Obsluhoval hrdina Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále skutečně anglického krále? Ne. Hrabalův pikolík v hotelu Paříž obsluhoval habešského císaře. Věta, kterou titul nese, ve skutečnosti patří vrchnímu Skřivánkovi. To on ji pravidelně pronáší, s omluvně vítězným pokrčením ramen, jako vysvětlení svého ne­­omylného lidského odhadu a své unikátní zkušenosti. Ta věta je kód, shrnující tresť Hrabalova románu, signalizuje jedinečnost existence, tajný pakt se světem. Je to ale i kód věčné služebnosti, existence jako věčného ponížení a ustavičné rezistence vůči vesmíru.

Měl Dostojevského Raskolnikov na svědomí jen starou lichvářku, jak známo ze školy? Ne. Zabil nikoli jednu, ale hned dvě stařeny za sebou. Krom staré „vši“, jejíž vraždu si dlouze a mučivě plánoval, rozpoltil vzápětí i její sestru Jelizavetu, již zabít vůbec nechtěl. Jenže ona se znenadání vynořila na místě činu. A tak stará lichvářka je ta zlá, uzurpující matka, jíž se Raskolnikov potřeboval zbavit, zatímco Jelizaveta, osoba prostoduchá a nezáludná až po mez slabomyslnosti, to je Raskolnikovova čirá nevinnost, kterou v té chvíli likviduje, na rozdíl od lichvářky kupodivu pohotově a bez rozmyslu, jakoby vtahován zubatým mechanismem do soukolí bezedné viny. Vina – kód, s nímž Raskolnikov naviguje svou pouť existenciálním bludištěm. Zprvu je posedlý zamýšleným zločinem, poté je posedlý svou vinou, její hloubkou, tíhou i utajením; trýznivý kód viny v sobě drží celé Raskolnikovovo vztahování se ke světu.

A koho vlastně zabíjí výpravčí v Hrabalově rané novele Kain? Sám sebe? Ne. Zprvu se sice pokusí o poctivou, filosoficko­-esteticky „ošetřenou“ sebevraždu, je však zachráněn (je jen naznačeno, že ve spáse má prsty starý zedník, jenž se na výpravčího na chodbě hotýlku významně zadívá). Kain tedy nezabíjí svého bratra sám v sobě, Kain vraždí až později, v závěru novely, kdy v poli objeví smrtelně postřeleného německého vojáka. Na scéně je v tu chvíli přítomen sedlák s puškou, Kain bez dlouhých cavyků hmátne po zbrani, a aniž by kdy dřív střílel, vojáka dobije. Mutti, Mutti, Mutti. Nejdřív do srdce, leč voják mechanicky pochoduje dál, přijde tedy rána mezi oči. Vraždí Kain svého lidského bratra ze žárlivosti, nenávisti, jako jeho biblický jmenovec? Ne. Vraždí z milosrdenství. Chce vojáka ušetřit bolesti. Je Kainem z donucení. A vzápětí umírá sám, zbloudilou kulkou, uprostřed chaotického zástupu zoufalých zajatců, jimž se sebevražedně připlete do cesty. A „dým jeho oběti jde dolů“ a výpravčí zůstává biblickým Kainem, ač nezná ani viníka své smrti, ani motiv, smysl, nic. Jen rozklíčuje sebevražedný kód, s nímž zápolil od začátku příběhu, jako svou nevyhnutelnou, předurčenou cestu až do jediného neslitovného bodu, jejž si, na rozdíl od „miloučké a sladké“ a pečlivě naplánované sebevraždy v maloměstském hotýlku, nevybral. Tím pravým Kainem, bratrovražedníkem non plus ultra, je zde jako vždy sám Stvořitel.

Ústředním kódem povídky Karla Čapka Šlépěj z roku 1916 je jedna jediná lidská šlépěj uprostřed čerstvě nasněžené plochy. Záhadně sama, „cynická ve své osamělosti“. Dva noční chodci stojí nad ní v úžasu. Je šlépěj racionálně vysvětlitelná? Ne. Přijmou ji její nálezci alespoň coby viditelný zázrak, jedinečnost bez vysvětlení? Ne. Nejsou toho schopní, vždyť zázrak nemůže být „obyčejná“ šlápota ve sněhu bez vyšší důsažnosti. Ti dva pragmatici by ostatně skutečnému zázraku ani neuvěřili. Mudrují nad šlépějí a nevyhnutelně ji posouvají do polohy – pouhé metafory. Či vizionářského symbolu jakési cesty, zřetězení kroků, jež bychom rozluštili až z širší perspektivy: „Kdožví, třeba předchozí kroky jsou u Pardubic a Kolína a následující až u Rakovníka!“ Po třinácti letech je v další Čapkově povídce Šlépěje z jedné osamělé šlépěje již celý řetízek stop; někdo tudy šel a podivně zmizel. Dojde aspoň tohle detektivní tajemství rozluštění? Ne. Kód je jen posunut k bodré ironii a předpřipravené tezi, že pravda je nepoznatelná. Z tajemství zbyla konejšivá anekdota. Na závěr strážník, příhodně zvaný Mimra, svými kroky řetízek stop bezděky prodlouží a celé mysté­­rium zruší. Kód rozluštěn ve prospěch poklidného (čti: měšťáckého) statu quo.

Robinson Crusoe prožije dvacet sedm let na opuštěném ostrově. Ztracen uprostřed oceá­nu? Ne. Ne tak docela. Po celý čas Robinson vidí pevninu, tenký proužek na obzoru. Pokusí se o její dosažení? Ne. Ze strachu. Na pevnině by se téměř jistě stal obětí kanibalů, zatímco zde na ostrově je relativně v bezpečí. Dokud se na pobřeží neobjeví jediná lidská šlépěj. Zajásá Robinson, když po letech spatří známku přítomnosti dalšího člověka? Ne. Ze strachu. Šlépěj sužuje Robinsona mnoho dalších měsíců. Lidská stopa je kódem ztracené jistoty, kódem ohrožení, vůbec kódem křehkosti existence, jež paradoxně může nalézt sama sebe v dokonalém vytracení se ze světa. Lidská stopa je pak i kód výzvy, značí nemožnost nevystoupit ze své ulity. Rozptýlí posléze Pátek Robinsonovu „cynickou“ samotu? Ano – i ne. Udělá z Robinsona mentora, karatele, dokonce žárlivce… To všechno v sobě skrývala jediná šlépěj v písku.

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. A byl Old Shatterhand starý zálesák? Ne. Byl to německý zeměměřič, podobně jako indiánský patriarch Klekí­-petra, bílý otec Apačů, byl saským univerzitním spiklencem odněkud z Krušných hor. A co takový Švejk: zavraždil arcivévodu Ferdinanda d’Este? Jistěže ne. Vlastně ano! Vždyť se k tomu sám přizná hned zkraje Haškova románu: „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit.“ Z literárních postav je Švejk nejtvrdší radikál. Zatímco Raskolnikov musí podstoupit špinavou vraždu a pak se dlouze zmítá v agónii poznané, ale nepřiznané viny a prokurista Josef K. v Kafkově Procesu sice postrádá zločin, ale vinu nakonec absurdně přijme, český Mersault Josef Švejk se halt rovnou přizná, protože to po něm chtějí. Švejk je kód o sobě. Kód naší hrozivé vyděděnosti ze systému, maskované ochotou k čemukoli. Takže co by ne. No ne?

Autor je básník, hudebník a literární kritik.