Pořád splétáme příběhy, abychom si jimi k něčemu pomohli, aby něco, co bychom si přáli, povstalo k bytí. Závěr předvolebního léta je pro takové úvahy stejně dobrý jako jiné časy.

Za příklad epického splétání věcí bývají dávány „rukopisy“ Zelenohorský a Královédvorský. Díla mystifikační, místy geniální, místy geniál­ně pitomá, a zároveň narativy, které uspěly v tom vyvolávání věcí do existence, o které tu jde. Vyvolává se tu národ. To naše, to domácí. To, co má nárok na epické dějiny, k nimž bychom se s vlastními příběhy bez konců a začátků mohli přimknout.

Nejdelší epickou skladbou Rukopisu královédvorského je báseň o třech stovkách veršů, nazývaná obvykle „Jaroslav“ podle Jaroslava ze Šternberka, hrdiny, který na konci vpadne do děje a zachrání situaci tím, že zabije tatarského prince. Vojsko Tatarů, které předtím vpadlo na Moravu a plenilo okolí Olomouce, se obrací na útěk. Jediný násilný akt stačí k eliminaci orientálního nebezpečí, jemuž ostatní aktéři básně – jiní čeští šlechtici, ale také Poláci či Uhři – dokázali vzdorovat vždy jen přechodně.

Báseň patří mezi základní stavební kameny mýtu „svatého Hostýna“, hory, na které „Máti boží divy tvoří“ a kde českomoravské vojsko nachází útočiště před pohanskou invazí. Zde se děje…