Litevci v letošním roce slaví ­stopadesáté výročí narození hudebního skladatele a ma­líře Mikalojuse Konstantina Čiurlionise a to, co se v zemi nyní děje, připomíná naše loňské smetanovské jubileum: pořádají se vydatné „hody“ s Čiurlionisovým odkazem, vznikají projekty, které se na něj snaží nahlížet nově, a hlavně se pracuje na tom, aby se „národní stříbro“ dostalo do širšího povědomí v zahraničí. Rozsáhlost tohoto dění reflektuje web ciurlioniui150.lt. Po celé Litvě se v průběhu celého roku konají koncerty, výstavy, sympozia, přednášky či edukační programy, Čiurlionisovu tvorbu poznávají lidé v Evropě, Asii i dalších koutech světa.

Na Litvě se traduje, že jedním z prvních, kdo rozpoznal Čiurlionisův hudební talent, byl český hudebník a pedagog Josef Mašek, působící na přelomu 19. a 20. století při šlechtickém dvoře knížat Ogińských v Rietavas. Maškem vedený studentský an­­sámbl udržoval výměnný kontakt s orchestrem z nedalekého města Plungė, kde v té době hrál na flétnu právě Čiurlionis. Český hudebník ovšem těžko mohl dohlédnout až k metám, jichž Čiurlionisův tvůrčí duch později dosáhl. Nestal se totiž jen uznávaným skladatelem, ale také světově proslulým symbolistním malířem.

Příliš krátký život

Čiurlionis se narodil ve Varėně, v jihozápadní části Litvy zvané Dzūkija, do rodiny, ve které se sice mluvilo polsky, ale udržovalo se v ní také povědomí o litevském folkloru. Dětství strávil v nedalekém lázeňském městečku Druskininkai, kam se později pravidelně vracel – nejen za rodinou, ale právě také za litevskými lidovými písněmi, ze kterých ve své tvorbě vydatně čerpal inspiraci. Po studiích v Plungė odešel za dalším hudebním vzděláním nejprve do Varšavy a poté do Lipska, odkud zamířil znovu do polského hlavního města, aby se přihlásil na Výtvarnou školu J. Kauzika. Po návratu do Litvy se čile zapojil do kulturních aktivit spojených s národním obrozením. Ve vilniuských uměleckých kruzích poznal i svou budoucí ženu, známou litevskou spisovatelku Sofiji Kymantaitė, mj. autorku úspěšného románu Lietuvoje (Na Litvě, 1910).

Litevské obrození vzhledem k historickým aspektům (zejména represivní rusifikaci) časově relativně zaostávalo za obrozeneckými hnutími dalších evropských zemí. Následné „dohánění“ Evropy však vyústilo v poměrně překvapivý vývoj – v „organickou syntézu folklorismu s moderností“, což dalo „vzniknout osobitým uměleckým tvarům a poetikám“, jak napsal lituanista Radegast Parolek. A projevilo se to také v Čiurlionisově hudební i výtvarné tvorbě.

Jeho talentu a touze vstřebávat evropské progresivní trendy ovšem začal být Vilnius záhy příliš těsný. Vypravil se proto do Petrohradu, kde horlivě komponoval, maloval a psal. Toužil napsat první litevská díla ve velkých formách – ví se o jeho záměru složit operu či symfonii. Intenzivní tvůrčí život jej však brzy připravil o síly. V únoru 1910 byl Čiurlionis převezen do sanatoria pro choromyslné v Pustelniku nedaleko Varšavy, kde 10. dubna následujícího roku ve věku pouhých pětatřicet let zemřel. Jeho ostatky byly poté přepraveny do Vilniusu a uloženy na jedné z vyvýšenin Rosného hřbitova.

Šelest litevských sosen

Čiurlionis­-malíř po sobě zanechal na tři stovky obrazů, jež jsou v současné době umístěny v kaunaském Národním muzeu nesoucím jeho jméno. Vytvořil je přitom během necelých deseti let. Jeho originální fantazie dala vzniknout výjevům na pomezí konkrétna a abstrakce, vizím, v nichž se snoubí přírodní, folklorní, pohanské, biblické či filosofické prvky. Obrazy nezřídka prozrazují, že jejich autor byl hudebník – k nejproslulejším Čiurlionisovým dílům totiž patří cykly s názvy převzatými z hudební terminologie: Pohřební symfonie, Preludium a fuga, Sonáta moře či Sonáta hvězd; u sonát jsou jednotlivé obrazy dokonce nadepsány podle vzoru klasického sonátového cyklu italským tempovým označením.

O Čiurlionisovi­-skladateli nejvíce vypovídají klavírní skladby, které představují podstatnou část jeho hudebního odkazu a dokumentují evoluci od chopinovských vlivů po osobitě pojaté miniatury, prosycené litevským koloritem a intuitivně zachycující dobové změny hudebního myšlení – v tom byl nápadně blízký Skrjabinovi. Vytautas Landsbergis, muzikolog, klavírista a první postsovětský předseda litevského parlamentu, v některých skladbách (například ve Variacích na téma Besacas nebo Fuze b moll) dokonce úspěšně prokázal zárodky serialismu, který se plně rozvinul teprve mnoho let po Čiurlionisově smrti.

Ke slyšení je často Čiurlionisův Smyčcový kvartet c moll, na Litvě jsou oblíbeny jeho harmonizace lidových písní pro sbor. K jeho nejznámějším hudebním dílům pak patří dvě symfonické básně, které mají pro Litevce týž význam jako pro nás Smetanova Má vlast: V lese (Miške, 1900–1901) a Moře (Jūra, 1903–1907). Obě navazují na novoromantickou linii programní hudby a – podobně jako Čiurlionisovy obrazy, na nichž se motivy lesa a moře vyskytují často – uvádějí do úzké souvislosti inspiraci přírodou s filosoficko­-symbolickým podtextem, jak lze vypozorovat například hned v úvodních taktech Lesa vyvolávajících dojem „šelestu litevských sosen“, který je Litevci považován za symbol domova. Navzdory jisté naivitě – dani za první zkušenost s kompozicí pro or­­chestr – se jedná o podmanivou hudbu opřenou o melodiku lidových písní. Čiurlionis ji psal pro soutěž, v níž mu bylo uděleno čestné uznání, uvedení se však nedočkal – premiéra se uskutečnila až rok po jeho smrti. A nepoštěstilo se mu slyšet ani Moře, které poprvé zaznělo až roku 1936 v Kaunasu.

Hledání umělecké pravdy a krásy

Jako hudebního dramaturga mne vždy lákalo Čiurlionisovu hudbu představovat českému publiku v různých relevantních kontextech. Například v roce 2015 jsme s Filharmonií Brno uvedli Moře spolu s díly Carla Reine­ckeho a Leoše Janáčka. Proč? Carl Reinecke byl jedním z prvních absolventů a poté dlouholetým pedagogem konzervativní lipské konzervatoře. Čiurlionis i Janáček u Reine­ckeho krátce studovali a oba byli z jeho vý­­uky rozladěni. Janáček pobyl v Lipsku jediný semestr, od října 1879 do února 1880, Čiurlionis tu strávil celý školní rok 1901/1902. O Čiurlionisových chladných vztazích s učitelem svědčí třeba dopis příteli Eugeniuszi Morawskému: „… když už student píše velké dílo pro orchestr [myšlena symfonická báseň V lese – pozn. VM], vkládaje do něj veškeré zdraví a úsilí, to už má přece právo říci alespoň něco svého. Ale to ten starý pařez nedopustí. Mračí se, vytahuje různé partitury, především Mendelssohna a Webera, a ukazuje, že to, co je tady, je ,fein‘, a to, co napsal pán (student), to není ,fein‘, a bylo by dobré, kdyby pán laskavě opravil své disonance. Potom to bude ,fein‘…“

Symfonická báseň V lese byla v Brně uvedena o tři roky později, a to ve společnosti hudby Bohuslava Martinů a Beethovenovy Pastorální symfonie. Když před dvěma lety na Moravském podzimu vystoupila se svým recitálem klavíristka Onutė Gražinytė, Čiurlionisova preludia v jejím programu figurovala vedle preludií Skrjabinových, Messiaenových či Kaprálové. A Čiurlionisova hudba v konfrontaci všech uvedených autorů obstála.

Litevský velikán nebude chybět ani na letošním ročníku Moravského podzimu. Jeden z jeho obrazových triptychů, nadepsaný Moje cesta, dal zastřešující název projektu, sestávajícímu ze tří bloků: zazní výběr z Čiurlionisovy sborové a klavírní tvorby provázaný intermezzy z pera brněnského skladatele Františka Chaloupky, jež předznamenávají materiál autorovy nové skladby pro klarinet, klavír, sbor a sóla – opery­-oratoria Hyperborea. V ní se Chaloupka neinspiruje Čiurlionisem přímočaře; jde si vlastní cestou, ale usiluje o nalezení umělecké pravdy a krásy obdobným ideovým způsobem, jako se o to na své cestě snažil Čiurlionis.

Autor je dramaturg Filharmonie Brno.