S dějinami české opozice proti takzvané normalizaci se stalo to, co se s dějinami podobných hnutí stává. Připomíná se především několik nejslavnějších jmen, hesel a textů, často podle toho, kým se stali jejich nositelé a autoři později. A došlo ještě k jiným paradoxům: zatímco pamětníci undergroundu vzpomínají na zastínění socialistickou částí disentu, dnes jako by se situace obrátila. Underground je mapován dlouhou řadou knih, konferencí, dokumentů i reedic; levicový disent, ve své době velmi významný, se naopak ocitá ve stínu.

Nadvakrát se to týká muže, který byl i v prostředí levicového disentu, jak se dnes často a rádo říká, „kontroverzní“. Jan Tesař se krátce po své emigraci odcizil velké části domácího disentu, ale i nově poznaného exilu, včetně sociální demokracie, jejíchž aktivit se krátce účastnil. V návaznosti na časopis, který vydával v Československu s Ladislavem Hejdánkem, Rudolfem Battěkem, Milošem Rejchrtem a dalšími, začal pod stejným názvem Dialogy publikovat nezávislou revui i ve Francii. Na časopisu se podílely i jiné výrazné hlasy, jako Zdeněk Vašíček (pod pseudonymem Petr Kvarda), Martin Hybler, Jaroslav Suk, Ivan Müller a další, Tesař byl ovšem spiritus movens Dialogů a vtiskl jim jejich – mezi exilovými perio­diky nezaměnitelnou – tvář.

Nejvýraznějším připomenutím této revue ze strany…