S dějinami české opozice proti takzvané normalizaci se stalo to, co se s dějinami podobných hnutí stává. Připomíná se především několik nejslavnějších jmen, hesel a textů, často podle toho, kým se stali jejich nositelé a autoři později. A došlo ještě k jiným paradoxům: zatímco pamětníci undergroundu vzpomínají na zastínění socialistickou částí disentu, dnes jako by se situace obrátila. Underground je mapován dlouhou řadou knih, konferencí, dokumentů i reedic; levicový disent, ve své době velmi významný, se naopak ocitá ve stínu.

Nadvakrát se to týká muže, který byl i v prostředí levicového disentu, jak se dnes často a rádo říká, „kontroverzní“. Jan Tesař se krátce po své emigraci odcizil velké části domácího disentu, ale i nově poznaného exilu, včetně sociální demokracie, jejíchž aktivit se krátce účastnil. V návaznosti na časopis, který vydával v Československu s Ladislavem Hejdánkem, Rudolfem Battěkem, Milošem Rejchrtem a dalšími, začal pod stejným názvem Dialogy publikovat nezávislou revui i ve Francii. Na časopisu se podílely i jiné výrazné hlasy, jako Zdeněk Vašíček (pod pseudonymem Petr Kvarda), Martin Hybler, Jaroslav Suk, Ivan Müller a další, Tesař byl ovšem spiritus movens Dialogů a vtiskl jim jejich – mezi exilovými perio­diky nezaměnitelnou – tvář.

Nejvýraznějším připomenutím této revue ze strany novodobé historiografie je odstavec ve studii Tomáše Zahradníčka o exilové sociální demokracii v knize Kristiny Andělové a kolektivu Pro nás dějiny nekončí. Politická práce a myšlení českého exilu (2023). Zahradníček s jistou dobromyslnou ironií charakterizuje časopis jako dílo sympatického samorosta a dodává, že se „s ubývajícími silami vydavatele časopis brzy dostal mimo čas politiky. Jeho příspěvky vycházely s takovými prodlevami, že už to ani nebylo pozdě, nýbrž jindy.“ Myslím, že je tu vystižen vztah většiny českých čtenářů k Tesařovým textům: existovaly pro ně, tak či onak byly nepominutelné, ale odehrávaly se „jindy“ – a také „jinde“. Ale vidím to odlišně než Tomáš Zahradníček: myslím, že jejich apel byl a je tak znepokojující, že bylo a je třeba je tak trochu vytěsňovat, umisťovat někam jinam a představovat jako cosi, co se odehrálo mimo svůj čas a prostor. Debatu, zda texty vyšly „pozdě“ nebo „jindy“, než měly, musím každopádně ponechat historikům. Důležité je především to, že tu stále jsou a vybízejí k dialogu, i když dnes už zcela jistě z jiné doby.

Jiný disent

Zatímco Tesařovy texty ze sedmdesátých let vyšly pod názvem Co počít ve vlkově břiše (2018, viz. A2 č. 23/2018) – doprovozeny sloganem „Jiný disent“ na přebalu –, texty z exilových Dialogů dosud znovu vydány nebyly. Kdyby se tak stalo, mohlo by být na přebalu napsáno „Jiný exil“. Proč?

Někteří se divili už onomu „jinému disentu“ – v čem přesně jiný? Z Tesařových esejů ze sedmdesátých let to šlo vyčíst dobře: spíše než o disent mu šlo o opozici, odpor proti režimu. Disent podle něj snadno hrozil stát se sektou s příchutí morální výlučnosti a nadřazenosti; opozice měla místo toho především vytvářet otevřené alternativní instituce: odbory, vzdělávací kursy, média a další. Hned v prvním exilovém čísle Dialogů shrnul Tesař svou představu o opozici v textu, který se hlásil nikoli k disentu a Chartě 77, ale k Deseti bodům z roku 1969, protiokupačnímu textu, na němž se podílel s Luďkem Pachmanem, Ludvíkem Vaculíkem, Rudolfem Battěkem, Václavem Havlem a dalšími. Tesařových Deset tezí proti krizi (Dialogy 1, 1983) označuje za základní problém hnutí izolaci od většiny společnosti. Za paradoxní dvojici příčin této izolace pokládal silnou pozici bývalých osmašedesátníků (jejichž vůdci politicky i mravně selhali v letech 1968 a 1969), ale také přílišný vliv skupin perzekvovaných režimem, které „vtiskly hnutí svůj pocit ghetta“ a zároveň ve snaze o jednotu uvnitř tohoto ghetta byly „původci morálního tlaku, který znemožňoval naplno psát o brzdící úloze bývalých privilegovaných“.

Tvrzení o „pasivitě“ většinové společnosti označil Tesař za urážku národa tváří v tvář barikádám ze srpna 1969. Zdůraznil respekt a úctu k menšinám, ale zároveň varoval hnutí před mentalitou menšiny, kterou na něj přenášejí i někteří západní spojenci ze své odlišné situace. V Československu platí, že „celá společnost žije v nesvobodě a její osvobození musí být naším cílem, nikoli jen prosazení třeba spravedlivých zájmů nějaké speciální sociální složky. Budováním ‚paralelních polis‘ toho nedosáhneme – historický název pro paralelní polis zní: ghetto.“ Otevřenost ke společnosti musí mít i praktickou podobu v zodpovědnosti účastníků opozice. S narážkou na Vaculíkův román Český snář (1990, samizdatem 1983) Tesař píše: „A považuje­-li se za samozřejmé, že opoziční spisovatel smí napsat a zveřejnit (v zájmu ‚pravdy‘ a v zájmu literární originálnosti) otevřeně o tom, kdo s ním spolupracuje na aktivitách, které jsou pronásledovány politickou policií, potom je těžko se divit, že se průměrný občan opozičníkovi vyhýbá, má­-li ho potkat na ulici.“ Na adresu Vaculíka samotného později (Dialogy 3, 1984) poznamenal: „Sympatizuju se všemi porobenými a nade všechno s rebely, konečně tedy i s ním. Proč se však nevzbouří sám a nejedná ze sebe sama, buďsi dobro či zlo? Potřebuje ďábla, jemuž se schovává pod sukně, aby našel odvahu pokřikovat oplzlosti na anděla?“

V důrazu na politické jednání a odpovědnost pokračoval Tesař i v dalších textech. Časopis zveřejňoval praktická doporučení Jaroslava Suka pro aktivní opozici a pod rozverným názvem Rada pozorným milencům samizdatových písařek (Dialogy 1, 1983) zveřejnil návod na výrobu cyklostylu, s doporučením podloženým Tesařovou zkušeností z domova, že cyklostyly lze také krást. Českým čtenářům dále pod názvem Receptář Dr. An. Archa (Dialogy 2, 1983) časopis zpřístupnil debatu o západoněmecké knize z prostředí anarchistické subkultury, v níž se doporučuje vyhýbat se práci simulací zdravotních potíží (ovšem s varovnou poznámkou, že citované návody nelze bezproblémově přenést do reálně­-socialistické situace). Ještě v posledním čísle (Dialogy 9, 1986) jeden z anonymizovaných diskutujících v debatě na téma „V čem je síla Poláků?“ (a slabost Čechů) prohlašoval za jeden z hlavních problémů československé opozice nezájem disidentů o běžné občany, pomyslné „muže z ulice“ a disrespekt k jejich hodnotám. Podle diskutéra by „puritáni z opozice (…) považovali za jediné mravné a správné zorganizovat pro onoho muže z ulice kurs o tom, jak má být mravný (…) činnost značné části takzvaných opozičníků spočívá v onom kárání mravů zkaženého národa“.

Jiný exil

V čem „jiný exil“? Snad ne jen v tom, že se Tesař stihl během několika let rozhádat s většinou emigračních aktivit, Pavlem Tigridem a jeho Svědectvím počínaje a exilovou sociál­ní demokracií konče, a potvrdil tím svou pověst konfliktního člověka? Jiné bylo především úsilí o zásadní nezávislost. Potupná pozice českých exilových sociálních demokratů v Socialistické internacionále byla pro Tesaře stejně nepřijatelná jako tušené (dnes víme, že správně) napojení Tigrida na americké tajné služby. „Chudoba cti netratí. V emigračních podmínkách je chudoba naší hrdostí,“ psalo se v úvodním článku prvního čísla Dialogů nazvaném Západní samizdat. Časopis si našel podporu u skupiny francouzských trockistů kolem Pierra Lamberta, ale i na ní si udržoval značnou nezávislost. Na mnohá nedorozumění Tesař narážel i ryze prakticky: když v Dialozích vydal českou verzi své analýzy roku 1968 psanou pro Lambertovy soudruhy, musel připojit poznámku, proč režim označuje za „stalinistický“ i tam, kde je v českém prostředí běžné psát „komunistický“.

Neschopnost nezávislosti a absence silnějšího vztahu k domovu než k západním donorům a patronům podle Tesaře také odrážela dlouhodobý problém české politické kultury: „Češi nedoceňují emigraci a možno říct, že ne­umějí emigraci, protože neuměli revoluce“ (Dialogy 1, 1983). Tesař opakovaně zdůrazňoval, že pro každé opoziční hnutí v reálně socialistických zemích by měla být přirozeným partnerem především ostatní hnutí v těchto zemích. Řekl to velmi důsledně: vzhledem k podobným podmínkám a shodnému nepříteli by měla každá opoziční tendence z východního bloku dát přednost i politicky nejvzdálenějšímu partnerovi z reálně socialistické země před svým třeba i nejbližším západním politickým spojencem.

Tento postoj dal Tesař najevo i prakticky. Dialogy vyhradily rozsáhlý prostor například na informování o maďarské či jugoslávské opozici. Zvláštní místo pak měla pochopitelně pod dojmem Solidarnośći opozice polská, té věnoval nejen stálou pozornost, ale také závěrečné, deváté číslo Dialogů, které se celé zaměřuje na srovnávání české a polské situace. S polským exilem se Tesař sblížil a pracoval jak pro Výbor na podporu bojujícího Afghánistánu, tak pro měsíčník Kontakt. Bez nadsázky tudíž mohl říkat, že se v exilu stal polským novinářem.

Součástí exilové zkušenosti byla i kritičnost vůči západní společnosti. Tváří v tvář situaci pracujících migrantů, soustavně udržovaných v nerovném postavení, Tesař upozorňoval na amorálnost západoevropských zemí: „Nedovedu si představit, že by moji partneři, kdyby měli to štěstí a mohli sdílet bídu a špínu s německými Turky anebo úřední šikany s pařížskými Afričany, mohli považovat za důstojný cíl svého života konzervování tohoto stavu světa (…) normální člověk vyrostlý na Východě, s elementárním citem pro spravedlnost a s normální pamětí (…) jednoduše už nemůže akceptovat tento zde místní takzvaný svobodný svět a jeho sociální uspořádání“ (Dialogy 4, 1984). Dialogy také s gustem citují ruského emigranta Aleksandra Zinověva: „Když jsem hleděl na Sovětský svaz zevnitř, když jsem tam byl, považoval jsem sovětské vůdce za idioty. Dnes je považuji za génie, když jsem poznal ty ze Západu“ (Dialogy 4, 1984).

Politika jako reálný pluralismus

Ač pro Jana Tesaře byly důležité morální ohledy, odmítal představu, že by politika mohla být pouhou aplikovanou morálkou. Zdůrazňoval, že nestačí „pouhé nežít ve lži“, že je potřeba formulovat hodnoty pozitivně (Dialogy 1, 1984) a jmenovitě Václavu Havlovi (v polemice s jeho Politikou a svědomím) vyčítal „sklon k absolutním kategoriím a necitlivost pro polostín a půltón“ (Dialogy 5, 1985). Havel Tesařovi odpověděl (Dialogy 7–8, 1985) vcelku výstižně, vlastně v jeho duchu: „Umíte si představit tu nekonečnou nudu, kdyby všichni psali jen samé pečlivě odstíněné, na polotóny bohaté a všechny nuance zachycující politologické studie? A kdyby nikdo nikdy nic ‚černobíle‘ nevykřikl? Věřím na katalytický význam občasného ‚narušení normy‘ (…) Za trochu paradoxní považuji, že mi nedostatek smyslu pro polotóny vytýkáte právě Vy, který v některých okamžicích dokážete být tak krutě ‚černobílý‘: nejsem arci žádný komunistický reformista ani ‚muž Ledna‘, ale přesto mě až mrazí, když čtu, jak příkře o nich mluvíte! Kde je najednou smysl pro ‚půltóny‘ a pochopení politiky jako ‚terénu hodnot relativních‘?“ Havel měl pravdu v tom, že Tesaře ovládal morální patos a vedl jej mnohdy k ostrým formulacím. Tesař měl ale pravdu, že Havlův jednoznačný a sjednocující morální apel, onen „černobílý výkřik“, velmi snadno zplošťoval politickou představivost.

Jestliže pro Chartu 77 bylo charakteristické převážení mravního nad politickým a lidských stránek nad politickým programem, pro Tesaře to znamenalo sebeochuzení opozičního hnutí. Upozadit se ve jménu společného cíle, snaha o formulaci společného programu – jistě, napřed ale podle něj bylo třeba, aby se různé politické myšlenky naplno formulovaly a deklarovaly. Morální tlak na jednotu, přítomný v disidentském prostředí, podle něj mohl mít podobný důsledek jako vládnoucí diktatura, byť z opačných důvodů: mohl potlačit pluralitu postojů a tím fakticky zmařit cestu k demokracii, která vedle nezbytné jednoty předpokládá i různobarevnost a mnohohlas, jehož výsledkem teprve může být nějaká smysluplná demokratická jednota. Pokud mělo dojít k obnově demokracie, musela být jejím základem otevřenost k projevení různých politických tendencí – a jejich respektující, ale zároveň ostrá vzájemná kritika. Tomu odpovídal časopis Dialogy, který otiskoval texty širokého spektra názorů, od socialismu až po národní pravici navazující na Karla Kramáře. „Musíme předkládat své programové představy a nesmí to vést k tomu, abychom se navzájem odcizovali,“ vyzýval Tesař (Dialogy 7–8, 1985).

Svou vlastní pozici Tesař ne vždy zdůrazňoval, ale rozhodně nezapíral. Byl socialistou, v osmdesátých letech hledajícím spojence jak mezi sociálními demokraty, tak mezi trockisty, ale především zůstal věrný nezávislým socialistům v českých zemích, jako byli Jaroslav Šabata, Rudolf Battěk, Jaroslav Mezník nebo (přes všechny názorové rozdíly a osobní spory) také Petr Uhl. Tesař byl ovšem hodně sebekritickým socialistou, viděl socialistický prapor jako velmi pošpiněný. To hlavní pošpinění představovaly pochopitelně diktatury ve východním bloku. Socialistický prapor ale podle něj zhanobily i mnohé západní socialistické strany – ať už nestatečností a podlézavostí vůči východním diktaturám, nebo byrokratickým uchopením ideje sociálního státu a omezováním svobod, které vehnalo vítr do plachet zastáncům liberalismu. Socialismus v Tesařově pojetí čekalo hodně sebeočistné práce.

Národ na chůdách

K vykročení z ghetta i k mobilizaci proti diktatuře potřeboval Tesař rámec. Našel jej v pojmu národa a představě národního společenství jako sedimentu historických zkušeností, dialogu napříč generacemi i stoletími a v kulturní jedinečnosti, která jediná může být základem společenských institucí. V rozdílnosti národů a jejich historických zkušeností viděl jeden ze zdrojů plurality a představa národa jako mnohotvárné historické individuality Tesaře přitahovala i jako bytostného solitéra, někdo by řekl individualistu. Jenže právě jako důsledný individualista a nonkonformista Tesař věděl, že s představou o národu je řada problémů. Na prvním místě ten, že národ jako kolektivní individualita často a snadno potlačuje lidské individuality, které ho tvoří. Sám byl hrdý na to, že se nikdy neúčastnil žádné kolektivní štvanice, věděl ale, že národní kolektiv tyto štvanice produkuje. „Sebeurčení kolektivu, jež si žádá jeho semknutí, vždycky bude v napětí se sebeurčením jednotlivce, jenž se má se svým kolektivem identifikovat (…) Každý ví, že notorickým problémem Čechů, abychom to řekli hodně decentně, je to, že stavějí svobodu příliš nízko ve svém systému hodnot. Jak se identifikovat s tímto národem, miluješ­-li svobodu na český vkus nezřízeně? Kolektiv, který má nedostatek hrdosti, málo přitahuje hrdé lidi – čímž vzniká bludný kruh. Kolektiv, který nemá dost sebeúcty, pomáhá si chůdami. Na tom může vyrůstat vše, i nejzrůdnější květ z Gustávovy zahrady, rasismus“ (Dialogy 2, 1983).

V československém kontextu vnímal Tesař delší tradici pro tento „problém sebeurčení nikoli jen národního kolektivu, nýbrž také každého lidského jedince – problém sebeurčení také proti jeho národnímu kolektivu, kolektivu, jenž ho svazuje a degraduje právě v těch nej­ušlechtilejších vznětech. Je to problém mnoha vynikajících Čechů i Slováků, kteří se později stali takříkajíc čítankovými symboly vlastenectví: problém naposled například S. K. Neumanna, jehož jméno se v současné antikomunistické snobsky intelektuálské společnosti ani nesluší vyslovovat, ale které bude trvat v dějinách české kultury ještě dávno po vymření nynějších intelektuálních opozičníků. Problém Hviezdoslavův. Problém kaceřovaného Hugo Schauera, a také problém mladého Masaryka, v jeho čítankových portrétech potlačený jím samým a jeho legendisty. Problém dobře vystižený autory tzv. českožidovského hnutí, který měl přesnou paralelu také v uvědomělém příklonu slovenských Židů k národnímu vědomí slovenskému“ (Dialogy 2, 1983).

Tento problém vztahu národa a jedince Tesař vyřešil po svém – důslednou kritikou útěšných národních stereotypů a představ. Tvrdou kritikou mohl prospět národu, pokud by ji byl schopen vstřebat a zpracovat, a zároveň neztratit svůj nonkonformismus. V Dialozích nalezneme řadu Tesařových úvah, zejména k dějinám 20. století, které předjímají v roce 1989 napsaný Mnichovský komplex – ani ne tak svým obsahem, jako především stylem myšlení. Příkladem za všechny je komentář (Dialogy 5, 1984) k pamětem slovenského politika a organizátora Slovenského národního povstání Jozefa Lettricha, v němž Tesař upozorňuje, že existuje „zvláštní a velmi směšný rys v politickém myšlení, anebo spíše nemyšlení jak Čechů, tak Slováků – jakási směšná ‚hrdost‘ na prý ‚strategickou důležitost‘ naší země, která se bere jaksi za věčnou danost úplně nezávisle na čemkoli: všecko se mění, přesouvají se centra konfliktů, padají říše, mění se samy způsoby válčení – jenom my zůstáváme jako jakási citadela Evropy – na něco přece musíme být hrdi, aspoň na něco, když už nevíme na co jiného“.

Klíčovou otázkou pro Tesaře bylo českoslovenství: schopnost Čechů sdílet stát s jiným svéprávným a rovnoprávným národem. Nebo spíš neschopnost, doplňovaná blahosklonným paternalismem a neuvěřitelnou ignorancí. Ta se podle Tesaře nejjasněji projevila v druhé půli šedesátých let a během pražského jara, které by vzhledem k významu emancipace slovenské společnosti mělo být nazváno „mnohem spíše jarem bratislavským“ (Dialogy 2, 1983). Ani slovenskou společnost si ale Tesař neidea­lizoval, viděl její problémy – na prvním místě ten, že zatímco v českém prostředí se stalinisté po roce 1953 postupně diskreditovali, na Slovensku se tvrdí stalinisté jako Gustáv Husák stali paradoxně coby oběti českého stalinismu národními mučedníky.

Dějiny jako médium

Rekonstruovaný národ byl pro Tesaře také prostorem pro dialog s minulostí. Bral jej vážně. Až povážlivě se zdálo, že pro něj ne­existují přehrady mezi „staršími“ a „moderními dějinami“; řekl bych ostatně, že jedna z jeho silných stránek coby historika spočívala v tom, že zatímco si příliš nevážil školení, které mohl zkraje padesátých let získat na vysoké škole k dějinám 20. století, velmi jej ovlivnil seminář dějiny středověku. I při četbě České cikánské rapsodie (2016, viz. A2 č. 1/2017) jako bychom byli blízko rekonstrukci situace na základě srovnávání různých dobových kusých zdrojů, včetně mýtů a legend… Dějiny Tesařovi byly zároveň prostorem tvořivého vciťování i vnímavého přístupu k dobovosti různých myšlenek.

Byl také velmi citlivý k dlouhodobým důsledkům historických událostí. Pro někoho snad až příliš – nedostatky české politické kultury často vysvětloval důsledky porážky českého protestantismu na Bílé hoře a někdy šel ještě dál – v úvahách o síle Poláků a slabosti Čechů zdůrazňoval dějiny 11. století a to, že Poláci přijali královskou korunu od papeže coby duchovní moci jako symbol své nezávislosti, zatímco Češi ji získali za věrné služby císaři jakožto pouze polo­-nezávislá říšská knížata. Jindy označoval nejznámějšího českého středověkého krále nezvyklým jménem „Karel I.“ a ptal se, který jiný národ by hrdě čísloval svého krále na základě cizí panovnické posloupnosti.

Tesařův dialog s mrtvými byl leckdy tvrdý a plný kritiky, byl ale také založen na úctě k nim. Pro historiky či historické publicisty, kteří psali o minulosti bez této úcty, měl jen slova pohrdání. „Urážka na cti se normálně trestá ve všech civilizacích znajících právo. Avšak vůči mrtvým se vesměs povoluje, zřejmě na základě principu ‚kde není žalobce, není soudce‘. Asi se tím reaguje na nějakou nevyhnutelnou potřebu malého člověka mezi lidmi. Hajzlík, který se bojí otevřít hubu neřku na Husáka, ale třeba jen na učence sobě nejblíže služebně nadřízeného, píše rozměrná díla o odboji proti nacismu – a hned se cítí takříkaje ‚na soudu dějin‘ nikoli obžalovaným, nýbrž předsedou senátu“ (Dialogy 4, 1984).

Tesařův nonkonformismus přetrval i listopad 1989; jistým nástupcem jeho Dialogů se staly Bulletiny Mezinárodní dohody pracujících, vydávané od devadesátých let do roku 2015. To už je ale jiný příběh…

Možná se hlas Jana Tesaře často ocital mimo svou dobu; to je otázka, kterou musíme ponechat historikům. Na stránkách Scriptum.cz si nicméně můžeme přečíst kompletní znění exilových Dialogů a nechat je k nám promlouvat dnes. Nabízejí opravdové dialogy, i když napříč časem, a silné politické myšlení z doby, která pro něj byla patřičně nehostinná.

Autor je politolog a publicista.