Před několika lety vyvolal rozsáhlou debatu projekt Českého rozhlasu a PAQ Research, který pracoval s rozdělením české společnosti do šesti tříd. Levicoví kritici ukazovali, že třída je vidět jen do úrovně té „vyšší střední“ (v průzkumu byla cudně překřtěna a rozdělena na „zajištěnou střední třídu“ a „nastupující kosmopolitní třídu“). Projekt, který chtěl zviditelňovat sociální nerovnosti, nám paradoxně neukázal vrcholek pyramidy. Jistě si nikdo nemyslel, že multimilionáři budou vyplňovat test Českého rozhlasu zjišťující, jak jsou na tom s kulturním, sociálním a ekonomickým kapitálem. Kam ale nejbohatší Čechy jako Křetínského, Babiše a tehdy ještě Kellnera vůbec zařadit?

Hlubokým a v mnoha ohledech stále aktuál­­ním příspěvkem do této debaty je kniha Jeffreyho A. Winterse Oligarchie (Oligarchy, 2011). Politolog a přední odborník na oligarchickou formu moci především zdůrazňuje, že oligarchů je tak málo, že netvoří třídu a nejsou elitou. A dodává, že „železný zákon oligarchie“, zformulovaný sociologem Robertem Michelsem, je možná výstižný, ale špatně pojmenovaný: ve skutečnosti není o oligar­chiích, popisuje prostě, že každou společenskou organizaci uchvátí její elita.

Obrana bohatství

Jak tedy oligarchii odlišit od elit? Wintersovi pomáhá identifikace různých zdrojů moci. Ta může vycházet z formálních práv (například občanských), z funkce v nějaké hierarchii (moc prezidentů, manažerů či univerzitních profesorů), ze schopnosti mobilizovat pomocí charismatu (jako Martin Luther King, Adolf Hitler či Václav Havel – i když jde o zcela různé osobnosti, všichni tři měli značnou moc a ani jeden z nich nebyl oligarchou). Posledním typem moci je moc materiální, drtivá převaha v bohatství. Oligarcha nemusí strhnout davy svým charismatem, prostě je zaplatí, případně zaplatí těm, kdo je přitáhnou. Neznamená to ovšem, že by oligarchové byli všemocní. Jejich převaha provokuje a zejména v momentech krizí mohou být zranitelní. Ve stabilních situacích mají ovšem rozsáhlý repertoár prostředků, jak prosadit své zájmy, a především ten hlavní, který Winters představuje poněkud tautologicky: hlavním cílem oligarchů je zůstat oligarchy. V rozvinutých zemích tak oligarchové využívají rozsáhlý a sofistikovaný „průmysl obrany bohatství“ v podobě firem a sítí bránících bohaté před přerozdělováním.

Na rozdíl od mnoha jiných autorů Winters sleduje své téma napříč historickými epochami a kulturami. Zavítáme do starověkých Athén či Říma, mezi havajské kmenové náčelníky, válečné barony středověké Evropy, do Indonésie druhé poloviny 20. století i mezi sicilskou a americkou mafii. A samozřejmě se dostaneme také mezi boháče současných (respektive nedávných) Spojených států. Přesvědčivě zvládnutá historie se tu nicméně stává především pomocnou vědou politologickou: Winterse nezajímají specifické rysy jednotlivých epoch, ale mocenské vztahy, které může porovnat. Odlišuje přitom čtyři základní typy oligarchií: válčící, vládnoucí, sultanistickou a občanskou. Klíčovým zlomem je pro oligarchii její odpojení od přímé donucovací moci, které bylo charakteristické pro válečnou oligarchii a její představitele. Jestliže si tuto moc osvojil moderní stát, oligarchům zůstala převaha v tom, co tvoří základ jejich pozice: v materiální moci.

Ač kniha nabízí průhledy do řady oligarchických situací, tři z nich se Winters rozhodl zmapovat detailněji: starověké Athény, Římskou říši a současné Spojené státy. Svůj výpočet označuje jako „index materiální moci“. Je výmluvný: majetkové rozdíly ve starověkých Athénách byly sice drastické (zejména pokud jsou vzati v potaz otroci), ve starém Římě byl však rozdíl v majetku mezi nejbohatšími a průměrnou populací stopadesátkrát vyšší. A podobná míra nerovnosti mezi nejbohatšími a průměrem je podle autora charakteristická také pro USA první dekády 21. století.

Po patnácti letech

„Oligarchové se obávali, co přinese vznik demokracie a poté všeobecného volebního práva, ale historie ukázala, že tyto obavy byly přehnané,“ konstatuje Winters. Současné Spojené státy jsou pro něj příkladem „občanské oligarchie“, kde relativně malá část nejbohatších dokáže prosadit své zájmy nejen proti většině společnosti, ale také proti zbytku bohatých. V době, kdy autor dopisoval svou knihu, denuncovalo hnutí Occupy Wall Street pomyslné „jedno procento“ na špici pyramidy. Winters je viděl diferencovaně. Teorie demokracie a elit podle něj dokáže srozumitelně vysvětlit vládu elit a moc jednoho procenta nejbohatších, zato ale „nedokáže vysvětlit, proč pouhých 150 000 oligarchů, kteří tvoří zhruba desetinu 1 % nejvyšších příjmů v USA, opakovaně poráží 1,35 milionu občanů, kteří tvoří zbytek 1 % nejvyšších příjmů“.

Právě detailní studie toho, jak v současných USA funguje obrana oligarchů před přerozdělením příjmů, je jednou z nejpoutavějších částí knihy, byť se zde ukazují také její meze: zaměření na oligarchy dává smysl pro analytickou práci, méně už pro emancipační politiku. Soustředit se pouze na ně by znamenalo zapomenout, že problém není jen tato obscénní podoba nerovnosti, ale nespravedlivé rozdělení bohatství jako takové. Tedy nejen svrchní desetina jednoho procenta nejbohatších, ale celá třída bohatých; nejen oligarchie, ale kapitalismus jako celek. V zemi, která je i na středoevropské poměry „bohatá“ na oligarchy, a s vládou, jako je ta naše, je snadné na to zapomínat.

Zestárla kniha patnáct let po svém vydání? Bezpochyby ne. Wintersovy historické analýzy oligarchie budou důležitým příspěvkem do debaty ještě dlouho a přečíst by si je měl každý, kdo chce rozumět současnému vývoji ve Spojených státech i v Česku. Na druhou stranu je jasné, že některé tendence, které autor při psaní knihy teprve objevoval, jsou dnes – po druhém nástupu Trumpa – mnohem zjevnější, bohatství oligarchů a sociální rozdíly se výrazně zvětšily a mnohé se změnilo vlivem „Big Tech“. Ostatně oligarchie je také mnohem častějším tématem politických debat. Winters tento posun částečně reflektuje v předmluvě k českému vydání, již napsal spolu s českým sociologem a odborníkem na oligarchii Ondřejem Lánským a která knihu vztahuje k českému kontextu. Na plné zmapování posunů ale formát předmluvy nestačí. Můžeme se tak těšit na Wintersovu novou knihu The Blind Spot: How Oligarchs Domi­­nate Democracy (Slepá skvrna. Jak oligarchové ovládají demokracii), která má vyjít v květnu tohoto roku – a snad i na brzký český překlad.

Autor je politolog a publicista.