„Cítím povinnost zastat se bezbranných lidí, kterých se nezastal žádný psychiatr.“ Takto prostě vězeň svědomí a historik Jan Tesař v Diagnóze 301.7 z roku 1978 popisuje svou motivaci k napsání textu, jenž nebyl pouze obžalobou psychiatrie zneužívané režimem k represím vůči svým odpůrcům, ale také analýzou československé společnosti, která se po roce 1969 nechala bez většího odporu umlčet. Dnes už málokdo pochybuje, že se psychiatrie nezřídka stávala jedním ze systémových nástrojů represe, u Tesařových textů v souboru Zamlčená diagnóza (2003) je však třeba zdůraznit dvě okolnosti. Zaprvé skutečnost, že Diagnóza 301.7 vznikla i proto, že autor pro téma nenašel zastání ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), potažmo v Chartě 77, takže mu nezbylo než se ho chopit sám. A pak také tu, že bezmála 36 let po převratu stále nevyšla ucelená publikace, která by se tomuto fenoménu věnovala (Miroslav Vodrážka v roce 2024 v časopise Paměť a dějiny nicméně vydal studii, která má být jejím předchůdcem).

Bez ohledů

Diagnóza 301.7 je důležitý příspěvek k dějinám opozičního hnutí i mapování represe, které se „reálně socialistický“ režim dopouštěl. Neméně podstatný je ovšem i úvodní esej, který Tesař napsal v reakci na český překlad knihy Sibylle Plogstedt V síti…