Stalinův generální plán rekonstrukce Moskvy z roku 1935 počítal s tím, že staré čtvrti padnou za oběť „modernizaci“. Začaly mizet stavby z předchozích století, ulice se narovnávaly a rozšiřovaly tak, aby vznikl symetrický, téměř hvězdicový půdorys (později opředený pověstí, že je rozeznatelný i z kosmu). Praktické změny infrastruktury představovaly velkolepou kulisu; skutečným cílem bylo vytvořit monumentální scénu, zosobnění moci Sovětského svazu. Komplex Sedmi sester, mrakodrapů rozesetých po širším centru Moskvy, měl představovat paláce pro dělníky a sovětskou inteligenci. Zároveň ale tyto budovy (v ruštině nazývané „vysotky“) sloužily jako memento vítězství nad chao­sem občanské války a symbol nové imperiál­­ní identity. Našly své místo i ve vizuální kultuře. Monumentální architektura se pravidelně objevovala na poštovních známkách, plakátech nebo v sovětských filmech, často ve zcela prázdných kompozicích – bez lidí, bez zasazení do provozu, bez života. Šlo o obraz ideálního světa, kde vládne geometrie a řád. Například v sérii sovětských známek z padesátých let zachycujících Sedm sester je Moskva zobrazena jako prázdná metropole, kde se obrovské budovy tyčí do nebe, ale ulice pod nimi zejí prázdnotou – jen monument a stát.

Spojení i utrpení

Po druhé světové válce se stal monumentální styl exportním artiklem sovětské moci a rozšířil se do dalších metropolí socialistického bloku. V Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku, Lotyšsku a jinde začaly vyrůstat mohutné administrativní komplexy, kulturní paláce, stadiony i sochařské dominanty, které kopírovaly estetiku stalinského klasicismu. Varšava získala v letech 1952–1955 svůj Palác kultury a vědy, oficiálně prezentovaný jako „dar“ Sovětského svazu, za jehož návrhem stál Lev Rudněv, architekt, který předtím pracoval na moskevských sestrách. Praha jeho obdobu obdržela roku 1956 v podobě hotelu International (dříve Družba) v Dejvicích. V Rize se stal symbolem sovětské éry Dům kolektivních farmářů, přetvořený na Lotyšskou akademii věd, dokončenou v roce 1958.

Tyto stavby měly nejen reprezentativní význam, ale fungovaly jako materiální důkazy nové „lidové moci“ a ideového spojení mezi národy východního bloku. Architektura tak zrcadlila jiné nástroje politické komunikace. Za výstavbou se však skrývalo obrovské lidské utrpení. Na moskevských sestrách, včetně hlavní budovy Moskevské státní univerzity, pracovalo přes deset tisíc dělníků, z nichž mnozí byli vězni gulagů či váleční zajatci. Při budování Paláce kultury a vědy ve Varšavě byli nasazeni političtí vězni a nuceně pracující, a ani lotyšský případ se neobešel bez pracovních táborů. Za monumentálnost se tak platilo nucenou prací a systematickým porušováním lidských práv.

Paměť překrytá betonem

Kromě „vysotek“ se z ruské metropole do socialistického bloku šířily i další trendy. Ve Varšavě kolem Paláce kultury a vědy nebo v Praze při stavbě hotelu International široké osy a otevřené prostory zdůrazňovaly monumentálnost staveb. Později, v sedmdesátých letech, přišla z Moskvy direktiva týkající se výstavby sportovišť s vysokou kapacitou ve všech hlavních městech svazových republik. Každá metropole nad 400 tisíc obyvatel podle ní měla disponovat objektem pro nejméně deset tisíc diváků. Nešlo sice o formální zákon, ale o součást ideového rámce, který se promítal do státní výstavby. V Praze tuto roli mohl plnit Strahovský stadion – původně sokolský, ale ve své poválečné podobě už určený hlavně pro spartakiády. V Tallinnu vznikl koncem sedmdesátých let Linnahall, sportovně­-kulturní komplex postavený u příležitosti olympijských her v Moskvě. Ačkoliv výstavba nebyla přímo součástí olympiády, proběhla s podporou centrální vlády v době, kdy město překročilo hranici 400 tisíc obyvatel a mělo na stadion „nárok“. Podobné stavby nesly estetické i politické znaky své doby: otevřenost, monumentalitu, ideologickou loajalitu.

Z urbanistického hlediska často docházelo k radikálním zásahům. Celé čtvrti byly zbourány, aby vznikl dostatečný prostor pro plánovanou dominantu. V některých městech zmizela stará centra úplně, jako by jejich existence narušovala ideál nového člověka. V řadě případů byla historická paměť doslova překryta betonem. V Tallinnu například ustoupila výstavbě Linnahallu celá rybářská čtvrť, která dříve tvořila organické pobřeží města. Rybářské lodi a dřevěné domky vystřídala monumentální brutalistní geometrie.

Vítězství nad minulostí?

V Rusku tyto urbanistické zásahy zůstávají dodnes zvláštním zdrojem hrdosti a sentimentu starší generace. I když mnozí z jejích příslušníků v těchto prostorách nikdy nežili ani je prakticky nevyužívali, vnímají je jako symboly síly, pořádku a nové identity. Citlivost k monumentálním stavbám tak přežívá a stále ovlivňuje pohled na městský prostor. Například stanice moskevského metra, často přezdívané „podzemní paláce“, nejsou pouhými dopravními uzly. Mramor, zlacené lustry a sochy připomínají královské síně a vytvářejí iluzi, že vstupujete do svatyně socialistické budoucnosti. Mezi nejznámější stanice patří Komsomolskaja se svými mozaikami a Majakovskaja, kde futuristické stropy evokují propagandistické představy vítězství nad minulostí.

Monumentální sochy tvořily další vrstvu architektury moci. Většinou šlo o anonymní figury vojáků, hrdinných matek či partyzánů, jejichž těla neměla žádný individuální příběh. Nejvýraznější z nich, Rodina­-mať zovet! (Matka Vlast volá!) ve Volgogradu, dokončená v roce 1967, se stala ikonou sovětského heroismu a dodnes funguje jako nástroj státní paměťové politiky v podobě přehlídek, pietních aktů a oficiálních návštěv. Podobné figury vznikaly po celém východním bloku: série Aljošů, betonových vojáků shlížejících z výšin na města v Bulharsku, Estonsku nebo v bývalém Československu, měla být trvalým připomenutím „osvobození“. Po roce 1989 jsou tyto monumenty nežádoucí. V Maďarsku vznikl Memento park, kde jsou sochy socialistické éry shromážděny a vystaveny jako materiální pozůstatky minulého režimu. Estonsko přesunulo svého bronzového vojáka z centra Tallinnu na vojenský hřbitov, což v roce 2007 vyvolalo diplomatickou krizi i kybernetický útok z Ruska. V Česku mnoho soch zmizelo bez větší pozornosti. V Litoměřicích byl pomník Čest a sláva Sovětské armádě, který stál v centru města, až v roce 2025 přesunut do depozitáře a rozložen na díly, což znovu vyvolalo diskusi o zachování takových památek (jiné zůstaly v parcích nebo u hřbitovů jako tichý kompromis). Ideologické symboly se tak proměnily ve vizuální šum ztracený v krajině, který na sebe znovu upozornil až po plošné invazi Ruska na Ukrajinu.

I přes nejistotu a chudobu jsou monumenty zdrojem hrdosti mnoha Rusů. Vnímají je jako symbol národní identity a nostalgie po „velkém“ Rusku, i když ono „velké“ bylo často spíše propagandistickým a architektonickým konceptem režimu.

Tento paradox odráží složitý vztah Rusů k vlastní historii, moci a utrpení. Monumentální architektura není jen památníkem minulosti, ale i symbolem emocí, nadějí a konfliktů, které dodnes v ruské společnosti rezonují. Sociologické studie ukazují, že vztah k těmto stavbám se liší podle generací a regionů. Starší lidé vnímají tyto monumenty jako symboly stability, zatímco mladší generace a obyvatelé vzdálenějších regionů země si je často spojují s represí a ztrátou kulturní identity.

Osudy soch a zmíněných budov dokládají, že jejich význam nekončí odstraněním z veřejného prostoru či tichou ignorancí. Přestože ztratily svou ideologickou moc, nadále rezonují v kolektivní paměti a politických konfliktech. Zvlášť v kontextu současné války. Sochy stejně jako architektura odrážejí „velké ideje“ ruského státu a jeho ideologii v průběhu 20. století a jejich šíření napříč východním blokem. Obyvatelé nově okupovaných zemí k nim často neměli žádný vztah, což u současníků platí ještě víc – na rozdíl od Rusů, kteří si těchto symbolů mnohdy stále váží.

Autorka je komparatistka.