Obsluhoval hrdina Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále skutečně anglického krále? Ne. Hrabalův pikolík v hotelu Paříž obsluhoval habešského císaře. Věta, kterou titul nese, ve skutečnosti patří vrchnímu Skřivánkovi. To on ji pravidelně pronáší, s omluvně vítězným pokrčením ramen, jako vysvětlení svého ne­­omylného lidského odhadu a své unikátní zkušenosti. Ta věta je kód, shrnující tresť Hrabalova románu, signalizuje jedinečnost existence, tajný pakt se světem. Je to ale i kód věčné služebnosti, existence jako věčného ponížení a ustavičné rezistence vůči vesmíru.

Měl Dostojevského Raskolnikov na svědomí jen starou lichvářku, jak známo ze školy? Ne. Zabil nikoli jednu, ale hned dvě stařeny za sebou. Krom staré „vši“, jejíž vraždu si dlouze a mučivě plánoval, rozpoltil vzápětí i její sestru Jelizavetu, již zabít vůbec nechtěl. Jenže ona se znenadání vynořila na místě činu. A tak stará lichvářka je ta zlá, uzurpující matka, jíž se Raskolnikov potřeboval zbavit, zatímco Jelizaveta, osoba prostoduchá a nezáludná až po mez slabomyslnosti, to je Raskolnikovova čirá nevinnost, kterou v té chvíli likviduje, na rozdíl od lichvářky kupodivu pohotově a bez rozmyslu, jakoby vtahován zubatým mechanismem do soukolí bezedné viny. Vina – kód, s nímž Raskolnikov naviguje svou…