Pořád splétáme příběhy, abychom si jimi k něčemu pomohli, aby něco, co bychom si přáli, povstalo k bytí. Závěr předvolebního léta je pro takové úvahy stejně dobrý jako jiné časy.

Za příklad epického splétání věcí bývají dávány „rukopisy“ Zelenohorský a Královédvorský. Díla mystifikační, místy geniální, místy geniál­ně pitomá, a zároveň narativy, které uspěly v tom vyvolávání věcí do existence, o které tu jde. Vyvolává se tu národ. To naše, to domácí. To, co má nárok na epické dějiny, k nimž bychom se s vlastními příběhy bez konců a začátků mohli přimknout.

Nejdelší epickou skladbou Rukopisu královédvorského je báseň o třech stovkách veršů, nazývaná obvykle „Jaroslav“ podle Jaroslava ze Šternberka, hrdiny, který na konci vpadne do děje a zachrání situaci tím, že zabije tatarského prince. Vojsko Tatarů, které předtím vpadlo na Moravu a plenilo okolí Olomouce, se obrací na útěk. Jediný násilný akt stačí k eliminaci orientálního nebezpečí, jemuž ostatní aktéři básně – jiní čeští šlechtici, ale také Poláci či Uhři – dokázali vzdorovat vždy jen přechodně.

Báseň patří mezi základní stavební kameny mýtu „svatého Hostýna“, hory, na které „Máti boží divy tvoří“ a kde českomoravské vojsko nachází útočiště před pohanskou invazí. Zde se děje zázrak, při kterém Panna Marie v odpovědi na modlitby žíznících křesťanů sesílá nečekaný příval deště, tak oživuje vyschlý pramen na úbočí kopce a zároveň ničí tábor nepřátel. Očekávaná narativní struktura miráklu s ekologickým potenciálem však do konce básně nevydrží, Linda s Hankou vyprávějí jinak, chtějí jinou epiku. Osvěžení křesťané po prvotním vzmachu opět umdlévají a byli by bitvu prohráli, kdyby těsně před koncem Jaroslav nevykonal svůj čin.

Češi se tu jeví být národem holubičích válečníků. Střet s Tatary nevyprovokovali oni. Všechno je vina „Němců“, kteří zabili dceru chána Kublaje, když se ze zvědavosti vydala obhlédnout západní země. Básní se tu o konfliktu Orientu a Okcidentu, na vrchu Hostýně stojí varta Západu, který si nedovede poradit sám (přesvědčivé čtení „Jaroslava“ z tohoto hlediska nabídl ve druhém svazku diptychu Rukopisy královédvorský a v kultuře a umění z roku 2019 Reinhard Ibler). Svět Čechy zrazuje a útočí na ně, nutí je bojovat, a oni vítězí.

„Jaroslav“ se vnořil do podvědomí, kvasí tam všelijak a občas se vynořuje, nejen během „národních poutí rodin“ či při invokacích Čechů jako bojovníků s cizím nebezpečím, ale třeba i v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka. Nedaleko před místem, k němuž umírající spisovatel prózu dodiktoval, čteme, jak si Švejk v Haliči zkusmo oblékl ruskou uniformu, jako domnělý uprchlík byl následně zadržen rakousko­-uherskou hlídkou a zařazen do transportu válečných zajatců. Protagonista, který prakticky neustále hovoří, je tak zbaven své řeči jakožto hlavního nástroje k přežívání. Nerozumí mu ani maďarská eskorta, ani ostatní zajatci, příslušníci různých národů Ruské říše, Gruzíni, Čerkesové – a Tataři.

„‚Tak ty seš tedy Tatar,‘ soustrastně řekl Švejk, ‚ty jsi se vydařil. Pak mně máš rozumět a já tobě, když seš Tatar. Hm – znáš Jaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali. Znáš hostýnskou Panenku Marii? To se ví, že neznáš – ta byla taky při tom, však voni vás, kluky tatarský, tady v zajetí pokřtějí.‘“

Znejistěný Švejk se od obvyklých moritátů regresivně vrací k základní školní četbě, ale jeho promluvě nemůže být rozuměno. Epos o vojenském a morálním vítězství Čechů nad světem je užitečný jen pro domácí spotřebu.

„Kam bys chodil, celej svět sem přijde za tebou,“ říkali na přelomu milénia archetypální strejci v hospodě mladíkovi znalému Orientu („hodně jsem cestoval, Indie a tak“) v reklamě na pivo. „Ta pěna, to jsou alpský ledovce…“

Sleduji očima erozní rýhy hloubené do pískovce nekončícím pelotonem elektrokol. Do křoví zaznívají útržky hovorů o kvalitě různých all­-inclusive pobytů. Šnek leze po okraji plechovky jako po žiletce. Jaké by to bylo pěkné, kdyby ti lidé seděli doma a popíjeli lahváče!

Scházím do údolí, kde lidé činí právě to, a k tomu hodně mluví. Okny dovnitř začíná vcházet ten svět. Dým, prach a voda z roztátého ledu.

Autor je komparatista.