Pirkko Saisio sice vyrůstala „na Západě“, ovšem v chudší komunistické rodině, jejíž hlavou byl zaměstnanec finsko­-sovětské společnosti. Leninovy spisy, které spisovatelčin otec distribuoval, se v poličkách rodinné knihovny střídavě vystavovaly a schovávaly – podle toho, jaké se čekaly návštěvy. Ve školce nicméně holčička, vychovaná jako ateistka, uvěřila v Boha. Kromě toho odmala chtěla být kluk – protože se ale o tématu homosexuality tehdy nemluvilo, prožila coming­-out až jako dospělá.

Oba aspekty své identity – víru i sexuální orientaci – musela Saisio dlouho skrývat: první před „pokrokovými“ rodiči, druhý navíc i před společností, v níž to bylo tabu. Právě odsud možná pramení křehkost, upřímné váhání a celková hloubka jejího psaní: výjimečná introspekce, střídání první a třetí osoby, přecházení z prózy do poezie a ne­ustálé tázání se po spolehlivosti paměti. Dnes má spisovatelka, jež byla také herečkou, režisérkou, dramatičkou a pedagožkou, za sebou desítky románů, her, libret i dalších textů. Česky vyšel kromě Helsinské trilogie také její historický román Trýzeň (2021, česky 2024).

Nejmenší společný násobek

V prvním dílu Helsinské trilogie (vycházela v letech 1998 až 2003), nazvaném Nejmenší společný násobek (Pienin yhteinen jaettava, 1998), líčí Saisio dětství ve Finsku padesátých let. Nedlouho po druhé světové válce byla tamní společnost chudá a plná násilí. „U nás je všeho víc než u ostatních. Máme auto a nedělní procházky a Leninovy Sebrané spisy a babičku a maminčino mládí a komunismus a tátovu skoro abstinenci a přídavky na dítě, které nejdou na jídlo a nájem jako u ostatních,“ chrlí vypravěčka. Při našem setkání pak spisovatelka, jež byla jednou z hlavních zahraničních hvězd posledního veletrhu Svět knihy, vzpomínala na to, že se s „civilizovanými“ lidmi setkala v podstatě až jako dvanáctiletá školačka: „Tam, kde jsem vyrůstala, lidé vůbec nečetli.“

Její autobiografický román vypráví o „jisté fiktivní postavě, která se shodou okolností jmenuje Pirkko Saisio“. Ovšem vůči dnes až inflačně používanému termínu autofikce autorka zaujímá odstup – podle ní se psala vždy. „Psát autofikci pro mě znamená soustředit se na okamžik, kdy zažívám něco důležitého nebo si něco uvědomuji, a pak kolem toho vytvořím situaci – fikci. Nemusím být stoprocentně pravdomluvná, ani si všechno přesně pamatovat.“

Vypravěčka trilogie se hned zkraje definuje jako osoba, která vytrvale pozoruje a glosuje vlastní život. Vzpomínky a útržky scén z dětství v Nejmenším společném násobku ožívají v reakci na smrt autorčina otce. Právě jeho skon, společně s dřívějším úmrtím matky a tety, jí rozvazuje ruce a umožňuje psát o intimní dynamice jedné rodiny: „Jsem jedináček. Dlouho mi trvá, než si to uvědomím, protože mám kolem sebe hodně lidí (…) Maminka obvykle poslouchá rádio nebo zpívá ruské bojové písně (…) Tatínek o víkendech jezdí po Finsku a pouští sovětské filmy, aby se i k Finům dostaly správné informace o výdobytcích socialismu a takové ty věci.“

Nyvá ženská existence

Od začátku románu na sebe výrazně upozorňuje jeho forma. Vypravěčka totiž střídá první a třetí osobu a nadto věty nezvykle přetrhává na hranicích řádků. „Proč na sebe zase myslím ve třetí osobě?“ ptá se užasle sama sebe. A prožívá své první dětské uvědomění, že je někým jiným, než se sama sobě jeví. „Chtěla bych být kluk (…) Umím čůrat vestoje, když se nikdo nedívá, ačkoli to jde těžko a stříká to (…) Až vyrostu, stanu se tátou (…) Pořídím si stejné ruce, jako má děda.“ Její lakonický literární výraz jde někdy až na hranici aforismu.

Úsměvné reflexe výchovy střídají ty hořké, melancholické. Třeba když vypravěčka závidí matce „nyvou ženskou existenci“, samozřejmost, s níž si například nandává podprsenku, nebo když líčí, jak se odmítá ve školce podvolit a hrát hru na peška.

Mnohovrstevnatost románu, v němž není jisté, zda jsme svědky reálných vzpomínek, snů, nebo horečnatých vizí, dokládá autentický dětský pohled na věc. Příkladem jsou pasáže o tom, jak si hrdinka tolik „přeje požár“, až k němu přece jen dojde – načež si neštěstí, které se sousedům přihodilo, pochopitelně vyčítá. V mateřské školce se pak holčička seznamuje s Ježíšem, tím „výmyslem buržoustů“: „Teta Kerttu mi ukáže obrázek Ježíše. Je matoucí. Ježíš má vousy, jako nosí muži, ale sukni a dlouhé vlasy, jako mívají ženy. Ježíš není muž, ani žena. Ježíš je zajímavý.“ A navíc – je jedináček, což holčičku notně potěší.

Přetrvává ale pocit vlastní nedostatečnosti, na který reaguje snahou zavděčit se, nedělat problémy se svou divností: „Chtěla bych vstát a uvést to na pravou míru… Ale jelikož spím (…), rychle se ocitnu ve světě, kde je mě několik (…), ta, co má odvahu vynechat školu, protože je beztak zbytečná a plná učitelských blábolů (…), čilá a sportovně založená dívenka (…), a jedna, která je kluk, a to jsem já osobně.“ Její touha nebýt „na kousíčky“, rozpolcená na „neviditelnou a přítomnou“, „utěšující a utěšovanou“, „holku a kluka“, „poslušnou a vzpurnou“ se však naplní až později – když bude schopna identifikovat se jako literátka.

Život se stane příběhem

V navazujícím Protisvětlu (Vastavalo, 2000), které česky vyšlo v jednom svazku s třetím, závěrečným dílem Červená kniha loučení (Punainen erokirja, 2003), vypravěčka líčí okolnosti své studentské brigády roku 1968 ve švýcarském sirotčinci, kde ji kvůli jejímu nízkému původu i zaostalosti její vlasti všemožně přehlíželi: „Oves tu žerou koně, a ne děti a chudina (…) Švýcarsku všichni závidí a Švýcarsko nezávidí nikomu.“ Dál přitom rozvíjí motiv nekonvenční víry – Saisio se nedokáže od Boha poznaného ve školce odtrhnout a vroucně se modlí. A zároveň pozvolna prohlíží mýtus, který o sobě vytváří budovatelská mládež. Ví, že se nemůže stát komunistkou, protože je věřící, ale ani misionářkou, protože „nevěří“ dostatečně. „Musím věřit, že se život stane příběhem, v němž se moje nezadanost vyřeší,“ usmyslí si nakonec. Mučivě prožívá dospívání, těžko snáší komentáře, že je „kus ženský“. Ze stydlivé, přemýšlivé dívky se už brzy stane ambiciózní umělkyně.

V Červené knize loučení hrdinka už jako vysokoškolačka dochází k převratnému zjištění, že „existujou ženy, který milujou jiný ženy“, a její první láskou se stane záhadná „dívka s klaunskýma očima“ – ta, k níž Saisio skutečně utekla od rodičů, kteří její sexuální orientaci nepřijali. „Nemá domov, už ne (…) Má tu, k jejíž nahé bílé kůži se v noci tiskne, když se bojí o život, když se ztrácí. (Teda ne sebe, spíš otce a matku, jejichž pohled ji mučí krutěji než pohled Boha, který poté, co oddělil zemi od moře a světlo od tmy, už viděl ledacos.)“

Vypravěčka líčí undergroundové queer bary, první erotické zkušenosti, rozpad vztahu a další zamilování; narození dítěte; objevování vášně pro divadlo: „Hrát je podivuhodné (…) Slyšet svůj hlas znít jistě a nekompromisně, vidět se jakoby zvenčí: smyslnou zanícenou mladou ideologickou herečku (…) A v nečekanou a nebezpečnou chvíli se rozpoltí: na sledující a sledovanou. Náhle jí (v dojetí z vlastního vystoupení) přeskočí hlas a studem zrudne.“

Trilogie vrcholí dekriminalizací homosexuality ve Finsku roku 1971. Cesta k veřejné obhajobě práv lidí jiné orientace ale trvala ještě více než třicet let.

Autorka studuje komparatistiku.