Ahmet působí skoro jako prosťáček. Především kvůli svému širokému úsměvu, který jako by ani nepatřil do prostředí, v němž dospívající chlapec žije. Ahmetova matka je mrtvá, mladší bratr Naim po její smrti oněměl a otec se více stará o stádo dvaceti ovcí než o syny. Dokonce Ahmeta odhlásí ze školy, aby mohl na zvířata dohlížet. Snímek DJ Ahmet se odehrává v severomakedonské vesnici, stále pevně svázané patriarchálními a náboženskými tradicemi, avšak nejde o typické rurální drama. Debutující scenárista a režisér Georgi M. Unkovski se ve své prvotině snaží zachytit, jak do odlehlé vsi skrze tamní mládež proniká současnost.

Party v lese

Koprodukční titul s českou účastí měl světovou premiéru v hlavní soutěži festivalu Sundance, kde získal Cenu diváků a také Zvláštní cenu poroty. Do dramaturgie této nejslavnější americké nezávislé přehlídky zapadá dokonale. Sundance se odehrává v Park City v utažských horách a vládne tu specificky „neamerická“ atmosféra. Městská hromadná dopravu je zdarma a návštěvník této lednové přehlídky, během níž se filmaři mísí s lyžaři, si připadá jako uprostřed jakési minia­turní utopie obklopené reálnou Amerikou. Jakmile člověk Sundance navštíví, už se nediví, proč tu mají takový úspěch právě jímavé, lehce exotické příběhy, v nichž leckdy sevřená „indie“ poetika ustupuje velkým emocím.

Nutno ovšem podotknout, že DJ Ahmet se navzdory svým dojemným momentům nálepce „filmu ze Sundance“ vymyká. Unkovski sice vypráví celkem předvídatelný příběh o mladé lásce, která bojuje proti dávným pravidlům, ale pozoruhodný je způsob, jak vykresluje vesnici, kde se děj odehrává. Od počátku do filmu pronikají raveové beaty a hned jedna z úvodních scén zachycuje ilegální party uprostřed lesa, kam Ahmet dorazí i se svým stádem. Z mejdanu se vrací o jednu ovci chudší, zato tam ale potkal dívku, která promění jeho pohled na svět. Dosud se staral hlavně o mladšího brášku, ale teď přemýšlí, jak pomoct suverénní Aye, jež se nedávno vrátila ze studií v Německu. Dívka, která si s sebou přivezla nový pohled na svět i touhu po nezávislosti, se náhle musí vyrovnat s běžným osudem zdejších muslimských žen.

Snímek se odvíjí ve zvláštní, lehce symbolické rovině. Dění ve vsi komentuje sbor starších žen, jejichž komické průpovídky příběh staví na pomezí snu. Dílo nikdy nesklouzne do magického realismu, ale spousta scén vyvolává pocit, že něco takového by se v reálné muslimské vsi odehrát nemohlo. Ať už jde o podivně přízračnou rave party, z níž se jedna ovce vrátí nabarvená na růžovo, nebo o stařičký traktor proměněný v primitivní soundsystem, u nějž si Aya s kamarádkami za tónů zahraničního popu zkoušejí taneční vystoupení. A řidič Ahmet je ochotně podporuje. Dívky v tradičních krojích hodlají narušit běžnou produkci tradičního festivalu plného lidového tance. Kromě provokace tím chce Aya dosáhnout i čistě pragmatického cíle: zrušení svatby.

Drzé gesto

DJ Ahmet zapadá do současné vlny rebelujících snímků z muslimského prostředí. Proti staletým zvykům bojuje radostnou anarchií, místo aby depresivně vykresloval prostředí, jehož vlivu nelze uniknout. Momenty, kdy se smartphone napojuje na reproduktory v mešitě a ozve se trochu jiná muzika, než je zvykem, jsou možná až příliš jednoznačnými metaforami, ale jejich síla spočívá v sugestivitě. Když do obýváku plného zdobných krojů vtrhává tepání beatů, jde o zřetelné „ne“ světu, který se odmítá měnit.

Unkovski nicméně ukazuje muslimskou vesnici nejen jako místo sevřené pravidly, ale také jako zvláštně rozverný, živý prostor. Možná i proto, že rámující scény příběh posouvají k lyrické, senzuální vyprávěnce v duchu „tisíce a jedné noci“. Arabské tradice se tu ukazují jako omezující i inspirativní. A radostně bezelstný tón snímku zase obrušuje podezření, že podobný příběh by se mohl odehrát spíše ve snu než v realitě. Pohyb na hraně snu tudíž není únikem či lacinou vypravěčskou fintou, ale má i svůj politický rozměr. Z řady divácky vstřícných, komediálně odlehčených dramat o dospívání a hledání svobody tak DJ Ahmet vybočuje coby drzé gesto, ukazující, že mladí si přejí žít jinak než jejich rodiče. V kontextu, k němuž se film vztahuje, nejsou taková gesta otřepaná, ale stále potřebná.