Je tradicí moderní japonské literatury, že její nejzajímavější a nejinspirativnější díla vznikají tam, kde na sebe narážejí tektonické desky dvou radikálně jiných světů: deska japonská a deska některé ze západních literatur. Japonská literatura vlastně díky takovéto srážce vznikla: na uzavřený svět tradičního, feudálního Japonska doby Edo udeřil svět západních mocností 19. století. Tím se odstartovaly rapidní a razantní modernizační změny celé japonské společnosti, které následně ovlivnily i japonskou literaturu. Po prvních – mnohdy velmi volných – překladech do té doby zakázaných západních děl následovalo překotné hledání nových možností japonské literatury v teorii i praxi a vytváření nového literárního jazyka použitelného v moderních časech. Úspěšné završení celého procesu bylo stvrzeno příchodem nových autorů a vznikem původních japonských románů odrážejících novou dobu. Mezi největšími postavami nové literatury pak často nacházíme tvůrce doslova rozkročené mezi dvěma světy, kteří ke svému dosavadnímu klasickému japonskému vzdělání přibrali – typicky po studiích v zahraničí – i znalost některého ze západních jazyků a literatury, kterou překládali do japonštiny a která podnítila jejich vlastní literární tvorbu. Šimei Futabatei, autor vůbec prvního moderního japonského románu, byl milovníkem a překladatelem Turgeněva, Ógaiovi Morimu umožnila studia medicíny v Německu ovládnout německý jazyk a poznat literaturu německou, Sóseki Nacume si osvojil angličtinu a pronikl do literatury anglické, stejný jazyk a literaturu studoval také Rjúnosuke Akutagawa. A mohli bychom bez problémů pokračovat až do dnešní doby a zmínit nedávno zesnulého nobelistu Kenzaburóa Óeho, který vystudoval literaturu francouzskou.

Zrušit nacionalistický koncept jazyka

Právě takové „volání ciziny“ velmi ovlivnilo i současnou autorku Jóko Tawadu. Tato japonská spisovatelka a básnířka je činná od roku 1987 a z výše uvedené řady jmen by patrně měla nejblíž k Ógaiovi Morimu, autoru prózy Maihime (Tanečnice, 1890), která pojednává o nešťastné lásce japonského studenta k německé dívce a svým příběhem připomíná obrácenou verzi proslulé Madam Butterfly. Také Tawadě se stalo zdrojem inspirace Německo. Narodila se 23. března 1960 v tokijském Nakanu do rodiny překladatele a knihkupce Eidžiho Tawady, provozujícího ve známé tokijské antikvární čtvrti Džinbóčó obchod se zahraniční literaturou, nazvaný Elbe (Labe). Ještě jako devatenáctiletá podnikla v roce 1979 cestu transsibiřskou magistrálou do Evropy. V roce 1982 úspěšně završila studia ruské literatury na 1. literární fakultě univerzity Waseda a následně přesídlila do Hamburku, kde začala pracovat v knižní distribuci u jednoho z otcových obchodních partnerů. Toto zaměstnání opustila, aby mohla studovat na Hamburské univerzitě, kde v roce 1990 získala magisterský titul v oboru současná německá literatura. Studia završila doktorátem z německé literatury na Curyšské univerzitě v roce 2000. Na rozdíl od svého předchůdce Moriho (jehož Tanečnice i další texty obsahují mezi řádky očividnou radost z možnosti pobytu v cizině a nechuť k nevyhnutelnému návratu do Japonska) byla Tawada o sto let později už mnohem volnější a svobodnější a nic jí nebránilo v Německu zůstat natrvalo. V roce 2001 získala německé občanství a od roku 2006 žije v Berlíně.

Literární dráhu zahájila v Německu vydáním dvojjazyčné sbírky básní Nur da wo du bist da ist nichts – Anata no iru tokoro dake nani mo nai (Jen tam, kde jsi ty, nic není, 1987). Od té doby píše v obou jazycích. Některé texty napsala původně v němčině, jiné v japonštině a vzápětí sama vytvořila i verzi v druhém z jazyků. Bývá proto zmiňována jako příklad literární exofonie (praxe, kdy autor píše beletrii v jazyce, který není jeho rodný). V této souvislosti se uvádí, že její motivací je, mimo jiné, zrušit japonský ultranacionalistický koncept „krásného japonského jazyka“.

Dvojí úspěch

I Tawada tedy, podobně jako její japonští literární předchůdci, zůstává vnitřně rozkročena mezi dvěma světy a dvěma jazyky. V obou světech i jazycích přitom dosahuje literárního úspěchu, jak dokazují četná významná ocenění jak v německém prostředí, tak i v rodném Japonsku. Zmiňme cenu Gunzó pro nové autory za novelu Kakato wo nakušite sanninkankei (Milostný trojúhelník bez podpatků, 1991), prestižní Akutagawovu cenu za novelu Inu muko iri (Ženich byl pes, 1993), Tanizakiho cenu za novelu Jogiša no jakórešša (Podezřelý v nočním vlaku, 2003) nebo Medaili cti, státní vyznamenání udělované japonskou vládou. Z německých uveďme cenu Adelberta von Chamisso, určenou německy píšícím autorům, kteří nejsou rodilí mluvčí, Goetheho medaili, rovněž udělovanou nerodilým mluvčím, a zejména prestižní Kleistovu cenu, jejímiž nositeli jsou významní němečtí literáti. Díla Jóko Tawady byla následně přeložena do více než dvaceti světových jazyků a autorka absolvovala několik prestižních zahraničních stipendijních pobytů. Spolupracuje s německými a rakouskými hudebními skladateli a bývá uváděna jako možná japonská kandidátka na Nobelovu cenu za literaturu. Seznam jejích publikovaných děl je dosti dlouhý: v japonštině vydala vedle čtyř básnických sbírek (poslední vyšla v roce 2019) téměř třicet prozaických děl a také čtyři knihy esejů, v němčině okolo dvaceti titulů.

V českém prostředí máme při troše štěstí, podnikavosti a znalosti angličtiny aktuálně možnost seznámit se s několika tituly. Za zmínku stojí zmíněná novela Ženich byl pes (dostupná v anglickém překladu pod názvem The Bridegroom Was a Dog, 2003). Jde o příběh nekonvenční Micuko, rázovité učitelky v doučovací škole na japonském maloměstě, která příliš nezapadá do společenských škatulek. Poté, co jednoho dne odvypráví dětem folklorně laděný příběh o princezně, která se provdala za psa, objeví se v jejím životě znenadání muž, který se následkem podivné nehody opravdu chová jako pes; jde o démona, se kterým Micuko začne intimně žít. Tím se ale zároveň chtě nechtě octne zapojena ve volném propletenci vztahů, které její „ženich“ udržuje s jinými lidmi. Nakonec celé jejich soužití přestane Micuko bavit a odejde, aby se věnovala pomoci své sociálně vyloučené žákyni.

Bezútěšné obrazy Japonska

Přímo v češtině má čtenář k dispozici dvě autorčina díla. Román Emisar (2014; originální název Kentóši by v doslovném překladu zněl Ten, kdo přináší světlo) je jednou z jejích dystopií, věnujících se dnešnímu Japonsku. Nejspíš nás už nepřekvapí, že ho líčí dost nemilosrdně jako zemi uzavřenou před světem (což připomíná období Edo), kde vedle sebe ve zničeném životním prostředí žijí staří, zdravím překypující Japonci a jejich slabí, nemohoucí a nemocní vnuci a pravnuci. Situace je podaná značně bezvýchodně a jen s malou dávkou naděje.

V roce 2020 vyšly Vzpomínky ledního medvěda (Etüden im Schnee, 2015; kniha byla napsána německy, nicméně poprvé vyšla v Japonsku v roce 2011 pod názvem Juki no renšúsei). Jde o román, který vypráví příběhy tří generací rodiny ledních medvědů žijících mezi lidmi. Zatímco Emisar představoval autorčin pohled na rodnou zemi zvenčí, Vzpomínky ledního medvěda přinášejí kafkovsky alegorický popis situace Japonce, jenž žije v cizině a sám sebe vnímá jako cizorodý prvek, který nikdy tak docela nezapadne do daného prostředí.

Konečně je možné u nás sehnat anglické překlady dvou ze tří dílů autorčiny románové trilogie Čikjú ni čiribamerarete (Rozeseti po zemi, 2018; anglicky Scattered All Over the Earth, 2022), Hoši ni honomekasarete (Viděno ve hvězdách, 2020; anglicky Suggested in the Stars, 2024), Taijó šotó (Sluneční souostroví, 2020). Tawada tu ve své skepsi ohledně japonské budoucnosti zachází ještě dále a nechává svou zemi úplně zmizet z povrchu zemského, zřejmě v souvislosti s klimatickými změnami, po kterých japonská civilizace a kultura nadále existují už jen v diaspoře.

Autor je překladatel.