Vydavatelství Blue Lizard, které původně vzniklo pro potřeby svého zakladatele, pilného tvůrce ambientní elektroniky Michala Kořána, rádo sahá i do archivů jiných tuzemských tvůrců „hudby klidné síly“. Bandcampové tituly, kterých je přes dvě stovky, bývají často doplněny limitovanými edicemi hezky vypravených CDR.

Kolekce Message from the No Man’s Land v květnu připomněla padesát let od prvního koncertního vystoupení dua Jiří Durman a Miroslav Posejpal. Křest „trojvýpalku“ v DVD boxu s graficky profesionálně odvedeným bookletem proběhl letos v červnu formou poslechového pořadu a besedy – zdravotní stav Jiřího Durmana totiž už návrat ke koncertování vylučuje.

Instantní kompozice

„Na začátku byl altsaxofon a kontrabas a touha zahrát na ně všechnu hudbu světa,“ napsal Durman v jedné z řady ineditních publikací, v nichž duo reflektovalo svou tvůrčí cestu. Výchozí instrumentář se výrazně rozrostl, z dvojice tu a tam bylo trio, nicméně páteří desítek let společné hudební cesty dua Durman/Posejpal zůstalo usilování o něco, co by se zčásti dalo shrnout charakteristikou z téhož sešitku, z nějž jsme citovali i v předchozím případě: „simultánní multiinstrumentální instantní kompozice“.

Poslední dvě slova, někdy nahrazovaná spečeninou „komprovizace“, značí touhu překročit hranice toho, co se obvykle rozumí termínem improvizovaná hudba. Kompozice v sobě nese jiný typ přemýšlení v čase než zcela spontánní hraní a usiluje o vybroušený, jaksi „uzavřený“ tvar. Durman s Posejpalem, kteří svůj první koncert odehráli v duu prý proto, že ostatní hráči plánované kapely zkrátka odpadli, se rozhodli vydat na cestu právě za tímto tvarem. Z jejich nástrojů se začala linout hudba, jež byla stoprocentně improvizovaná, zároveň se ale vyhýbala jazzovým jistotám a díky pečlivé volbě nástrojových kombinací překvapovala barvami. Dechař Durman kromě nejrůznějších saxofonů, klarinetů a fléten sáhl i po akordeonu a harmonice, Posejpal vedle kontrabasu rozezníval violu, cello, kytary (vedle akustické a basové i speciální devatenáctistrunnou), klavír i harfu. Oba hráli na řadu perkusí od bubnů přes gongy a zvony až po marimbu. V archivech hudebníků se našly i návrhy autorských hudebních nástrojů.

Uvedený výčet může evokovat zvukový galimatyáš, v tvorbě dua ale není pro zmatek, přehlcenost a pokusy s mícháním nesourodých ingrediencí místo. Ta hudba je pozvolná, pečlivě artikulovaná, vždy ukotvená v pevných harmonicko­-melodických základech a navzdory tomu, že v ní současně znějí vždy jen dva nástroje, téměř orchestrálně sytá. Jedním z kréd dvojice ostatně bylo improvizovat tak, aby zvuk a architektura výsledku evokovaly promyšlenost komorní kompozice. Výsledek můžeme považovat za hudbu dvou současně znějících hlasů a tyto hlasy promlouvají řečí zcela nezávislou na obvyklém slovníku „sólování“. Napětí je nepolevující, tempo vždy pomalé, byť některý z hlasů na chvíli zrychlí.

Jazyk pro dva

Dva hlasy, to už je řeč. Řeč jako metafora toho nejcennějšího, čeho se Durman s Posejpalem snažili dobrat. Řeč soběstačná, neukotvená v čase a očekáváních „scény“ (byla­-li jaká?), řeč živá pro ty, kdo ji používají, a čím dál esoteričtější pro nezasvěcené – tedy pravý opak dveří otevřených komukoli. Improvizace Durmana s Posejpalem se odehrávala za zavřenými dveřmi a prohlubovala se introspekcí a hlubokým dialogem, zpřesňováním a pozvolnou artikulací umělecké vize. Nic není samozřejmé, neurážejme tedy nic tím, že tomu samozřejmost pohodlně přisoudíme. Jistě, Jiří Durman i Miroslav Posejpal se účastnili improvizačního cvrkotu třeba v sestavách IQ+1 a Prague Improvisation Orchestra, jejich tvůrčí těžiště ale bylo jinde než v publikovaném pokusnictví, k němuž improscéna často hrdě tíhne.

Nešlo jim ovšem o naplňování představy à la these, nýbrž o neustálý dialog mezi hudební, estetickou a intelektovou stránkou věci. Co funguje? Za jakých podmínek lze ideální situaci replikovat? Jak vymezit pole, aby improvizace byla funkční, a jak připravit kadlub, aby v něm z tekutosti hudby vznikl jednolitý tvar?

Koncertní scény, na nichž Durman s Posejpalem vystupovali, byly z velké části scénami organizovanými okruhem Jazzové sekce, stejně důležité ale bylo hraní a nahrávání v soukromí. Díky svým občanským zaměstnáním měli oba umělci k dispozici rozsáhlý nástrojový park Státní opery a jako svatyni s nádherným dozvukem rotundu Šternberského paláce. V místě, kde ticho je hmatatelným plátnem pro uvážlivé zvukové tahy, rozkládali svůj arzenál podle neustále precizované teorie hracího pole, aby měli všechny tvůrčí prostředky pohotově. Přemýšleli v rovinách entropie a duality, kreslili si plánky a zamýšleli se nad „koany“, k nimž je bádání přivedlo. Textový „výstup“ by měl být čten stejně pozorně, jako je vnímána samotná hudba dvojice, jedním dechem ale dodávám, že ta dokonale obstojí sama o sobě.

Kurt Vonnegut napsal, že „samouk často dosáhne znalostí, které kromě něj nikdo nemá“. V případě dua Durman/Posejpal tento výrok sedí bez vonnegutovské ironie.

Nekontinuita

V ideálním světě by se posluchač s tvorbou dua seznamoval vedle pódií i prostřednictvím řady nahrávek – alb vydávaných v pravidelných intervalech. To se v předrevolučním Československu většině tvůrců nedařilo, ani vlna nahromaděné energie a materiálu, která přišla s počátkem devadesátých let, ale dílo Durmana a Posejpala nepřinesla. Snad i proto, že v letech 1988 až 2004 duo neexistovalo a o reedice se starali převážně sami hudebníci.

V roce 1985 tehdejší trojčlenné sestavě, v níž na další perkuse hrál Miroslav Kodym, vyšlo u britského labelu Leo Records elpíčko Hidden Voices se záznamem koncertu v Žatci. Leo Feigin, který značku založil, byl sovětský emigrant, věděl tedy, že se za železnou oponou vyplatí pátrat po jedinečných, často skrytých hlasech – za světovou proslulost mu ostatně vděčí Ganělin Trio.

Po kazetě Zpráva ze Země nikoho z roku 1990 dvojici vyšly první nahrávky až po comebackovém roce 2004, obvykle ve vydáních limitovaných na nejbližší posluchačský okruh. Je škoda, že se jedenáctialbový soubor Forgotten Memories (2003) nedočkal důstojnější podoby, než je vypalovaná edice. Širší veřejnost měla možnost seznámit se s Durmanovou a Posejpalovou tvorbou díky 2CD In the Circles of Time – Duomusic 1977–2012 (2012), vydanému v Polí5, a v posledních letech také díky produkci vydavatelství Blue Lizard, které své tituly směřuje především do online sféry downloadů a strea­­­mingu. Zdánlivě samozřejmý luxus sledovat vývoj tvůrců v téměř reálném čase (a tedy bez vědomí, kam se jejich tvorba posune za pár let) ovšem tyto nahrávky samozřejmě nabídnout nemohou. Archeologie je hezká věc, ale…

Autor je šéfredaktor online magazínu HIS Voice.