespoň trochu zajímá o současnou českou hudební žurnalistiku, nemůže neznat jméno Miloše Hrocha. Jeho texty se objevují nejen v A2, na webu Radia Wave a v dalších českých tištěných i online periodikách, ale také v zahraničních médiích, jako jsou The Wire nebo The Quietus. Před mnoha lety byl například jedním z prvních, kdo v češtině psali o dubstepu. Nedávno svou pozornost zaměřil na první třetinu devadesátých let, období tekutých významů a nových hodnot, které měly českou kulturu a společnost poznamenat na dlouhou dobu dopředu, a výsledkem je publikace Šeptej nahlas. Český shoegaze mezi Východem a Západem.

Hudba z jiného světa

Kniha mapuje polozapomenutou kapitolu dějin české populární hudby, vlnu kytarovek zahalených do oparu efektů a doprovázených éterickými vokály. Shoegaze je hudba jakoby z jiného světa. Jeho čelní interpreti a interpretky (žen figurovalo v tomto žánru poměrově více než v mnoha jiných scénách) už nenavazovali oční kontakt s publikem, ale – třeba i v černých brýlích – fixovali špičky svých tenisek nebo semišových polobotek. To jim umožňovalo jednak kontrolovat komplikované kombinace pedálových efektů, jednak skrýt rozervanost či rozpaky, případně příznaky drogového rauše. To jsou charakteristiky scény, v níž několik českých kapel možná paradoxně a navzdory kulturní izolaci, za kterou zdaleka nemohl jenom předlistopadový režim, sehrálo minimálně v evropském prostoru celkem významnou úlohu. Hroch ve své knížce sleduje pět z nich – Toyen, Ecstasy of Saint Theresa, Here, The Naked Souls a Sebastians – a dává jejich tvorbu do souvislosti především s produkcí britských kapel jako My ­Bloody Valen­tine nebo The Jesus and Mary Chain.

Šeptej nahlas je krásná knížka s tematicky skvěle zpracovanou obálkou. Autor si zaslouží uznání především za to, jak citlivě se mu podařilo slovy vystihnout nejen pocity spojené s hudbou, ale i hudbu samotnou – kytarové vazby, hluky či zvukové stěny. Historicky významná je interpretace specifické zkušenosti středních a vyšších tříd. Ta se projevila v až romantickém étosu umělce čnícího vysoko nad lidskou masou, který je v shoegaze implicitně přítomný. Výraznou třídní determinantu má i důraz na volný čas, vyplněný buď zvukovým hračičkářstvím, anebo tripováním, případně kombinací obojího. Třída se do českého shoegaze propsala také v rovině vzdělání, hlavně pokud jde o znalost angličtiny, propojení s mezinárodním prostředím a orientaci v něm. Hroch se přitom neomezuje jen na pražské prostředí: jedna z kapitol je věnována hanáckému Vyškovu, odkud pocházela kapela Here.

Úvod do českých drug studies

Publikace má širokou pramennou základnu (kromě archivního psaného a obrazového materiálu autor čerpal i z rozhovorů s aktéry českého shoegaze), některým čtenářům ale mohou chybět poznámky a reference. Ty by mohly pomoci i budoucím badatelům, kteří by chtěli na Hrochovu práci v budoucnu navázat. Překvapit může i sled kapitol nebo to, že autor řeší svou pozicionalitu až v samotném závěru textu. Svěžím dojmem působí vzpomínky jednotlivých muzikantů, například barvitý a zcela uvěřitelný popis tripu dvou členů kapely Sebastians: hudebníci během intoxikace splývali s kvetoucími stromy a padaly na ně úzké uličky pražského centra. Hrochova kniha tak může sloužit i jako úvod do českých drug studies, které jsou ve vztahu ke kultuře a jmenovitě hudbě v českém prostředí stále ještě v plenkách.

Podobně jako vyprchala atmosféra britského druhého léta lásky (1988–1989), spojená s extází a acid housem, ale i s křížením elektroniky a kytarovek, i u nás specifický vibe „sametové změny“ brzy vyvanul. Česko (a hlavně Praha) v této době těžilo z orientalistických fantazií, spjatých se stereotypem svobodomyslnosti a kulturního experimentátorství, ale čerpajících i z kulturního vzepětí během přestavby na konci osmdesátých let. Shoegaze se ve druhé třetině devadesátek zvolna rozplynul v ambientu či dalších experimentálních hudebních směrech a na zhruba dvě dekády upadl v zapomnění. Od poloviny desátých let 21. století pak zažívá novou vlnu zájmu: začaly vznikat neoshoegaze kapely a projekty, současně se díky streamovacím platformám oživil zájem o dřívější nahrávky, které zase posílily pamětnickou kulturu. Díky ní se otevřela díra na trhu. A tu kniha Miloše Hrocha zaplnila způsobem, který si zaslouží respekt.

Autor je kulturní historik a spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

Článek vznikl v rámci projektu Vyjednávání o revoltě v české a slovenské postsocialistické transformaci, podpořeného Grantovou agenturou České republiky (GA24­-12087S).