Ulrich Seidl převzal na Letní filmové škole cenu Asociace českých filmových klubů a uvedl některé ze svých filmů, mimo jiné pod názvem Zlé hry (Böse Spiele, 2023) nově sestříhanou verzi svého diptychu Sparta (2022) a Rimini (2022), v níž dva původně samostatně uvedené, avšak souběžně natáčené snímky propojil. První vypráví o pedofilovi, druhý o vyhaslém zpěvákovi, který si vydělává jako gigolo se zaměřením na starší dámy. Seidlovy náměty se často odvíjejí od dvojího života a dotýkají se nekonvenčních témat, ale přesto je jeho tvorba nesmírně citlivá, jakkoli se tato citlivost skrývá pod cynickou a dosti syrovou slupkou.

S humorem, leč bez posměchu

Seidl při realizaci svým aktérům nepíše dialogy, před kamerou jim záměrně nechává volnost. „Ve svých filmech hledám pravdu. Pravda je pro mě pořád to samé. Ale těch pravd může být zároveň víc. Protože když něco dělám nebo vidím, jde o mou perspektivu, odráží se v tom moje zkušenost, moje vnímání společnosti,“ říká a dodává, že roli tu hraje též duch doby. „Zeitgeist je něco, co určuje pravdu, ale zároveň je ta pravda ideologizovaná. A to mnohdy vede k tomu, že filmy se pak snaží představovat nějaký lepší svět, ale to je vlastně zkreslení a v tom smyslu zároveň i obelhávání diváků.“

Seidlovy filmy pojednávají o těžkých a smutných věcech, ale vždy jsou zároveň vtipné, byť se nikdy nevysmívají protagonistům brodícím se bahnem mizérie, naopak se smějí spíše s nimi. „Bez humoru by to, co dělám, dělat nešlo. Nicméně humor v mých filmech, to není nic napsaného, připraveného. Vzniká samovolně, a když už organicky vznikne, samozřejmě ho tam nechám,“ popisuje svou tvůrčí metodu. I když spoléhá na syrovost a netradiční, spontánní herectví, zároveň jde o precizního analytického tvůrce. Inscenuje v pečlivě statických kompozicích, jeho filmy mají jasně daný rytmus. Při tvorbě je na sebe přísný: „Třeba psaní pro mě není snadné, nejsem spisovatel. Snažím se psát hlavně ráno a vyžaduje to silnou disciplínu. Další fáze procesu už jsou radostnější.“ Sám o sobě často říká, že je perfekcionista. „To ale neznamená, že se uzavřu sám do sebe. Neustále pracuji s lidmi. Jsem spokojený až ve chvíli, kdy výsledek odpovídá mé představě. Je třeba být důsledný a neustále vše revidovat,“ upřesňuje.

Zahořklost

Seidlovo vyprávění se odvíjí od vrstvení konfliktů, snad vůbec nejdůležitějším prvkem je pro něj konfrontace. Nikoli však laciná, se snahou šokovat. Díky tomu, že nahlíží do intimního prostoru aktérů a postav, se dostává k podstatě i širším souvislostem. Opakovaně se navrací k motivům stáří, turistiky, mísení kultur, identity, případně sleduje bizarní lidské koníčky. Tam, kde by se dalo velmi jednoduše sklouznout k exploataci, umí být Seidl kritický, jít do hloubky. Neustále kritizuje západní civilizaci a konfrontuje ji s jejími vlastními hodnotami. Pracuje s několika paralelními liniemi, mnohdy rozdělenými do více filmů, jež spolu vzájemně komunikují. Obecně je jeho portfolio podnětné vnímat ve vzájemném a navzájem se rozvíjejícím kontextu.

Filmů Ulricha Seidla si velké festivaly začaly všímat až s přelomem milénia, kdy tvůrce přešel k hranému filmu a mezinárodně se prosadil svou druhotinou Psí dny (Hunds­tage, 2001). Od té doby je jeho tvorba pravidelnou součástí Berlinale, Cannes i Benátek. Na své snímky se však zpětně dívá, jenom když opravdu musí. Stejně tak ho moc nezajímá sledování nových titulů jiných autorů. „Za poslední dobu jsem nic neviděl. Čím je člověk starší, tím méně se dívá na filmy. Na rozdíl od toho, když je mladý a neustále něco sleduje. S postupem času jsem se stal vybíravějším a vybíravějším,“ přiznává.

Přitom však kromě své autorské činnosti také produkuje díla mladších filmařů. Zmínit můžeme například němý groteskní horor nasnímaný na 8mm kameru Děti mrtvých (Die Kinder der Toten, 2019), drama o dívce putující pěšky napříč kontinenty směrem k domovu Lilian (2019) nebo sžíravou satiru o boháčích Veni Vidi Vici (2024). „Producentem jsem hlavně proto, abych podporoval mladší kolegy. Nabízím jim pomoc zejména při psaní scénáře. Jinak se ale do jejich vize snažím nezasahovat,“ objasňuje Seidl svůj vklad. V Berlíně a ve Vídni také přednášel, jako pedagoga si však sám sebe dlouhodobě neumí představit. „Je ale samozřejmě velmi uspokojivé, když se nová generace inspiruje vaším tvůrčím přístupem a smýšlením,“ podotýká.

Na současné festivalové pole se ovšem dívá značně hořce. „Doba se velmi změnila. Na důležitých velkých festivalech už umělecká kvalita není jediným kritériem. Hledí se na politické aspekty a korektnost. Často se v soutěži najdou filmy vybrané především kvůli tématu, ne pro svou kvalitu,“ konstatuje. ,,Při žádosti u fondů nezáleží na umění, ale na tom, co si doba žádá. Když budete mít film o migraci nebo jej natočila žena, podporu od fondů pravděpodobně dostane snáze. Dříve byla měřítkem pouze kvalita,“ domnívá se. Seidl v tomto ohledu zastává konzervativní a v mnohém zavádějící názor, jejž je těžké fakticky podpořit. Zakládá jej na osobních zkušenostech. Politika navíc byla součástí dění na festivalovém okruhu prakticky odjakživa. Ale rozhodně to není zahořklost člověka, jehož dílo by už nemělo co říci. Naopak, jeho snímky jsou opakem jakékoli usedlosti, nehledí na trendy, a přitom promlouvají o aktuálních tématech se směsí citlivosti a přesnosti, která ho stále řadí k předním evropským tvůrcům.

Při otázce, zda se tyto údajné změny nějak dotýkají jeho tvorby, odpovídá: „Já se tím ovlivnit nenechám. Mladší generace na to ale hodně hledí. Mají strach, že budou snadno napadnutelní, když něco nevyobrazí takzvaně správně.“ I přes toto zkreslující a značně selektivní tvrzení je ze Seidla cítit, že nenaskakuje na tendenční a bezmyšlenkovitou vlnu nadávání na potřebu diverzity, ať už etnické, nebo tematické, kterou bychom našli snad pod každým příspěvkem na sociálních sítích. Jeho přemýšlení nad problematikou má hlubší a nosné kořeny, byť zatěžkané zbytečným lamentováním. „Jestli je něco korektní, můžeme snadno zpochybnit. Umění má říct něco o světě, o tom, jaký je. Ne o tom, jak bychom si přáli, aby vypadal,“ říká.

Přímo k věci

Seidlovy filmy se dlouhodobě dotýkají složitých etických otázek a rýpou do společenských bolístek. I proto byly vždy přijímané rozporuplně. „Dlouhou dobu jsem byl v Rakousku silně kritizován. Nikdy jsem se však kritice nebránil, musel jsem ji přijmout. Až v posledních letech se to změnilo,“ reaguje Seidl na některé mediální skandály, jež však většinou po­­ukazovaly spíše na nepochopení tabuizovaných témat samotných filmů. Výjimkou je nejčastěji skloňovaná kauza z natáčení Sparty, kterou poprvé reflektoval Der Spiegel. Německý týdeník napsal, že během natáčení filmu v Rumunsku docházelo k necitlivému zacházení s dětskými herci, přičemž rodiče dětí prý nevěděli, že ve filmu vystupuje postava pedofila. Seidl obvinění popřel. Pouze připustil, že při rozhovorech s rodiči se vyhýbal slovu pedofilie kvůli obavě, že by rodiče získali dojem, že Seidl chce přímo s dětmi točit sexuálně zabarvené scény. Takové záběry ve filmu skutečně nejsou. Následně došlo k několika vyšetřováním. První zahájilo Sdružení rakouských režisérů, druhé Rakouský filmový institut, který Spartu spolufinancoval. Dále se zapojila i rumunská policie. Žádná obvinění se nepotvrdila, jakkoli tato debata o etice v umění je stále relevantní a takzvaně na stole.

Seidlovo dílo je bytostně nekonformní, učí nás skrze nepříjemné věci poznávat svět. Jde proti normám a konvencím, avšak přímo k věci. Narušuje stereotypy a vždy de facto implicitně klade otázku, jaké hranice umění může a má překračovat. Je potřeba, aby podobné pochybnosti zůstaly nadále předmětem diskuse.

Autor je filmový publicista.